Procházka po Arushe

Odpoledne jsme se s Honzou šli projít po cestě. Fotili jsme a povídali si s černošskými dětmi, které na nás volaly z domků podlé cesty. Cesta vedla do kopce údolím s potokem, kolem kterého rostly banánovníky. I tady, docela daleko od hlavní silnice, fungují některé domky jako prodejny vším možným a jsou tu pultíky s vyloženou zeleninou.

Jedna žena u cesty smažila rybičky a kobližky z těsta.

Spřátelili jsme se s hovorným černouškem jménem Nixon, který nás odchytil u místa, kam chodí lidé z okolí pro vodu.

Bylo to plné paradoxů: na cestě z udusané hlíny jsme potkávali nazdobené dámy a muže v oblecích, ženy v tradičních šatech i dívky nesoucí sourozence na zádech, nebo vědro vody na hlavě. Nízké špinavé domky se střídaly s prkennými boudami a honosnými vilkami s vysokým plotem a novou toyotou zaparkovanou za branou.

Honza způsobil asi druhé Vánoce prodavači, u kterého si koupil čtyři kila rýže za pět dolarů a nechtěl vrátit nazpět drobné. Tu rýži prodavač odměřil z velkého pytle ve svém krámku za pletivem: byla to výtečná estráda, kterou si užil jak prodavač a u něj stojící černoška, tak já s Honzou.

Večer jsme se potkali s delegátkou Nicole, která s námi prošla plán naší cesty. Vypadá to hodně dobře! Moc se těším na zítřek.

Track: Den 1, Nairobi - Arusha

Name:		Day 1 Nairobi Arusha
Date:		22.10.2011 8:31 am
Distance:		270,1 kilometers
Elapsed Time:		5:55:14
Avg Speed:		45,6 km/h
Max Speed:		108,9 km/h
Avg Pace:		01' 19" per km
Min Altitude:		1 266 m
Max Altitude:		1 845 m
Start Time:		2011-10-22T05:31:26Z
Start Location:
	Latitude:	1.330557º S
	Longitude:	36.857023º E
End Location:
	Latitude:	3.360736º S
	Longitude:	36.708313º E

Arusha - příjezd

Z Arushi jsme zatím viděli jen pár ulic: Nairobi Road, Nairobi-Moshi Road a parkem vedoucí Simeon Road. Asfaltované tu jsou jen hlavní silnice. Vedle silnice jsou obdobné krámky, jako jsme viděli cestou, jen větší a barevnější.
Abych Arushe nekřivdil, viděli jsme i supermarket a pár výškových budov a na hlavních křižovatkách jsou semafory.
Po příjzdu na autobusové nádraží (rozuměj větší parkoviště) se na nás sesypali žebráci, agenti safari cestovek a prodavači všeho možného. Bylo nemožné prodavači vysvětlit, že mi opravdu stačí ten klobouk, co už mám na hlavě, a druhé že opravdu nepotřebuji.

Mikrobus nás pak zavezl do L'Oasis Lodge, našeho ubytování. Je to komplex chatek a dvou hospod v tradičním africkém stylu, chatky pro turisty zdařile předstírají domorodé chatrče. Komplex je uzavřený dvoumetrovou zdí, u brány je strážný a po zahradě volně chodí jeřáb královský.

 Dali jsme si k obědu Masai Tapas - kukuřičné placky s mletým masem a sýrem, k tomu tatarku a pastu z avokáda s cibulí. Dali jsme si pivo Tusker. Protože tu je luxusní wi-fi spojení, hned jsem poslal fotku na Internet.

Z hranice do Arushe

Za hranicemi jsme začali klesat. Červená půda byla místy vystřídána černým prachem sopečného původu. Bylo vidět dodaleka, vlevo v mlhách bylo lze tušit Kilimanjaro, před námi majestátní Mount Longido a za ní Mount Meru, náš cíl tyčící se nad Arushou. Podél cesty bylo vidět všudypřítomné Masaje s kozami a kravami. Vesnice podél cesty se skládaly z chatrčí a chat, mezi nimi ušlapaná hlína, sem tam bláto z nedávného deště. Směrem k silnici byly orientovány různé krámky, což byly úplně stejné kůči, jen s vymalovaným průčelím. Jako pěst na oko působily chaty - krámky s mobilními telefony a logem operátora Vodacom.

