Track: Den 6 - Ngorongoro - Lake Eyasi

Name:		Day 6 Ngorongoro
Date:		27.10.2011 8:23 am
Distance:		119,9 kilometers
Elapsed Time:		8:20:53
Avg Speed:		14,4 km/h
Max Speed:		90,3 km/h
Avg Pace:		04' 11" per km
Min Altitude:		1 081 m
Max Altitude:		2 359 m
Start Time:		2011-10-27T05:23:33Z
Start Location:
	Latitude:	3.176861º S
	Longitude:	35.473900º E
End Location:
	Latitude:	3.507920º S
	Longitude:	35.371266º E

Přejezd do Tindiga Tented Camp

 Odpoledne jsme přejeli z Ngorongoro k jezeru Eyasi. Sjeli jsme z vysočiny Ngorongoro do Oldeani a tam jsme odbočili z hlavní silnice směrem na západ. Krajina byla zpočátku spořádaná a elektrifikovaná, viděli jsme pole obdělané traktorem.

Cestou dál na západ se krajina proměnila. Pole vystřídal suchý buš s červeným kamením a prachem, domky byly nahrazeny chatrčemi, zemědělství se omezilo na stáda skotu, ovcí a koz. Silnice nebyla moc kvalitní, jeli jsme sotva třicet-čtyřicet kilometrů za hodinu. Každá rokle vymletá do suché krajiny představovala zdržení.

Tábor Tindiga Tented Camp leží v buši a je hodně oldschool: stany s moskytiérami, elektřina jen ke svícení, kolem tábora trnitá ohrada. Je to suchý trnitý buš, keře, kaktusy a juky. Těším se na zítřejší lov s křováky kmene Hadzabe.

Loučení s Ngorongoro

Pomalu se završila naše návštěva Ngorongoro. Čas pobytu v kráteru je správou parku přísně omezen na šest hodin, při překročení lhůty se musí zaplatit plný poplatek za dalších šest hodin

Vyjeli jsme z kráteru serpetinou Lerai Ascent Road, která vede svahem pod Ngorongoro Wildlife Lodge. Byla to tropická rallye, ostré stoupání, ostré zatáčky a místy prudký sráz těsně vedle cesty.

Cesta začíná dole v savaně a končí nahoře v hustém tropickém lese. Byla to hodně zajímavá zkušenost. Naše Toyota Landcruiser měla nové tlumiče, které tam Dickson namontoval včera večer (tlumič nám rupl včera cestou ze Serengeti), teď dostaly řádně zabrat.

Rozloučili jsme se s kráterem Ngorongoro u pomníčku profesora Bernharda Grzimka a jeho syna Davida na hřebeni kráteru.
 David Grzimek zahynul v kráteru Ngorongoro dne 10.1.1959 při leteckém neštěstí, když se jeho letadlo srazilo se supem. Jeho otec Bernhardt Grzimek byl slavný zoolog, předseda Frankfurtské zoologické společnosti. Mám doma několik jeho knih, včetně slavné Serengeti nesmí zemřít. Po jeho smrti sem bylo přeneseno i jeho tělo.

Hřeben je v tomhle místě široký jen dvacet-třicet metrů, z jedné strany spadá do kráteru, z druhé strany do otevřené krajiny. Hodně působivé místo.

Ptáci v Ngorongoro

Hned ráno jsme v Ngorongoro potkali krásného dropa. Dickson nás poučil, že drop je největší pták Tanzanie, který ještě dokáže létat. Dohledal jsem, že to je drop kori (v článku na české Wikipedii je vyfocený samec v toku s nafouklým krkem. Anglicky Kori bustard, latinsky Ardeotis kori).

 

Jeřáb královský je ve státním znaku Ugandy. V kráteru Ngorongoro jsme jich viděli několik, vždycky v páru.

Pštrosí samec byl překvapivě osamocený. Pštrosi v Tarangire a Serengeti byli většinou ve dvojici nebo trojici.
Mrzí mě, že nemám žádnou fotku hadilova písaře. Zahlédli jsme je několikrát v Serengeti i v Ngorongoro, ale nedali se rozumně vyfotit.

Tohle hnízdo snovačů viselo na větvi nad potokem. Škoda, že se nepovedlo zachytit jeho obyvatele.
Opodál bylo na stromě hnízdo kladivouše afrického. Dickson nám ho ukazoval, ale bohužel jsem ho nevyfotil ani nenatočil.

