Třetí večer na Victoria Falls

 Na večeři jsme vyrazili do lokálního pivovaru The Brewers. Pivo měli slušné.

Oslovil nás tam mladý kluk z Česka, filmař, který s kamarádem spisovatelem jede na tuktuku z Johannesburgu do Prahy a točí o tom film. Vykládal, že v Chobe si půjčili člun a měli slona na tři metry. A vykládal, jak si stejným dronem, co mám já, točí Viktoriiny vodopády. Tiše jsem záviděl.

Pak si k nám přisedl jeho černošský kámoš. Začal mlít nesmysly, že Putin udělal dobře, když vletěl na Ukrajiny a že za tím jsou Američani. Nenechal si to vymluvit. Měli jsme ho dost a chtěli jsme, aby odešel od našeho stolu. Neměl se k tomu a chvíli jsme na sebe pokřikovali. Nejvíc se naštvala Lída, vyskočila, vzala mu pivo a odnesla mu ho. Byl jsem na svou ženu pyšný.

Na mostě přes Zambezi

 Došli jsme s Lídou až na most přes Zambezi. Je z něj úžasný pohled na vodopády i na Batoka Gorge. V kotli pod mostem se vařilamlha a vodní tříšť z vodopádů. Dělalo to duhu nad i pod mostem. Nikdy jsem nic podobného neviděl.

Bylo vidět na útes u vodopádů na zambijské straně, přes který vede most Knife's Edge. Zdálo se, že na zambijském útesu je pěkný deštný prales, protože je blíže vodopádům.

 

 Z mostu skákali bungee, samotný skok jsme propásli, ale slušeli jsme ječení a viděli jsme holku viset nohama vzhůru. Pracovník od agentury se k ní spustil, přetočil ji hlavou vzhůru a pomohl jí nahoru. Holčina měla na sobě sukni, což mě docela pobavilo.

Icecream nám vykládal, že prý před lety lano s nějakou paní ruplo a ona se zřítila do Zambezi. Zlomila si ruku, žebra a páteř, ale přežila to. Myslím, že bungee jumping je jedna z věcí, které si už nikdy nezkusím. 

Myslím, že most u Victoria Falls je geniálním skloubením technologie s přírodou. Něco jako Ještěd. Na zambijské straně byly přistavené rikši, zřejmě k odvozu do Livingstonu.

Viktoriiny vodopády jsou opravdu neskutečná podívaná. Lituji rozbitého dronu, že jsem si je nemohl natočit z ptačí perspektivy. Jsem vděčný, že jsem je mohl vidět bez davů turistů.

Cestou od mostu jsme viděli prasata savanová. Samice snad s osmi odrostlými mláďaty se pásla vedle silnice mezi sochami. Chtěla se přesunout do vedlejší restaurace, ale děžurná je vyhnala. Takhle nablízko jsem prasata ještě nefotil.

Odpolední procházka na Victoria Falls

 Odpoledne jsme se šli projít. Pavel byl nadšený z antikvárního obchodu, kam jsme ho vzali. Koupil si tam dřevěnou lví stopu v mahagonovém dřevě a čínský tác. My jsme nakoupili dárek pro Ášu a  Lída si koupila sukni. Pouliční prodejci byli hodně vlezlí, ale daly se unich sehnat nejlepší ceny - člověk je ignoroval tak dlouho, až dali hodně velkou slevu. Tak Mára ignoroval prodejce  pěkného dřevěného slona - když cena klesla na $15, tak jsem slona koupil, čímž jsem Máru úplně nepotěšil.

Došli jsme do Lookout Point Café, parádní kavárny a restaurace s výhledem na Batoka Gorge a železniční most přes Zambezi. Tam odtud je teprve vidět hloubka kaňonu a prudkost vody. Dělají tam ziplines a swingy, ale nikoho jsme při výkonu neviděli.

Výhled byl prostě úchvatný, s postupujícím dopolednem navíc slunce začalo tvořit duhu ve vodní tříšti pod mostem.

Zambezi na kánoi

 Dnes byl dlouhý den. Ráno jsme jeli na kánoe. 

 

V 8:45 nás vyzvedli průvodci - černí chlapíci jménem Zed a Norman a starý řidič - běloch, který vypadal jako Yanez ze Sandokana. Jeli jsme do NP Upper Zambezi. Buš byl hodně vyšlapaný a zlikvidovaný od slonů. Cestou jsme viděli jen pár impal, supy a hodně perliček. Přišlo mi, že to je buš zdaleka nejvíc prošlapaný, co jsme viděli.

Základní tábor, kterému Zed říkal Office, tvořilo pár stanů. Na maoě se to jmenuje River Wild Canoe Camp a je asi 18 km od Vic Falls vzdušnou čarou. Byli jsme z cesty z babosedu dost vymrzlí, bylo fajm, že jsme dostali banány, muffiny a čaj. 

Lodě byly nafukovací, bohužel ten typ, co nabírá vodu. Protože jsem těžší než Lída, měl jsem celou plavbu nohy ve vodě. Navíc nám dali kajaková pádla, což pro mě nebylo nic moc pohodlného, jsem zvyklý na kánoe pádla.

Zambezi je plná vody, takže teče jako vzteklá. Byly to v podstatě kontinuální peřejky, některé slušně rychlé a zvlněné, takže nás to pěkně ohodilo. Naši průvodci vyhledávali divočejší vodu, vyhýbali se ostrůvkům a mělčím místům, kde by mohli být hroši. To mělo za následek, že jsme museli křižovat  cikcak kiloetr širokým korytem a někde dost bojovat s proudem. Průvodci mě místy štvali, protože nás nutili jezdit za sebou v řadě a ten, co měl jet poslední (Norman) nám klidně ujel a pak na nás pokřikoval. I běhajín vocení nemohlo být ani řečim naštěstí jsem měl Gopro kameru na čele, takže aspoň něco jsem natočil. (Pozn. O veškerý materiál z blavby jsem bohužel přišel při havárii SSD disku o rok později).

Na jednom místě jsme se vyhýbali osamělému hrochovi, který se občas vynořil asi 15 m od břehu. Průvodci radši přetáhli lodě podél břehu a nás poslali po souši.

Cestou jsme viděli nějaké ptáky - kormorána s červenýma očima (Kormorán dlouhoocasý, viděl jsem je zblízka v Jinje u Počátku Nilu), husice nílské, ledňáčka jižního "Pied kingfisher" a na břehu hodně čejek laločnatých. Fotit nešlo nic.

Nejhorší byl poslední úsek, kdy jsme zajeli až k zambijské straně. Už jsme viděli na břehu Yanezovo auto, ale průvodce pokračovali po zambijské straně hrozně nízko po proudu a pak v ostrém úhlu zatočili přes řeku. Nevím, jestli se chtěli vyhnout lodges na zimbabweské straně, ale každopádně nás začal strhávat proud přímo na stádo hrochů kus pod autem. 

Docela jsme si s Lídou mákli, než jsme přeprali proud a přistáli. Odměnou nám byli hroši, kteří byli snad 12 m od břehu a dali se pěkně fotit. Dokonce se přibližovali, takže jsme radši vyklidili pole a dali si oběd - hamburgery a chipsy.

Byli jsme pěkně zmáčení. Koupací boty se osvědčily, ale proti slunci jsem měl dlouhé kalhoty a košili - kalhoty byly úplně promočené. Ještě že jsem měl Michalův nepromokavý pytel, který uchoval kameru, foťák a mobil v suchu.

Den 14. - Canoe na Zambezi - GPS track