 Zelenina či ovoce se tu prodává jen tak, vystavené na jednoduchých dřevěných stáncích: na prkně vyskládaných pár cibulí, dvě hlávky zelí, nějaké lupení - snad špenát - a trs banánů. Z chatrče se stane krámek, když se do ulice udělá okno, to se zamřížuje pletivem, do kterého se vystříhá otvor na podávání zboží a peněz. Inu, Afrika.
Krajina byla neuvěřitelně vysušená. Večer nám tu delegátka Nicole z agentury Tanzanian Experience objasnila, že letos nepřišly jarní deště, proto je větší sucho než obvykle. Moc jsem nechápal, co ty kozy a osli v tom šedém prachu žerou - tráva vypadá jinak.

Jak jsme se blížili k Arushe, začala silnice šplhat do úbočí Mount Meru. Je to velice majestátní hora, jejíž strmé svay skrývají kráter a vrcholek o nadmořské výšce 4566 m. Ten byl zahalen v mracích. Podle GPS jsme vyšplhali do výšky 1850 metrů nad mořem: autobus toho měl docela dost. Tedy autobus: mikrobus, asi 6-7 řad sedadel po třech.

Úbočí hory bylo krásně zelené. Hora zjevně dokáže přitáhnout déšť. Vesnice bujely palmami, jukami a nádhernými fialově kvetoucími stromy. (Později jsem zjistil, že se jmenují jacaranda). Ty samé rostly v Nairobi před hotelem.

Na hranicích Keni a Tanzanie

Na hranicích panoval neuvěřitelný šrumec. Na prašném dvoře ohraničeném zdí s branami se pohybovala směs Masajek, masajů, úředníků v uniformách, náklaďáků a všech možných terénních vozidel a mikrobusů. Opět jsme narazili čelem na africkou byrokracii. Pokusím se popsat proces odbavení:

1. V autobuse jsme vyplnili dva papíry. Zhruba tentýž obsah - jméno, bydliště, narození, povolání, kontakty, cíl cesty apod.
2. U přepážky na hranicích nám jeden z papírů vzali, dovyplnili a poslali nás pryč.
3. Než jsem se stihl začít radovat, jak to jde hladce, odchytil mě úředník a odvedl branou do druhého dvora - tentokrát na Tanzanské straně hranice.
4. Po vystátí fronty si tanzanský úředník vzal zbývající papír z autobusu, sebral mi pas, dal mi nějaký vyplněný papír, k tomu prázdnou žádost o tanzanské vízum a poslal mě zaplatit poplatek.
5. Vyplnil jsem třetí formulář těmi samými informacemi.
6. Odešel jsem do banky na druhém konci tanzanského pohraničního dvora. Zaplatil jsem $50 a odevzdal papír od předchozího úředníka. Úředník v bance mi na něj bouchl razítko a podpis.
7. Vrátil jsem se k imigračnímu úředníkovi číslo 2, vystál si kratší frontu (náš šikovný řidič nás odvedl k okénku pro diplomaty), odevzdal vyplněnou žádost a potvrzení z banky, dostal zpět pas, do něj razítko s vízem a mohl spokojeně pokračovat v cestě.

Suma sumárum, bratru hodinová atrakce. Zjevně by šlo mnoho kroků lehce zjednodušit, ale to bychom nesměli být v Africe. Všichni se chovali vesele a přátelsky, úředníci i Afričané ve frontách. Jen my Evropané jsme z toho byli na prášky. Aspoň jsem nasbíral spoustu razítek do deníku. A potvrzení, že jsem zaplatil $100 za dvě víza (což není pravda, úředník mi přičetl i vízum za Honzu).

Z Nairobi na hranice

Při výjezdu z Nairobi jsme míjeli hodně lidí pohybujících se kolem silnice a po středovém pruhu. Mísili se tu mladí muži v oblecích, ženy v tradičních oděvech s dětmi na zádech, lidé v pracovním oblečení, lidé v ošuntělých džínách a bundách a tu a tam Masaj v tradičním kroji. Podél cesty bylo hodně domů, chudých i bohatých v ohrazených zahradách, řada velkých obchodů a továren. Čtyřproudí dálníce se u řeky Athi rozdělila - doleva na Mombasu, doprava na Arushu. Sjeli jsme doleva (ano, jezdí se tu vlevo), podjeli pod dálnicí a dál už jsme pokračovali jen ve dvou pruzích. Přesto to ale byla výborná, hladká asfaltová silnice, místy lepší než naše silnice 1. třídy.

Ještě se vrátím do Nairobi. Zapomněl jsem poznamenat, že i ve dne jsme viděli čápy Marabu na stromech podél silnice. Byla tam i hnízda, čápům pranic nevadila rámusící auta tři metry pod nimi. Hodně mě to udivilo, ale jen do té doby, než jsem o kus dál viděl čápa marabu přehrabujícícho se v hromadách odpadků vedle jednoho z chudších domů. Marabu tu zřejmě fungují jako popeláři. Žádný slum jsme v Nairobi neviděli, i když vím, že tam je.