Nespočetná stáda Ngorongoro

Měl jsem doposud z kráteru Ngorongoro trošku smíšené pocity. Nějakou zvěř jsme sice viděli, ale s neuvěřitelným bohatstvím Serengeti se to nedalo srovnávat. Také jsme přemýšlel, kam se poděla stáda, která jsem ráno viděl dalekohledem z terasy lodge.

Vrátili jsme se k odpočívající lvici. Ta se během našeho oběda přesunula na druhou stranu silnice, rozvalila se tam a spala. Chvilku jsme ji pozorovali a fotili. Odměnila nás tím, že se po chvíli probudila, párkrát zazívala a předvedla nám své tesáky. Pak se zvedla, líně došla na dva metry od našeho auta a tam zalezla do roury pod mostkem na cestě. To nemělo chybu.

K nosorožcům jsme přijeli ve chvíli, kdy zalezli za obzor do malého údolíčka na pláni. Už jsme je neviděli.
Pomalu jsme se vraceli k cestě ven z kráteru. Do kráteru vede jen jedna cesta dovnitř od západu, tou jsme ráno přijeli. Cesta ven z kráteru vede na jižní straně kráteru serpentinou od lesa a ústí blízko lodge, kde jsme spali. Obě cesty jsou jednosměrné, protože jsou velmi úzké a ne úplně pohodlné a bezpečné.

Jeli jsme podél bažiny Gorigor Swamp a tam to začalo. Nezměrné stádo zeber a pakoňů, hned vedle stáda buvolů, táhnoucí se na kilometry daleko. Neskutečná podívaná! Fotil jsem a točil jako o život. Tohle byla větší pecka než Serengeti, tohle byla Afrika, jakou jsem ještě neviděl, o jaké jsem jen snil.

Když jsem po chvíli zpozoroval dva obrovské sloní samce u bažiny, k dokonalosti tomu už nic nechybělo. Na jedné fotce tak mám zebry, pakoně, ty dva slony a prasata bradavičnatá. Nevím, co víc lze chtít od safari.

Zdá se mi, že sloní býci v Ngorongoro jsou obrovští. O dobrý metr větší než zvířata, která jsme viděli v Tarangire (o mladících ze Serengeti nemluvě). Na spodní fotce je vidět poměr velikosti jejich klů vůči tělu pakoňů. Jejich výšku bych odhadl na víc než čtyři metry. Opravdu neuvěřitelné kusy!

Na pláni blízko lesa jsme viděli geparda. Seděl v trávě a pozoroval stádo zeber, pak se zvedl a odklusal. Bohužel byl hodně daleko, takže fotka je spíše dokumentační.

Dopoledne v kráteru Ngorongoro: hyeny, nosorožci, buvoli a luňáci

Na dno kráteru jsme sjeli serpentinou Seneto Descent Road v západní stěně. Je to jediná povolená cesta dolů. Bylo to docela mazec, cesta byla příkrá a hrbolatá, opravdová tropická rallye.

V kráteru jsme zpočátku moc zvěře neviděli. Chtěli jsme vidět nosorožce, abychom zkompletovali Velkou pětku (slon, lev, buvol, levhart a nosorožec), případně Velkou šestku (ještě navíc žirafa). Požádali jsme Dicksona, aby z vysílačky odposlechl polohu nosorožců. Jeli jsme napříč kráterem podlé jezera Magadi, které bylo teď v suchém období hodně zredukované. Bylo na něm v dálce vidět plameňáky, ale fotit se nedali.

Potěšily nás hyeny skvrnité, které jsme dosud neviděli. Napřed jsme viděli jednu hyenu spící na břehu jezera Magadi, pak další spící v příkopu u cesty a nakonec jednu v pohybu.

Díky neuvěžitelnému klidu zvířat v Ngorongoro jsme mohli nafotit pár pakoňů opravdu zblízka.
Na pláni jsme opravdu viděli černé nosorožce, ale velmi daleko od cesty. Těžko to odhadnout, tipuji možná třista - čtyřista metrů. Dalekohledem byli vidět celkem dobře, ale fotit se nedali - kvůli vzdálenosti a tetelícímu se vzduchu. Fotka tak má jen dokumentační hodnotu.

Nosorožci polehávali, pak postupně vstali, stáli na místě a zase si lehli. Zjevně se jim nechtělo přiblížit se k cestě.
Nosorožci jsou skutečně kriticky ohroženi pytláctvím. Teď čtu na Iserengeti.com, že na Ngorongoro žije už jen kolem dvaceti černých nosorožců a v Serengeti dvanáct.

