Nosorožci v kráteru Ngorongoro, 4.3.

Pokračovali jsme dál po dně kráteru. Čas od času se Dickson musel vsnout pod auto a přivázat neposlušný hřídel.
Projížděli jsme kolem spousty pakoní, zeber a buvolů, ale po tom, co jsme zažili včera a předevčírem v Serengeti nás pakoně a zebry přestaly vzrušovat. Zahlédli jsme pár antilop losích, ale příliš, příliš daleko na pořádnou fotku.
Pak Dickson odbočil na cestu k waterhole, kde stálo pár aut. Lidi z nich se dívali směrem k bažině Mandusi, kde se zvolna pohybovali obrovští sloní samci, o něco blíž se páslo stádo buvolů a vpravo nehnutě stáli dva býci antilopy losí.

 Všechno to bylo nejméně dvěstě metrů od nás, sloni snad půl kilometru (opravdu si nejsem jistý odhadem). Říkám Dicksonovi, ať jede dál, ale Dickson povídá: "Theris are rhinos". Majda skočila po dalekohledu a nadšeně hlásila: "Nojo, jsou tam dva nosorožci!"

O něco před stádem buvolů se pásli dva dospělí nosorožci. Mohli být podobně daleko, jako byli nosorožci při naší první návštěvě Ngorongoro v roce 2011 - asi to mají tak nastavené, že si drží distanc.
Něco jsem nafotil a natočil, ale výsledek není kdovíjaký - přece jen to bylo příliš daleko. Naštěstí se alespoň netetelil vzduch.
Jeli jsme na oběd k hippo poolu (jmenuje se to Ngoitokitok Springs).
Picnic site u hrošího jezírka se vůbec nezměnilo. Stále stejné hnusné turecké hajzly a na třicet aut. Asi nejvýraznější byla skupinka Indů, byla jich tu tři auta.

Dickson během oběda za Davidovy asistence úplně vymontoval zlobivý hřídel, takže ze čtyřkolky jsme měli přední náhon. Příšerné zvuky při jízdě zmizely a jízdní vlastnosti nám zatím postačují, Lake Manyara je na rovině a odtamtud do Arushe bude už jenom asfalt.

Kráter Ngorongoro, oprava auta a lovící hyena, 4.3.

Dnes ráno jsme opustili Sopa Lodge a přes Naabi Hill dojeli do Ngorongoro. cestou jsme nikde nestavěli, tak jsme snad kolem 11:00 projeli bránou.
Dicksonova Toyota Landcruiser celou cestu přes Serengeti vydávalo horší a horší zvuky, až se uprostřed sjezdu do kráteru ozvala rána a další jízda začala být vyloučená. Doplížili jsme se na dno kráteru, Dickson vlezl pod auto a zjistil příčinu - uvolnilo se mu ukotvení hřídele přenášejícího dozadu pohon 4x4. Dickson tomu nějak anglicky říká, nevzpomínám si jak.

Nějak to provizorně opravil - pomocí vypůjčené piksly oleje a gumového pásku to ukotvil, aby mu to tolik nelítalo.
Během opravy mu asistoval David, my ostatní jsme pozorovali zvěř a dávali pozor na blížící se šelmy. Kráter vypadal o dost jinak, než při naší první návštěvě v roce 2011. Téměř celé dno kráteru bylo zelené, zvěř byla rozptýlena po celé ploše kaldery a největší masa zvěře byla v severní části kráteru, kam bohužel nevede moc cest. jezero bylo o hodně větší než minule a kromě něj byla na ploše řada menších napajedel a vodních ploch.

Asi dvěstě metrů od nás jsme si všimli hyeny. Napřed se pohybovala jen krokem, ale zdálo se, že si obhlíží blízko se pasoucí pakoně. Pak začala poklusávat. pakoňů se zmocnil neklid a začali se také pohybovat. Hyena zrychlila - a já začal lovit kameru. Něco z lovu jsem snad natočil, ale v rozhodující fázi mi hyena i unikající pakoně zmizeli za terénní vlnou.
Dickson právě naštěstí dokončil provizorní opravu, takže jsme mohli popojet k hyeně. Hned vedle cesty žrala mládě pakoně, které právě strhla. 

Ze tří metrů jsme pozorovali zakrvácenou tlamu hyenym jak se noří do břišní dutiny pakoně, jak odtrhává kusy masa i s kůží a hladově rozkousává žebra. Bylo vidět, jak obrovskou sílu má v čelistech, kůži i kosti krájela jako nic. 

