Pěší safari v Nsefu

Po probuzení jsem se šel vyčůrat ke kraji lesa. bylo ještě šero. Posvítil jsm si čelovkou do lesa a viděl jsem v lese zasvítit dvě žluté oči. Možná to byl levhart nebo nějaké menší cibetkovitá šelma. Radši jsem to moc nezkoumal.

Ráno jsme šli s Rohimem na walking wafari. Janě Fojtíčkové se motala hlava, takže nešla. Prý šla ve 4 rán ona záchod a pak se bála jít do stanu, tak čekala, až se lidi vzbudí. nedivím se, že se necítí dobře. Chtěla by přestěhovat stan, aby nebyl tak blízko u lesa.

 

 Na walking safari ná sprovázel mladičky scout s puškou jménem Cézar. 

 

Jeli jsme do národního parku. Zaparkovali jsme v mpoanovém lese. Rohim kráčel vpředu a zastavoval u různých stop, stromů a trusu. Ukazoval nám, jak poznat stopy zvěře a k čemu jsou různé stromy a rostliny.

Došli jsme k řece, kde jsme pozorovali hrochy. Cestou kolem řeky jsme viděli hyenu, která byla přežraná tak, že tahala břicho po zemi. 

Cestou zpátky jsme viděli krásné stádo zeber Crawshayových, impaly a puku. Zvířata si udržovala distanc, na nějakých 75 m se stádo sebralo a uteklo. Hodně se mi to líbilo. Na focení nic moc, na pozorování fajn.

Rohim nám ukázal květy kigelie - salámového stromu. Když do 24 hodin není květ opylený netopýrem (kaloněm - friut bat), spadne na zem, kd ejej sežerou impaly nebo sloni. Proto na salámových stromech rádi číhají levharti na impaly, které tam přijdou žrát spadlé květy. 

 

 

Odpolední safari u Luangwy

 Odpolední game drive byl v pohodě, nic moc speciálního, ale fajn. Viděli jsme marabu a orlíka kejklíře. Také vodušky znamenané a žirafy. 

V bažině u lodge jsme viděli starého buvola. Andrew říkal, že už se nedokáže zvednout a v noci ho sežerou lvi nebo hyeny.

Sunset jsme měli v korytě vyschlé laguny. Pivo při západu slunce bylo fajn.

K večeři jsme měli rozvařené špagety s celkem ucházející boloňskou omáčkou. Neměl bych tu tolik jíst, mám pocit, že začínám přibírat. 

Mám tři hnusné štípance, jeden na ruce a dva na levé noze. Budu muset víc nosit dlouhé kalhoty. A mazat fenistilem a repelentovat.

Pěší safari, Arusha National Park

U Momela Gate jsme zastavili a dali si oběd z lunchboxu. Pak jsme vyrazili na pěší safari.provázela nás rangerka jménem Zara. Měla sice kvér a stejnokroj, ale ruce měla ověšené stříbrnými prsteny a vlasy spletené do drobných copánků.

Vyrazili jsme na krátký okruh přes Momela Swamp. trvalo to hodinu a půl, ale šli jsme vysloveně pole-pole. Kousek před námi šly další dvě skupiny, úplně jako na českých zámcích.
V bažíně (celkem suché) se páslo stádo buvolů. Byli jsme od nich na sto metrů. Povedlo se mi natočit honičku dvou buvolích samců.

Došli jsme až k vodopád Tululusia Falls, který padá z výšky možná deseti patnácti petrů v sopečné proláklině.

A propos, sopka: celou cestu k vodopádu jsme měli krásný výhled na úbočí Mount Meru, zarostlé hustým pralesem. Podle Zary se právě vysoko na svazích Mount Meru vyskytují sloni. My dnes žádného neviděli.

Cestou od vodopádu jsme viděli pár paviánů, dvě rodiny prasat bradavičnatých a laň lesoně pestrého (anglicky bushbuck). Zara zjevně nechápala naše nadšené výkřiky nad prasaty bradavičnatými a ptala se nás, jestli tam nechceme rovnou přenocovat.

Dopoledne v kráteru Ngorongoro: hyeny, nosorožci, buvoli a luňáci

Na dno kráteru jsme sjeli serpentinou Seneto Descent Road v západní stěně. Je to jediná povolená cesta dolů. Bylo to docela mazec, cesta byla příkrá a hrbolatá, opravdová tropická rallye.

V kráteru jsme zpočátku moc zvěře neviděli. Chtěli jsme vidět nosorožce, abychom zkompletovali Velkou pětku (slon, lev, buvol, levhart a nosorožec), případně Velkou šestku (ještě navíc žirafa). Požádali jsme Dicksona, aby z vysílačky odposlechl polohu nosorožců. Jeli jsme napříč kráterem podlé jezera Magadi, které bylo teď v suchém období hodně zredukované. Bylo na něm v dálce vidět plameňáky, ale fotit se nedali.

