Do třetice všeho dobrého – rozjeli jsme se ke Klein Okevi. U waterhole jsme zasihli stádečko impal černočelých a z bushvedlu se váhavě blížila skupinka pěti žiraf. Žirafy jsou u vody vždycky hrozně opatrné, přibližují se krůček po krůčku a jsou schopny jít posledních sto metrů k vodě třeba hodinu.
Zaparkovali jsme auto a čekali. A čekání se bohatě vyplatilo. Klein Okevi je dobře situovaná na jih od stanoviště pro auta, takže zvířata byla výborně nasvícena dopoledním sluncem. Díky tomu, že jsme na jižní polokouli a je tu právě zima, slunce výborně funguje i v poledne a dává dlouhé stíny, což fotkám moc sluší.Zatímco Groot Okevi je od stanoviště aut na sever (a proto jsme fotili proti světlu), na Klein Okevi tomu bylo naopak a podmínky byly ideální.
U waterhole bylo jedno auto a chystalo se odjet. „Elephant herd is coming here, they will be here in 30 minutes“, povídám šoférovi. Neuvěřil mi a odjel.
K vodě mezitím došly žirafy, objevil se oryx a prasata bradavičnatá.
Opět se povedlo udělat pár pěkných fotek a záběrů. Pak dorazili pakoně modří.
Pár jich došlo až k vodě a začalo pít – a vtom se jako podle hodinek objevili sloni. Překonání dvou kilometrů od Groot Okevi jim zabralo ani ne 30 minut.
Tentokrát se sloni u waterhole zdrželi. Polévali se vodou, pili, stříkali po sobě.
Napočítal jsem jich 32. Neskutečné – tak velké stádo pohromadě jsem viděl poprvé v životě. V Tarangire bylo slonů pochopitelně mnohem víc, ale byli rozprostřeni do více skupinek.
Snad díky chladnějšímu počasí sloni působili neuvěřitelně živě. nebyli to ti vážně se pohybující, rozvážní obři, jaké jsem viděl před lety v Tarangire nebo včera tady v Etoshe. Ne – tohle stádo bylo agilní, rychlé, někteří sloni k vodě dokonce popoběhli. Pohybovali se, jako by sledovali jasný cíl.
Opět jsme viděli dva velké samce – jednoho velkého a druhého obrovského. V jednu chvíli se velký samec přiblížil k tomu obrovskému, který si stoupl do stínu keře – a ten po něm okamžitě vyjel. Zatřásl ohromnou hlavou, zatroubil, nohama zvířil prach – a druhý samec okamžitě ustoupil. Bylo okamžitě jasné, „who is boss“.
Sloni se po koupeli přesunuli na nedaleký pahorek a začali si dopřávat prachovou koupel. Kupodivu mi nepřišlo, že by se byli vodou postříkali na zádech – spíš si stříkali na nohy a na břicho.
Užili jsme si slonů tak, jak jsem se ani neodvažoval doufat. Viděli jsme je v Etoshe každý den – ale poslední den to naprosto korunoval způsobem, jaký bych nevymyslel. To, že jsme potkali tak obrovské stádo, že jsme dokázali předvídat jeho pohyb v neprostupném bushi, že jsme si na ně dokázali dvakrát úspěšně počkat – a že jsme se dvakrát ocitli uprostřed stáda a blízko jednoho z nevětších sloních býků, jaké jsem kdy viděl – to mě uzemnilo, zbavilo mě to slov a naplnilo nadšením a vděčností. Kdyby mi cesta do Namibie nenabídla už nic jiného než tohle, musel bych být spokojen.
Oproti Waterbergu je tu mnohem víc trávy. Také tu volně chodí dobytek, ale drží se blízko farmy.
Z ptáků pštrosa, mandelíka dlouhoocasého, perličky, frankolíny rudokrké, jakéhosi dravce (podle našeho průvodce to byl jestřáb kukačkovitý - pale chanting goshawk, podle mě to je luněc šedý - black winged kite) a zoborožce toko.
A ještě jsem zpomněl na chocholatku - duikera. Žirafu jsme viděli pěkně nablízko.
Překvapilo mě, jak jsou velicí – do velikosti buvolce káma jim moc nechybí. Také jsem si dosud neuvědomil, že mají tmavší nohy než tělo.
Udělal jsem pár fotek a natočil si je v běhu i v klidu.