Za chviličku byla mrtvolka na dva kusy. Kolem se začali opatrně přibližovat šakali, kteří se těšili na svůj díl hostiny. 

Ani jsme nevyčkali konce tohoto představení, Majdě ani marcelce se hltající zakrvácená hyena pranic nelíbila.

Velká migrace do třetice, 3.3.2013

Mezi kopci Loisiurai a Oldoinyo Olobaiye jsme narazili na stádo pakoní migrující k potoku a podél něj. 

Byla to zase neskutečná masa pakoní a zeber. Snad trošku menší než stádo u lake Magadi, ale i tak od obzoru až k řece.

Blížili jsme se k jihozápadní hranici Serengeti. Rangeři za potokem vypalovali přerostlou suchou trávu, aby v období dešťů mohla vyrašit nová nizoučká travička.

Otočili jsme se zpět na sever k Moru Kpjes. Cestou jsme viděli sloní rodinu s maličkým slůnětem a jednu hyenu.

U jezera jsme chvíli pozorovali migrující stádo. Povedlo se mi udělat pěknou fotku s čápy marabu a zebrami.

Na fotce dole je čáp nesyt africký a čápi marabu.

 V rákosí jsme zahlédli varana nilského. Je to docela veliká potvora, s ocasem možná metr a půl dlouhá.

Velká migrace na Lake Magadi podruhé, 3.3.2013

Opustili jsme novorozené mládě a odjeli k Lake Magadi. Našli jsme tu skupinu aut pozorujících lvici s čerstvou ulovenou kořistí - mladou zebrou. Poprvé v životě jsem viděl predátora s kořistí.

Hodně mě překvapilo,že na těch deset patnáct metrů jsem jasně cítil pach syrového masa, podobný jako když táta bourá ulovené prase.
Lvice si žraní hodně uživala, olizovala maso, otáčela si zebru a trhala maso silnými řezáky.

Projeli jsme mostek přes řeku Mbalageti a znovu jsme obdivovali neuvěřitelnou masu zvěře, chaos u napajedla a skupinky zvířat pasoucích se ve zvířeném prachu.

Kdysi jsem viděl jakýsi dokument o pakoních a Velké migraci. lake Magadi tam bylo vylíčeno jako zkouška srovnatelná div ne s přechodem Mary. Autor zdůraznil, že jezero je sodné a může pakoňům rozleptat kopýtka.
Tak opravdu nevím: jezero bylo plné plameňáků, pily v něm impaly i zebry a velké stádo jezero v klidu obcházelo z obou stran. Autor toho filmu možná trošku přifoukl realitu, aby dostal dramatickou story.

Chladím si nohy a mám hlad. To je dobré znamení, že prášek na průjem začíná zabírat. Jen aby mi neotekla ta noha. Koneckonců tuším, že některé z těch nejhnusnějších kousanců mám už z Tarangire anebo z přejezdu k Lake Ndutu.
S Davidem a Marcelkou jsme se shodli, že Lake Ndutu může i za náš průjem, protože tam používají nějakou alkalickou vodu na mytí lidí i ovoce. Tak příště si na to dát pozor!

Majda vedle mě čte Lehká fantastično od Terryho Pratchetta a nahlas se směje nejlepším kouskům. To jsem moc rád!

Narození pakoně, 3.3.2013

Migrující stádo se přes noc hnula, na první skupinku pakoní jsme narazili kousek od mostu přes Mbalageti. Zastavili jsme, abychom udělali pár fotek a záběrů. Bylo to stejně dobré jako včera, navíc ve výborném ranním světle.

Najednou nás Dickson upozornil na samici pakoně, která se chystala rodit. Z rodidel už jí trčela kopýtka mláděte. Samice si lehala, tlačila a opět vstávala a pokračovala dál v chůzi jakoby nic. Mám pocit, že jsem někde četl, že to takhle může trvat i hodiny, aniž by se tím ohrozil život mláděte nebo matky.

Samice byla možná nervózní z ostatních aut, která se k nám sjela, ale naštěstí po chvíli zase odjela, když se nic nedělo. My jsme byli trpěliví, měli jsme dobrý výhled, samice mohla od nás být padesát metrů (?), na rozumné hranici mého velkého teleobjektivu. Naštěstí se držela na slunci, jen občas byla zakrytá keřem nebo skupinkami přetahujících pakoní a zeber. Jeden pakoní býk samici chvíli střežil, ale pak následoval stádo.

