Konečně Tanzanie

Let z Dubaje byl moc příjemný. Spal jsem, pak jsem si pustil film Bohemian Rhapsody v cenzurované verzi s arabskými titulky. Byla tam vystřižená erotika a polibek Freddieho s jeho milencem.

Z letadla bylo vidět somálské pobřeží, Indický oceán a cíp Zanzibaru.

Dar es Salaam z výšky byl hodně zajímavý.

Na letišti nás čekala pakárna kolem víz. Stáli jsme postupně čtyři fronty, v každé udělal úředník jeden drobný úkon. třeba sejmutí otisků prstů nebo kontrolu žádosti o vízum, a poslal nás dál. Nakonec jsme čekali v houfu před poslední kanceláří, ze které vždy po několika minutách (třeba pěti až deseti) vyšel úředník a přinesl tři čtyři pasy lidí, které vyvolával jménem. Celá procedura zabrala déle než dvě hodiny. Bylo to dost úmorné.

Pak jsme prošli pasovou kontrolou a já s hrůzou zjistil, že nemám batoh. Zasekl se pravděpodobně v Istanbulu.

Dost mě to rozhodilo - už toho na mě bylo trochu moc. Musel jsem jít vyplňovat formulář o ztrátě zavazadla, s tím, že není vůbec jasné, kde batoh je a kdy se k němu dostanu. Je to dost nepříjemné, mám sice jedno náhradní triko, trenky, kraťasy, ale nic víc.

Na letišti jsem vyměnil 500$ xs 1 140 000 tanzanských šilinků. Přepočet na koruny je zhruba 1:100. Koupil jsem také kartu s datovým tarifem, ale nefunguje mi - nejdou s ní posílat SMS do Česka.

Na letišti nás čekala Martha, zástupjyně cestovky, a řidič s africkým jménem Mumin.

Na hotelu Trinity Airport  nás Martha překvapila požadavkem na 980$ jako pokrytí nákladů s pozdním příletem. Krmě přebookování letenky za 3x220$ nám chtěla naúčtovat spoustu dalších nákladů, které by pak pokryl claim za Turkish Airlines. Poněkud se mi to nezdálo, tak jsem vyjednával s Marthinou šéfkou Leinou a vtáhl jsem do toho Lídu Stellovou. Nakonec jsme zaplatili 600$ s tím, že zbytek se dořeší později. Teď jsme po večeři, utahaní a zpocení.

Trinity hotel je nevzhledný, jen recepce s restaurací a ubytovací budovou, uprostřed africké čtvrti s úzkými domky, boudami a příšerně děravou cestou. Na přespání za nízkou cenu OK., bez štěnic, ale neuchvátí. Nebýt toho ztraceného batohu, bylo y to OK. Takhle nic moc. Snad se to zítra vyřeší.

V Dubaji

Přelet do Dubaje proběhl bez problémů. Večer v istanbulu jsme si zašli na výborný kebab. Turci kupodivu moc neumí anglicky, a to ani ti pracující na letišti. Jedna prodavačka v kavárně nám odkývala, že má otevřeno celou noc a za 20 minut nám řekla, že už má zavřeno.Tak jsme si tureckou kávu nedali.

Odletěli jsme o půlnoci tureckého času - v 11 českého času. V půl páté ráno jsme byli v Dubaji. Cestu jsem prospal. Ráno jsem viděl tankery plovoucí v Perském zálivu a ropné plošiny chrlící plameny, Letiště v Dubaji není tak monumentální jako to v Istanbulu.Je tu hodně silný opar. V dálce jsem zahlédl Burj al Chalífa.

Koupili jsme si vynikající datle plněné makadamovými ořechy. A konečně kafe. Teď čekáme na autobus, který nás převeze na Terminál 3.

Trčíme v Istanbulu

Uletělo nám letadlo z Istanbulu Už do Vídně přiletělo s 45 min zpožděním. Dalších 45 min jsme nabrali při odletu z Vídně a pak zdlouhavým popojížděním na novém letišti v Istanbulu. Ještě chci zaznamenat, že jsem z letadla viděl Neziderské jezero, Bospor a Černé moře.
v Istanbulu u východu z letadla čekal mladičký Turek z letištní služby a zadržel všechny lidi z letu do Oděsy a Dar es Salaamu. Pak nás vedl snad kilometr letištěm z jedné části do druhé. Když jsme přišli na gate, byla už zavřená. Chlapec zkoušel někam telefonovat, ale bezvýsledně. Z brány vylezl Turek a skoro se nám vysmál. I když letadlo stálo na stojánce, už nás tam nepustili.
Následovalo martyrium na transfer desku, kdy nám nabízeli hotel a odlet zítra ve stejnou dobu - v 19:10.

Nakonec jsme našli s pomocí jedné spolucestující alternativu. Letíme o půlnoci do Dubaje a pak ráno do Dar es Salaamu, kam dorazíme po druhé hodině.

Bohužel jsme prošvihli let z Daru do Ruahy, takže jsme přišli o den dovolené a 220$ za přebookování. Budeme muset vymáhat škodu po Turkish Airlines.
Ještě jsem zvědav, jak se shledáme s našimi batohy.

Ve Vídni

Jsme v letadle ve Vídni. Máme 45 minut zpoždění - zatím. Inu, Turecko. Snad na nás letadlo v Istanbulu počká.
Vstával jsem dnes ve 4:30. V 5 ráno jsem vyrážel do Prahy nabrat Petera, Jeli jsme na Vídeň přes Tábor a Třeboňm abychom se vyhnuli rozestavěné D1. Zapomněl jsem doma brýle, tak jsem si v Třeboni koupil náhradní. Jsem šťastný, že konečně odjíždíme. Chtěl jsem do Zimbabwe v srpnu, jedu do Tanzanie v červnu. Snad to bude stát za tu námahu s organizací a přípravou.
Do tanzanie jedu potřetí. Ale poprvé do národních parků Ruaha, Mikumi, Udzungwa a Selous. Afrika snad nemůže zklamat, tak to snad klapne i tentokrát.