Tak jsme na cestě z Tarangire. Půjčil jsem si od Davida pero, moje je téměř nepoužitelné. Píšu v autě cestou do Serengeti, snad to bude k přečtení. Tady je ještě asfalt, tak to celkem jde. Od Ngorongoro dál vede jen prašná pista, tam psát nepůjde.
Ještě k včerejšku: safari bylo úplně úžasné. Projeli jsme tarangire až k bažině Silale. Cestou jsme viděli několik stovek slonů, snad jich bylo i přes tisíc. Krajina kolem řeky Tarangire byla prostě posetá sloními stády, některá měla několik desítek kusů. Opravdu neuvěřitelné počty.
Viděli jsme mláďata stará pár dní, bujné výrostky, rozvážné samice - vůdkyně stáda i obrovské samce v plné síle. Opravdu jsem nevěřil, že kdy uvidím tolik slonů: i oproti minulé návštěvě Tarangire v roce 2011 bylo tohle mnohonásobně lepší.
Ráno, ještě než jsme přijeli ke slonům, jsme pozorovali tři gepardy nad složenou impalou. Byla to matka se dvěma odrostlými mláďaty, když zalehli ke kořisti, tak nebyli v trávě vůbec vidět. Opodál na stromě čekali supi na to, co zbyde.
V jednu chvíli jsme se ocitli uprostřed sloního stáda. Zastavili jsme u sloní mámy střežící spící novorozené slůně. Mohlo být staré snad pár dní. Za chvíli přišli další sloni vedení starou samicí a postavili před mládětem obranný val.
Chvíli stáli, pak samice začala mávat ušima (stála asi dva metry od našeho auta), zhluboka zabrumlala, slůně se zvedlo a celá skupinka pomalu odešla. Nádherný zážitek!
Malá slůňata byla krásně hravá.
Krajina v Tarangire mi trošku připomíná České Středohoří. Sopečné pahorky mají podobný tvar jako kopce u Loun.
Hodně mě překvapila bažina Silale. Je to obrovská plocha, která v období sucha vysychá a mění se na pastvinu pro pakoně a zebry. S horou Oldoinyio Ngahari v pozadí vypadá pláň moc dobře. Ngahari tvoří hranici národního parku Tarangire, bažina Silale přechází na jihu v bažiu Lormakau a ta pak v bažinu Ngusero Oilorobi. Je to souvislá plocha bažin táhnoucích se od severu k jihu rovnoběžně s tokem řeky Tarangire (řeka teče naopak od jihu na sever).
Asi nejvíc slonů jsme viděli ve středním tarangire v oblasti Sopa Lodge. Řeka tam protéká rozlehlou travnatou planinou. je tam výhled na kilometry, takže sloní stáda byla vidět na velikou vzdálenost.
V mokřině podél řeky se procházela spousta čápů bílých, kteří tu přezimují. Zajímalo by mě, jestli některý z nich přiletěl z Česka.
V bažině Silale jsme viděli z dáloky pár sloních samců, kteří se tu pasou na měkké trávě.
Viděli jsme tam čápa sedlatého, jak žere hada. Bohužel byl dost daleko. (T
aké to byl jediný had, kterého jsme za celou cestu v Africe viděli).
Když jsme uviděli skupinku buvolců a gazel, zaútočilo na nás mračno much tse-tse. Ani jsme si nevyfotili ty buvolce, opravdu se to nedalo. Mouchy tse-tse za námi letěly snad pět kilometrů. Jakmile Dickson trošku zvolnil, hned se na nás vrhaly, bodaly a pily nám krev. Repelent. kterým jsme se po ránu nastříkali, úplně ignorovaly. Nakonec jsme částečně ujeli, částečně je David vyhubil repelentem, kterým zuřivě postřikoval bzučící oblak za naším autem.
Zpátky jsme jeli po západním břehu řeky. Povedlo se mi udělat pár pěkných fotek hadilova písaře (angl.
Secretary bird).
Znovu jsme tu potkali starou známou slonici s jedním obroušeným klem, vůdkyni stáda, které jsme pozorovali dopoledne.
Viděli jsme jen jednoho velkého sloního samce, ale stál za to: neobyčejně mohutný slon v plné síle, postříkaný bahnem, takže vypadal jako válečník. Nádherné stvoření!
Přes camp vede hroší stezka a k chatce nás doprovodil guide s baterkou. Sami chodit nesmíme.
