Mwagusi Sand River

Odpoledne jsme vyrazili dál po proudu řeky. Projížděli jsme stezky, které nejsou moc často navštěvované. Přijeli jsme k písečné řece Mwagusi, kde se páslo velké stádo impal. Na druhém břehu rostly vysoké palmy, kterým Michael říkal Mkoche. Česky je to duma thébská. Michael říkal, že jejich plody mají rádi paviání a sloni.

 

 

O kus dál nám cestu zablooval mladý slon. Stál uprostřed cesty, žral nějaké plody ze země a nechtěl uhnout. Po chvíli musel Michael natůrovat motor a několikrát popojet, než slon usoudil, že radši uhne z cesty.

Vraceli jsme se kolem skalnaté hory Kimila Matonge, na které je mobilní vyslíač. Hora je malebná, plná obrovských balvanů. Některé jsme objížděli.

Viděli jsme nádherného afrického dudka. Kupodivu se anglicky řekne cuckoo, kukačka.
Viděli jsme několik dikdiků, ale po jednom, nikdy ne pár.

Ruaha je plná impal. Jsou úplně všude. Některé skupiny měly víc než 50 členů.

U řeky jsme viděli mangusty žíhané, párek jeřábů královských a spousty hus egyptských. V buši byla spousta zoborožců se žlutým zobákem - zřejmě zoborožec Deckenův, Von der Decken's Hornbill.

Viděli jsme spoustu mandelíků fialovoprsých, některé i nablízko.

Cesta kolem hory Kimila Matonge byla malebná a nádherná - obrovské balvany, baobaby a zlatožlutý opadavý les, k tomu kouzelné výhledy přes údolí směrem k řece Ruaha.

Navečer jsme zajeli k hippo poolu nad mostem. Museli jsme počkat, až hlavní vyhlídku vyklidí dva autobusy tanzanských výrostků. Pozorovali jsme krokodýly a stádo hrochů, zvolna putujících proti proudu. Slunce zapadlo, na druhém břehu Ruahy kejhaly husy egyptské, hroši chrochtali. Byla to paráda.

Ještě musím napsat o plodech z baobabu. Jsou to šišky asi 20-25 cm dlouhé. Když dopadnou na zem, puknou a obnaží bílou dužinu. V té jsou obalená tvrdá semena. Dužina je rozpraskaná na kousky. Vypadá to od pohledu jako menší marshmelouny, konzistence polystyrénová, chuť příjemně nakyslá. Když se to cucá, dužina povolí a v puse zbyde jen tvrdé jádro. Je to dost dobé, prý se to i barví a prodává. Zkusím to přivézt domů.

S Hadzabe na lovu: pečení dikdika

Nahoře na planině se lovci Hadzabe shromáždili pod jednou z převislých akácií. Jeden z nich posbíral suché listí agáve, vzali kus měkkého dřeva, hůlky z tvrdého dřeva, kterou si nesli s sebou a začali rozdělávat oheň třením dřev. Jeden přidržoval spodní dřevo a druhý rychle rukama vrtěl hůlkou. Rozžhavené hoblinky měkkého dřeva pak nasypali na připravené suché listí z agáve.

Chvíli do toho foukal, začalo se kouřit, pak vyšlehl plamínek, který rychle přiživili větvičkami. Netrvalo jim to ani tři minuty. Je pravda, že v buši bylo všechno úplně vyschlé, ale i tak byli neuvěřitelně zruční.

Uloveného dikdika ani nekuchali, jen z něj stáhli trofej - skalp s chocholkou. Když se oheň rozhořel, hodili na něj dikdika tak jak byl a zasypali dalšími větvemi.

Za chvíli srst zuhelnatěla, Hadzabe vytáhli dikdika z ohně, spálené chlupy odřeli nožem a dikdika otevřeli. Vnitřnosti hodili psům a sami snědli plíce, srdce a ledvinky.

Pochybuji, že to vůbec bylo ohřáté - dikdik byl na ohni opravdu jen chviličku. Játra hodili na žhavé uhlí, aby se trochu propekla a pak nám je nabídli. S díky jsme odmítli. Zbytek dikdika - vykuchané torzo - vzali s sebou pro ženy a děti.

S Hadzabe na lovu: lov začíná

Se čtyřmi bojovníky Hadzabe jsme vyrazili na lov. Šli docela rychle, s nimi tři psi na dohledávání.

Celkem rychle dohledali dikdika, o kterém tvrdili, že ho včera střelili a nedohledali.

Vzhledem k tomu, že dikdik měl skrznaskrz komorou šíp a přes noc se ho nedotkl žádný šakal, trošku Hadzabe podezírám, že tam měli dikdika schovaného někde ve větvích.