Docela dlouho jsme tam čekali, zda se nosorožci neumoudří, ale nakonec jsme to vzdali a vyrazili jsme dál.
Nafotili jsme dropa, pštrosa a pár pěkných fotek pakoňů a buvolce stepního.

Na mírném svahu (u hory Endoinyo Osilale) na severovýchodním konci kráteru jsme vyfotili stádečko starých buvolích býků. Ti se pásli snad sedm metrů od nás a nenechali se rušit. Opodál za řekou Munge odpočívalo buvolí stádo s mláďaty.

Cestou k jezírku jsme viděli u cesty odpočívající lvici.

U jezírka jsme poobědvali. Je tam picnic place s toaletami, sjelo se tam snad deset aut. (Dohledal jsem, že se to tam jmenuje Ngoitokitok Springs Picnic Site. Nevyslovitelné jméno.). Pozorovali jsme odpočívající hrochy a vodní ptáky - volavky a vodní slípky, které jim pochodovaly po hřbetech.

Museli dávat pozor na luňáky, kteří se honili nad picnic place a předváděli vzdušnou akrobacii. Bylo jich tam snad sedm. Dickson je nazýval Black kite, české druhové jméno je Luňák hnědý. Dickson nás varoval, že si musíme sníst oběd v autě, protože luňáci jsou nebezpeční a mohli by se pokusit zaútočit a jídlo nám sebrat.

Sloní velikáni, euforbie a prokoučované žirafy

V 7:30 jsme vyrazili na safari. Vrátili jsme se na hlavní silnici a jeli jsme po hřebeni směrem k Serengeti, kudy jsme včera přijeli.  Stěny kráteru jsou na jižní straně porostlé bujným pralesem. Jsou tu k vidění obrovské euforbie, které vyrůstají do výšky přes deset metrů a vzhledem připomínají stromy.

Botanická poznámka: Teď jsem našel na Internetu, že se jmenují Euphorbia candelabrum. Euphorbia je česky pryšec. Český ekvivalent Euphorbia candelabrum jsem nenašel, hádal bych, že by to mohl být pryšec svícnový, ale pro tuto teorii nemám žádný důkaz.

Blízko letiště u vesnice Ngorongoro je porost spíše travnatý. Na první pohled to tam vypadá podobně jako horské louky u nás doma. Stranou od silnice jsme zastihli dva neskutečné sloní samce. Měli obrovské kly hodně přes metr délky a vysocí byli určitě nejméně 3,5 metru. Z každého jejich pohybu vyzařoval majestát a síla. Tak obrovské slony jsem v životě ještě neviděl.

Dost mě překvapilo, že jsme zastihli slony tady nahoře v tak vysoké nadmořské výšce. Dickson nám vyprávěl, že v kráteru žijí pouze samci. Samice s mláďaty se pohybují mimo hlavní kráter. Samci vycházejí z kráteru za pastvou a v době říje, kdy se připojují k samicím.

Na západním hřebenu jsme viděli stádečko žiraf. Pásly se na akáciích hned vedle cesty. Těšili jsme se do kráteru a tak jsme Dicksonovi řekli, že jedeme dál, že určitě ještě žirafy uvidíme v národním parku Lake Manyara. Je pravda, že u Lake Manyara jsme žirafy viděli, ale rozhodně ne takhle krásně zblízka. Z toho plyne poučení:  když je zvěř blízko, foť a nespoléhej na to, že se podobná příležitost bude opakovat.

Poznámka pod čarou: dnes jsem četl v Lidé a země o člověku, který jel na měsíc fotit do Serengeti, během prvního týdne nafotil spoustu super fotek a pak další tři týdny nevyfotil vůbec nic. Tři roky čekal, než se mu povedlo vidět a vyfotit levharta. Když to srovnám s naší zkušeností, tak je vidět, že jsme měli opravdu neskutečnou kliku.

Východ slunce nad kráterem Ngorongoro

 Ráno jsme si přivstali. Vstával jsem v půl šesté a viděl jsem východ slunce nad kráterem Ngorongoro. Podívaná, která brala dech. Mlha se valila přes hranu kráteru a padala dolů.

Po chvíli se cáry oblak na východě prodralo slunce. Jeho první paprsky obarvily nebe do oranžova a osvětlily dno kráteru.

Přes ranní opar byl kráter jasně viditelný. Byla to krása.