Krajina kolem Bwindi se nazývá Africké Švýcarsko. Ne bezdůvodně. Je opravdu nádherná. Úbočí jsou posetá políčky - brambory, zelí, čaj, banány. Nejsou tu silnice, jen pěšinky - a ta jedna hlavní silnice, po které jsme jeli.
Všechno se tu obdělává ručně, mechanizace žádná. Lidé - převážně ženské - okopávají pole širokými motykami. Zelí se sklízí tak, že u políčka zastaví náklaďák, lidé udělají řetěz a hází si hlávky po jedné jako zedníci na stavbě cihly.
Poobědvali jsme u ranger postu Ruhija, kde je i picnic place. Měli jsme lunchbox. U záchodků tam rostly ostružiny, stejné jako u nás.
Po cestě jsme stavěli a fotili si panoramata. Snažil jsem se fotit a točit i během cesty, ale o výsledku mám mírné pochybnosti.
U jedné zastávky se k nám seběhly děti, tak jsme je nafotili a podělili cukrátky.
Peter s sebou prozíravě vzal 10 pytlíků bonbónů. To byl geniální nápad, už jsme je skoro všechny rozdali.
O kus dál dvě děti skákaly a zpívaly rytmický popěvek. Natočil jsem si je. Ani náš řidič Ronald si nebyl istý, co ten popěvek znamená.
Zastavili jsme ve svahu s nádhernou vyhlídkou na jezero Mutanda. Jezero je kráterové a je na něm ostrov. Široké údolí s políčky a chatkami vypadalo malebně.
Okolí Bwindi obývá kmen Kigezi. Oproti jiným částem Ugandy mi to tu připadá pokročilejší, lidé mají slušné šaty a najdou se i domy připomínající středomoří. Pro fotografa je zdejší krajina v kombinaci s lidmi ráj na zemi.
Uganďané jsou obecně nesmírně přátelští a děti mají hroznou radost, když dostanou bonbóny. Je to obrovský rozdíl proti Tanzanii, kde leckteré děti i dospělí žebrali peníze.
Honza se toho bojí kvůli zádům. Já bych šel do drsnější varianty, ale přizpůsobím se. Kolega turista říkal, že noc před pokusem prý vzrušením skoro nespal. Takhle to já nemám. Těším se, ale nijak převratně. Poškám a uvidím.