Zpět k cestě. osídlení a továrny podél silnice postupně ustaly. Jeli jsme placatou krajinou plnou suchých keřů a akácií, tu a tam pastevci s kozami, tu a a tam pole nebo farma. V dáli před sebou jsme viděli modrat se hory. Někdy v té době mě zmohlo spaní a na půl hodiny jsem vytuhl.

Když jsem se probral, krajina se proměnila. Rovinu vystřídaly skalnaté kopce se strmými svahy a čedičovými útesy. Tráva byla buď úplně suchá, nebo vypasená od krav a koz, které jsme v doprovodu Masajů potkávali. Tam někde jsem viděl ty gazely Thomsonovy, ale to jsem se jen namlsal a za celou cestu až do Arushe už jsem neviděl jediné divoké zvíře.
Masajské krávy jsou moc pěkné, jsou podobné zebu a mají výrazné hrby. Jsou buď hnědočervené, bílé nebo černé. Kozy byly většinou černobílé.

Po pravé straně nám začal vyrůstat masiv Namanga Hill. Je to velikánská strmá hora, podlouhlý hřbet orientovaný severojižně. To bylo neklamné znamení blížící se hranice. Ještě před hranicemi jsme se zastavili na biologickou pauzu u obchodu se suvenýry. Koupil jsem si tam výborný safariklobouk. Perfektně mi padl, byl dostatečně veliký. K tomu jsem koupil vyřezáváného buvola, o kterém prodavač tvrdil, že je z ebenu. Když mi buvol začal pouštět barvu do batohu, bylo mi jasné, že buvol je z ebenu asi tak jako já z Afriky.

První divoké zvíře

Z autobusu jsem zahlédl první divoké zvíře:Gazelu Thomsonovu. Jsme u Ngatataek.

Nairobi

Sedím v mikrobusu, kterým za chvíli odjedeme do Arushe.
Včera na letišti to byl docela porod: strávili jsme asi 2 hodiny ve frontě na víza. Byrokracie jako za komunistů: imigrační úředníci všechno pěkně ručně opisovali a rozhodně u toho nechvátali. Z letiště jsme vylezli někdy kolem půlnoci. Naštěstí na nás čekal řidič David, který nás zavezl starou rozhrkanou dodávkou do hotelu 680 Hotel v centru Nairobi.

Cestou na hotel jsme viděli venku plno lidí, třebaže bylo po půlnoci. Kus od letiště byla docela nepěkná bouračka. na stromech podél silnice spaly stovky čápů Marabu. Bylo teplo, ale ne horko, kolem 20 stupňů Celsia.

Před hotelem se na nás chtěly sápat černošské prostitutky, ale celkem snadno jsme je odehnali. V hotelu bylo docela rušno, protože v přízemí je kasino a hrála tam hlasitá hudba. Na to, jak jsem byl unavený, jsem v hotelu těžko usínal. Měli jsme pohodlný pokoj se třemi postelemi, zabral jsem postel u okna, ale oba kluci usnuli dříve než já.

Snídaně byla příjemná: výtečný černý čaj, opečené párečky a míchaná vejce. Ochutnal jsem banán dušený v červené zeleninové omáčce: chutnal jako brambora, nebyl vůbec sladký.
Dal jsem si i trošku jakési řepy šedofialové barvy. Byla u toho cedule Arrow root a chutnalo to škrobovitě. (Teď zjišťuji na internetu tady a tady, že se to tak opravdu jmenuje a české jméno to nemá).
Pak jsem ochutnal cosi vzhledu hodně žluté brambory, sladké a škrobovité chuti. Jako sladkou tečku jsem si dal osmažený koblihovitý kousek těsta a palačinku s výbornou pomerančovou marmeládou.
Je tu hodně žebráků, hlavně dětí a mladých žen s kojenci na zádech. A chlapi prodávající různé šmuky a náramky.

V hotelu byl v noci na patře ozbrojený bezpečák a ráno byla u výtahu děžurná. Psala si naše číslo pokoje. Ráno jsem na recepci dostal vyplněnou kartičku, že máme zaplaceno. Tu jsem pak musel dát ostraze u vchodu. Zjevně se tu bojí, aby jim lidi neutíkali bez placení.
Je zataženo, příjemně chladno. K ránu zapršelo, ale už to vyscholo. Na odjezdu mikrobusů byl slušný chaos, všude lidi zapisující cosi do nějakých papírů, žebráci a pasažéři. Naše batohy cestují na střeše.