Každý z lovců s sebou nesl tři druhý šípů: šípy s dřevěným hrotem na ptáky, šípy s kovovým hrotem na savce a otrávené šípy s kovovým hrotem.
Hadzabe stříleli po ptácích (nic jiného jsme nepotkali). Stříleli docela zvláštním stylem, šípy drželi mezi nohama, trup s lukem vychýlený dopředu a zadek dozadu. Většina šípů minula, čemuž se nelze divit - stříleli na vzdálenost nejméně patnáct kroků.
Ptáci zřejmě měli s Hadzabe své zkušenosti, jakmile nás uviděli, hned ulétali.

Po chvíli střelil jeden z lovců ptáka, kterého Alfan nazval "Mousebird". Dohledal jsem, že to je Blue-naped Mousebird a má český název Myšák dlouhoocasý.

Slezli jsme kamenitou rokli a pak ji vyšplhali nahoru. Měl jsem co dělat, abych Hadzabe v náročném terénu plném trnitých křovin neztratil.

Tarangire - ostatní druhy zvěře

V Tarangire jsme viděli stáda zeber o 10-30 kusech. Jednalo se o druh Zebra Böhmova (poddruh zebry stepní neboli Burchellovy). Krásné stádo zeber zvolna přetahovalo na planině zvané "Small Serengeti" kolem poledne. Vzduch se tetelil a horký vánek zvedal prach. Několik dalších stád zeber jsme viděli během dne u řeky, ale jen zdálky.

Naopak hodně zblízka jsme měli možnost vidět impaly, nádherné štíhlé antilopy měděné barvy. Tráva v Tarangire je hodně vysušená a má zlatavou barvu. Roste tu vysoká tráva, kterou se živí sloni.

 Co se týká stromů, nejvýraznější jsou baobaby - obrovské kmeny o průměru i přes 5 metrů, s tlustými větvemi a nevýrazným listím. Dickson to vyslovuje "bao baud". Jsou hodně zrychtované od slonů, v některých jsou vyhloubené díry, jak se sloni chtěli dostat k vodě, kterou baobaby shromažďují v kmenech.

Je tu i hodně akácií. Žirafy a impaly je dokážou obírat lístek po lístku, sloni ulamují celé větve a žerou je i s dlouhými trny. Impaly dosáhnou jen na nízko rostoucí větve. Většina dospělých akácií má proto holý kmen a rozvětvení až vysoko nad zemí, kam dosáhnou jen žirafy a sloni.
Kolem řeky jsme viděli vysoké palmy - tuším že datlové. I palmové kmeny byly hodně poničené a polámané od slonů.

Seznam dalších druhů zvěře jen telegraficky: vodušky, buvolci stepní (2 kusy), žirafy (4 kusy celkem a jen zdálky), šakal, lvice s obojkem, buvoli (jedna rodinka a pak dva staré kusy), prasata bradavičnatá, husice liščí, pštrosi, ibisové, zelení papoušci agapornisové.

U řeky jsme viděli tři zoborožce kaferské: dva staré s výrazně červenou obličejovou maskou a voletem a jeden mladý kus, který se ještě nevybarvil. Kráčeli podél řeky a zobákem prohrabávali sloní trus, aby se dostali k larvám a hmyzu. Mladý se hlasitě dožadoval krmení, sám nic nehledal, jen dorážel na staré. Ti ale odolali a krmit ho odmítli.

Z antilop byl největším favoritem dikdik, maličká antilopka s chocholkou a velikýma očima. V zoo je celkem nevýrazná, ale tady nás uchvátila svým půvabem. Samec má drobné růžky, samice je bezrohá. Dickson nám vyprávěl, že dikdik žije celý život v páru a tam, kde je vidět jeden dikdik, je určitě poblíž i druhý. Dikdikové se aut nebojí, fotili jsme je na dva metry.

Ještě jsem zapomněl na opice. U vchodu do rezervace jsme viděli kočkodany zelené, zloděje jídla. Dickson nás varoval, že pokud se opice pokusí nám něco vzít, tak jí nemáme bránit, jinak riskujeme poškrábání a pokousání. Na odpočívadle jsem viděl, jak jeden kočkodan vytrhl jedné turistce zabalenou sušenku, odnesl si ji do křoví a tam ji rozbalil a sežral.
V buši jsme viděli dvě tlupy paviánů, jedna z nich byla u napajedla společně s tlupou mangust.

Čerstvý zážitek: Honza s Davidem, co spí ve vedlejším stanu, na mě zavolali. Vylezl jsem ven a asi 6 metrů ode mě stál mladý slon. Klidně se popásal na keři a když jsem na něj posvítil baterkou, tak pomalu odešel mezi stany. Přišel strážný s baterkou, na slona zadupal a zatleskal a slon odešel pryč. Docela hustá zkušenost!
Za chvíli vypnou proud, pak se nesmí do rána ze stanu.

 

Agapornis škraboškový (Yellow-collared Lovebird)