Nakonec jsme se dočkali. Samice si lehla, zatlačila a mláděti vykoukla hlavička, pak si stoupla, popošla, znovu si lehla a porodila mládě.

Bylo hrozně pomačkané a mokré, vzápětí se na ně nalepil prach, ale snad do minuty začalo zvedat hlavičku.
Dickson nám řekl, že mládě by mělo vstát do pěti minut. Tomuhle to trvalo snad tři a půl minuty. Napřed zvedlo zadní nohy, chvilku se potácelo v kleku na předních a pak se svalilo. Zkusilo to znovu, znovu po kolenou předních nohou, a pak se poprvé postavilo.

měli jsme opět neskutečnou kliku, byli jsme v pravý čas na pravém místě a měli jsme víc trpělivosti než ostatní auta.

Sledovali jsme první krůčky mláděte snad půl hodiny. Dívali jsme se, jak se pokouší poskočit a popoběhnout, jak mu to nejde a padá, ale přesto s každým dalším pokusem získává víc jistoty a stability. Zázrak přírody.

Sledovali jsme, jak se mládě snaží napít, jak samici olizuje zadní nohy a nakonec přijde na to, jak správně natočit hlavu a poprvné se přisaje.

Měli jsme strach, aby pach porodu nepřivábil nějaké predátory, ale objevil se jen pes ušatý, který měl nejspíš zálusk na placentu. Porod placenty už jsme nezaznamenali, samice si čerstvého potomka, pečlivě olízaného a postupně nabírajícího fazónu, pomalu odvádí k nejbližší skupince pakoní čekajících o kus dál ve stínu. Byl to neskutečný zážitek!

Velká Migrace u Lake Magadi, 2.3.

Těch pakoňů u Naabi Hill jsme se nakonec nedočkali. Stádo se k přechodu silnice prostě neodhodlalo. Snad po hodině čekání jsme to vzdali a vyrazili dál na severoseverovýchod. Viděli jsme krásné buvolce topi a buvolce stepní, kteří odpočívali vedle cesty.

 Buvolec stepní (Coke's hartebeest, Dickson to vyslovoval jako Koku Hartebest) je nádherné zvíře, údajně je to nejrychlejší antilopa v Serengeti. To by člověk nehádal.

Buvolec Topi je podle mě jedno z nejkrásnějších zvířat v Serengeti. Bohužel jsme viděli jen tuhle jednu skupinku.
U Simba Kopjes jsme uhnuli z hlavní cesty doprava, směrem na severovýchod. A u kopce Elmakati to začalo: narazili jsme na Velkou migraci.

 Obrovské stádo zeber a pakoní se táhlo od jihu na sever, kam oko dohlédlo. Zvířata nebyla rozptýlena jako na pláních u Lake Ndutu, ale shromážděna ve skupinách blízko u sebe.

Pakoně i zebry měli mladé.

Zebry se většinou popásaly, pakoně se schovávali ve stínu pod sluncem.

Zahnuli jsme na jih k jezeru Magadi. jeli jsme snad tři kilometry naproti stádu, které se zvolna sunulo proti nám. Tady se pakoně nestyděli, přebíhali cestu před i za naším autem.

Projeli jsme kolem jezera až k místu, kde cesta náspem překračuje řeku Mbalageti, močál kolem ní a přítok od jezera Magadi. Bylo vidět, že na druhém břehu je ještě neskutečně velký zbytek stáda.

Koncentrace a množství zvěře bylo nepopsatelné. Odhadl bych celkový počet zvířat na desítky tisíc, možná až dvěstě tisíc. Převažovaly zebry, ale bylo tu i hodně pakoní.

Tady jsme zažili tu pravou Velkou migraci: pakoně i zebry chtěly přejít řeku, ale zároveň se bály, takže z vody prudce vybíhaly.

Některé vstupovaly do místa, kde bylo vody po břicho a hltavě pily.

 Bylo to neskutečné divadlo, zázrak přírody. Jen doufám, že se mi to povedlo pořádně nafotit a natočit.

Naabi Hill a Serengeti, 2.3.

Po úspěšném dopoledním safari u Lake Ndutu jsme zamířili k Naabi Hill, vstupní bráně do Serengeti. Tady jsme se naobědvali. Udělal jsem pár fotek zajímavých ptáků.

Vyšplhali jsme na pahorek Naabi Hill a rozhlédli jsme se po rozlehlých pláních.