Potěšily nás hyeny skvrnité, které jsme dosud neviděli. Napřed jsme viděli jednu hyenu spící na břehu jezera Magadi, pak další spící v příkopu u cesty a nakonec jednu v pohybu.

Díky neuvěžitelnému klidu zvířat v Ngorongoro jsme mohli nafotit pár pakoňů opravdu zblízka.
Na pláni jsme opravdu viděli černé nosorožce, ale velmi daleko od cesty. Těžko to odhadnout, tipuji možná třista - čtyřista metrů. Dalekohledem byli vidět celkem dobře, ale fotit se nedali - kvůli vzdálenosti a tetelícímu se vzduchu. Fotka tak má jen dokumentační hodnotu.

Nosorožci polehávali, pak postupně vstali, stáli na místě a zase si lehli. Zjevně se jim nechtělo přiblížit se k cestě.
Nosorožci jsou skutečně kriticky ohroženi pytláctvím. Teď čtu na Iserengeti.com, že na Ngorongoro žije už jen kolem dvaceti černých nosorožců a v Serengeti dvanáct.

Docela dlouho jsme tam čekali, zda se nosorožci neumoudří, ale nakonec jsme to vzdali a vyrazili jsme dál.
Nafotili jsme dropa, pštrosa a pár pěkných fotek pakoňů a buvolce stepního.

Na mírném svahu (u hory Endoinyo Osilale) na severovýchodním konci kráteru jsme vyfotili stádečko starých buvolích býků. Ti se pásli snad sedm metrů od nás a nenechali se rušit. Opodál za řekou Munge odpočívalo buvolí stádo s mláďaty.

Cestou k jezírku jsme viděli u cesty odpočívající lvici.

U jezírka jsme poobědvali. Je tam picnic place s toaletami, sjelo se tam snad deset aut. (Dohledal jsem, že se to tam jmenuje Ngoitokitok Springs Picnic Site. Nevyslovitelné jméno.). Pozorovali jsme odpočívající hrochy a vodní ptáky - volavky a vodní slípky, které jim pochodovaly po hřbetech.

Museli dávat pozor na luňáky, kteří se honili nad picnic place a předváděli vzdušnou akrobacii. Bylo jich tam snad sedm. Dickson je nazýval Black kite, české druhové jméno je Luňák hnědý. Dickson nás varoval, že si musíme sníst oběd v autě, protože luňáci jsou nebezpeční a mohli by se pokusit zaútočit a jídlo nám sebrat.

Ranní safari v Seroneře: lví smečka, buvoli a levharti

Ranní safari se hodně povedlo. Hned po vyjetí jsme našli lví rodinku o nejméně 14 kusech, jak se rozvaluje na kamenech u řeky Seronery. Za kamenem bylo stádo buvolů. Bylo vidět, že buvoli o lvech dobře vědí, ale nechtěli ani poodejít, ani lvy zahnat.

Byla to taková válka nervů: lvi byli ve střehu, každou chvíli některý z nich vstal, poodešel pár kroků a zase si lehl. Dva buvolí býci byli otočeni čelem ke lvům, vždycky popošli směrem k nim, ale zase si to rozmysleli a vrátili se ke stádu. Pozorovali jsme je snad dvacet minut.

Buvolů je tu opravdu hodně. Ráno jsme s Davidem vylezli na vyhlídkovou terasu v Seronera Wildlife Lodge a viděli jsme za řekou v buši ohromné stádo, jak zvolna přetahuje směrem na východ. Když jsme se odtrhli od lvů, projížděli jsme kolem velikého stáda buvolů odpočívajícího v dopoledním vedru. Buvoli polehávali ve skupinkách ve stínu pod akáciemi. Dickson nám řekl, že buvoli žijí v rodinách, kteé se sdružují do stád. Každá ta skupinka pod stromy byla vlastně jedna buvolí rodina.

Jedna skupina buvolů se vracela od napajedla. Museli přejít přes cestu, kde stálo naše auto. Byla to krása, dívat se, jak se buvoli pomalu rozhodují a rozmýšlejí, jestli se mají odvážit přes cestu a jak blízko k autu se pustit. Nakonec se jeden býk rozhodl a přešel přes cestu. Za chvíli ho následoval i zbytek stáda. Přešli snad deset-patnáct metrů před naším autem.

Viděli jsme pěkné stádečko pakoní a s nimi pár zeber. Velké stádo, "mega-herd", jak se píše na Internetu, jsme bohužel neviděli, nacházelo se někde na severu Serengeti. Je to docela škoda. Tady přece jen trošku selhalo plánování naší cesty - původně jsme předpokládali, že by neměl být problém ze Seronery zajet na migrující stádo se podívat.

Vrátili jsme se k hrošímu jezírku. Hroši odpočívali pod vodou, ale přece jen byli docela dobře vidět a dalo se udělat pár fotek.

 Zlatým hřebem dnešního dopoledního safari byli levharti. Nejdřív jsme viděli jenodho levharta na stronmě, ze kterého po chvíli slezl a přešel na jiný strom o stom metrů dál, kde už byl jiný levhart. Byla to úžasná podívaná, levhart se předvedl jako manekýn ve vší kráse.

Viděli jsme několik sloních stád. Po poledni trošku zapršelo. Viděli jsme lví rodinku - lvice se vzrostlými mláďaty pod stromem.

 Úžasný byl třetí levhart toho dne: mašíroval si to po silnici a vůbec si nevšímal terénních aut s nadšeně fotografujícími turisty. Prošel těsně vedle našeho auta, byl ode mě nadosah, kdybych natáhl ruku z okna, tak jsem si ho mohl podrbat. Neuvěřitelné! Myslel jsem si vždycky, že levhart je plaché zvíře, nikdy by mě nenapadlo, že ho uvidím takhle zblízka!

Tarangire - ostatní druhy zvěře

V Tarangire jsme viděli stáda zeber o 10-30 kusech. Jednalo se o druh Zebra Böhmova (poddruh zebry stepní neboli Burchellovy). Krásné stádo zeber zvolna přetahovalo na planině zvané "Small Serengeti" kolem poledne. Vzduch se tetelil a horký vánek zvedal prach. Několik dalších stád zeber jsme viděli během dne u řeky, ale jen zdálky.

Naopak hodně zblízka jsme měli možnost vidět impaly, nádherné štíhlé antilopy měděné barvy. Tráva v Tarangire je hodně vysušená a má zlatavou barvu. Roste tu vysoká tráva, kterou se živí sloni.

 Co se týká stromů, nejvýraznější jsou baobaby - obrovské kmeny o průměru i přes 5 metrů, s tlustými větvemi a nevýrazným listím. Dickson to vyslovuje "bao baud". Jsou hodně zrychtované od slonů, v některých jsou vyhloubené díry, jak se sloni chtěli dostat k vodě, kterou baobaby shromažďují v kmenech.

Je tu i hodně akácií. Žirafy a impaly je dokážou obírat lístek po lístku, sloni ulamují celé větve a žerou je i s dlouhými trny. Impaly dosáhnou jen na nízko rostoucí větve. Většina dospělých akácií má proto holý kmen a rozvětvení až vysoko nad zemí, kam dosáhnou jen žirafy a sloni.
Kolem řeky jsme viděli vysoké palmy - tuším že datlové. I palmové kmeny byly hodně poničené a polámané od slonů.

Seznam dalších druhů zvěře jen telegraficky: vodušky, buvolci stepní (2 kusy), žirafy (4 kusy celkem a jen zdálky), šakal, lvice s obojkem, buvoli (jedna rodinka a pak dva staré kusy), prasata bradavičnatá, husice liščí, pštrosi, ibisové, zelení papoušci agapornisové.

U řeky jsme viděli tři zoborožce kaferské: dva staré s výrazně červenou obličejovou maskou a voletem a jeden mladý kus, který se ještě nevybarvil. Kráčeli podél řeky a zobákem prohrabávali sloní trus, aby se dostali k larvám a hmyzu. Mladý se hlasitě dožadoval krmení, sám nic nehledal, jen dorážel na staré. Ti ale odolali a krmit ho odmítli.

Z antilop byl největším favoritem dikdik, maličká antilopka s chocholkou a velikýma očima. V zoo je celkem nevýrazná, ale tady nás uchvátila svým půvabem. Samec má drobné růžky, samice je bezrohá. Dickson nám vyprávěl, že dikdik žije celý život v páru a tam, kde je vidět jeden dikdik, je určitě poblíž i druhý. Dikdikové se aut nebojí, fotili jsme je na dva metry.

Ještě jsem zapomněl na opice. U vchodu do rezervace jsme viděli kočkodany zelené, zloděje jídla. Dickson nás varoval, že pokud se opice pokusí nám něco vzít, tak jí nemáme bránit, jinak riskujeme poškrábání a pokousání. Na odpočívadle jsem viděl, jak jeden kočkodan vytrhl jedné turistce zabalenou sušenku, odnesl si ji do křoví a tam ji rozbalil a sežral.
V buši jsme viděli dvě tlupy paviánů, jedna z nich byla u napajedla společně s tlupou mangust.

Čerstvý zážitek: Honza s Davidem, co spí ve vedlejším stanu, na mě zavolali. Vylezl jsem ven a asi 6 metrů ode mě stál mladý slon. Klidně se popásal na keři a když jsem na něj posvítil baterkou, tak pomalu odešel mezi stany. Přišel strážný s baterkou, na slona zadupal a zatleskal a slon odešel pryč. Docela hustá zkušenost!
Za chvíli vypnou proud, pak se nesmí do rána ze stanu.

 

Agapornis škraboškový (Yellow-collared Lovebird)