Na jihu směrem k vysočině Ngorongoro je nízká zelená tráva, kterou mají rádi pakoně. Je vidět, že tam v tomto období prší.
Na severu směrem k Simba Kopjes a k Seroneře je savana vyprahlá a suchá.
Už asi hodinu stojíme severně od Naabi Hill a čekáme na pakoně. Pozorujeme migrující stádo, které se přiblížilo k silnici. Teď už čtvrt hodiny stojí  na místě a odhodlává se vyrazit na přechod silnice.

Vpředu jsou samci, pak zebry a samice s mláďaty a na konci zase samci. Tipuji na dvěstě kusů minimálně. Opodál se pase stádo gazel Grantových a Thomsonových.
Je fascinující, jak se stádo cílevědomě pohybuje za vůdčím samcem. Míří neomylně na jihozápad, do oblasti s nízkou čerstvou trávou.

Na pláních Ngorongoro, 1.3.2013

Cestou dolů z vysočiny Ngorongoro na planinu jsme viděli pár pakoňů a zeber, žirafy a nádherného samce antilopy losí. Úžasné zvíře! Minule jsme viděli jen zdálky jednu antilopu z terasy Tarangire Wildlife Lodge. Tady to bylo mnohem lepší.

Dickson nám vyprávěl o nízkých akáciích. V jejich plodech prý žijí symbiotičtí mravenci. Když žirafa plod utrhne a začne žvýkat, mravenci vylezou a žirafu poštípají, takže plod vyplivne. (Dohledal jsem, že se ten druh jmenuje anglicky Whistling thorn - podle trnů, které ve větru hvízdají - nebo Ant-galled Acacia, latinsky Acacia drepanolobium, české jméno jsem nedohledal).

Dole na pláni bylo znatelně živo. Od Olduvai Gorge byla savana zelená a plná gazel Grantových a Thomsonových.
Dozvěděli jsme se od Dicksona, že Oldupai je masajský název divokého sisalu - jukovitého sukulentu, která tam hojně roste. Během období sucha slouží Masajům jako zdroj vody. Nevím, proč Britové říkají Olduvai a ne Oldupai.

Cestou ke hranici národního parku Serengeti začali přibývat pakoně. Před hranicí parku jsme uhnuli na lake Ndutu směrem na západ. A začal masakr. Kam oko dohlédlo, všude se pásli pakoně, oba druhy gazel a zebry. Byla to neskutečná masa zvěře! Jeli jsme třicet kilometrů od hlavní silnice k jezeru přes další a další spousty zvěře.

Tahle fotka ukazuje tu spoustu zvěře, jen když se pořádně zvětší.

Viděli jsme ještě dvě další stáda antilop losích, neboli Eland antelope. Bohužel jsou velice plaché, takže je těžké udělat pořádnou fotku. Mají únikovu vzdálenost možná sto metrů, takže nám nebylo nic platné, že Dickson sjel ze silnice, aby nás dostal blíž. Tedy silnice: prašné pisty v podobě dvou vyježděných kolejí. Narozdíl od ostatních národních parků, v Ngorongoro Conservancy Area je dovoleno jezdit autem kdekoliv, nejen po cestách.

Ještě k únikové vzdálenosti: gazely Thomsonovy a Grantovy nám někdy doslova uskakovaly pod koly naší Toyoty Landcruiser, únikovou vzdálenost mají pár metrů. Pakoně jsou komfortní na patnáct metrů, zebry zrovna tak.

Po cestě jsme viděli čtyři hyeny odpočívající v brázdě.

Lake Ndutu se nachází na západním konci Olduvai Gorge. Okolí jezera tvoří akáciový buš. Zjevně tu žijí sloni, vegetace je hodně polámaná. Lake Ndutu je rozlehlé, má možná pět kilometrů na délku, ale teď je tu málo vody. Zřejmě v období dešťů naprší víc. Vyfotili jsme si pár plameňáků, kteří se brodili v mělké vodě. Hrochy jsme neviděli, asi je na ně jezero příliš mělké.

Cestou do lodge jsme na cestě potkali krásného frankolína  žlutohrdlého (yellow-necked francolin - alespoň doufám, že to je on).

Poznámka 11.10.2020: Tenhle pták je frankolín šedoprsý, Pternistis rufopictus - Grey-Breasted Spurfowl.
Zítra pojedeme na ranní safari v okolí jezera, pak se vrátíme na oběd a budeme se přesouvat do Sopa Lodge v Serengeti.