Trasa 14. den, Waterberg - The Elegant Farmstead

17. 7. 2015 1:16 pm

Name:		Den 14 Waterberg - The Elegant Farmstead
Date:		17. 7. 2015 1:16 pm
Map: (valid until Jan 17, 2016)		View on Map
Distance:		248,6 kilometers
Elapsed Time:		5:30:16
Avg Speed:		45,2 km/h
Max Speed:		143,6 km/h
Avg Pace:		1' 19" per km
Min Altitude:		1 327 m
Max Altitude:		1 632 m
Start Time:		2015-07-17T12:16:40Z
Start Location:
	Latitude:	20.477902º S
	Longitude:	17.300774º E
End Location:
	Latitude:	21.931328º S
	Longitude:	17.134705º E

Mapa:

Trasa 14. den, Waterberg - stopování nosorožců

17. 7. 2015 8:17 am

Name:		Nam 14 Waterberg Rhino tracking walk
Date:		17. 7. 2015 8:17 am
Map: (valid until Jan 17, 2016)		View on Map
Distance:		14,0 kilometers
Elapsed Time:		4:57:34
Avg Speed:		2,8 km/h
Max Speed:		7,4 km/h
Avg Pace:		21' 11" per km
Min Altitude:		1 384 m
Max Altitude:		1 470 m
Start Time:		2015-07-17T07:17:47Z
Start Location:
	Latitude:	20.477860º S
	Longitude:	17.300783º E
End Location:
	Latitude:	20.478042º S
	Longitude:	17.300752º E

Mapa:

Návrat ze stopování nosorožců

JJ nám chtěl ukázat ještě další druhy zvěře, ale moc se to nevyvedlo. Ukázal nám kostru uhynulého žirafího samce.

Vyprávěl nám o stromě Kalahari Shepherd’s Tree – pokud si to správně pamatuji, Herrerové využívají jeho kořeny k jídlu a také při výrobě másla.

Na zpáteční cestě jsme zahlédli antilopu trávní – steenboka, chocholatku – duikera a mladé přímorožce jihoafrické – oryxy. Fotit se nedalo.

K autu zaparkovanému u recepce jsme došli po 12:30, unavení vedrem (přitom bylo určitě pod 30°C).Nachodili jsme přes 14 km. I Majda toho měla plné kecky.

 Honza si sundal triko a pěkně se spálil.

Blízké setkání s nosorožci

Od brány už JJ nešel po stopách, vedl nás po kraji lesa. Asi po 300m ukázal na stopy mířící do buše. Vydali jsme se po nich – a opět jsme kroužili a motali se mezi trnitými keři. JJ ale velmi dobře věděl, co dělá: po chvíli nás dovedl k místu, kde nosorožci odpočívali. Bylo tam jasně patrné lože vytlačené do prachu a písku.
A za malou chvilku jsme mezi keři uviděli hřbet velkého nosorožčího samce!

Oproti včerejšku, kdy nosorožci nehnutě stáli na otevřeném prostranství a jen občas popošli pár kroků, byli dnes hluboko v těžko prostupném buši. A samec se vydal směrem k nám.

JJ začal na nosorožce volat: „Come on bully, it’s JJ! Cam down, JJ is coming!” Volal a tleskal kloboukem o dlaň. Nás zastavil a samce obešel velkým kruhem, přitomm na něj stále volal. A samec jej následoval, otočil se od nás a nechal se odvést pár desítek kroků opodál, kde bylo trošku volnější prostranství. Zkoušeli jsme fotit a filmovat, ale pro husté křoví všude kolem to šlo dost těžko.

 JJ se vrátil k nám, vzal si tři z nás a odvedl nás na místo s lepším výhledem. Řekl nám, že pokud se nosorožec vydá směrem k nám, musíme od něj pomalu ustupovat, abychom si udrželi vzdálenost. Samec byl neklidný a po chvíli se skutečně vydal k nám.

Nebyl to příjemný pocit, ale z nějakého podivného důvodu jsem se bál jen rozumově, pocitově tolik ne. Daleko větší respekt jsem měl v Etoshe z gigantického samce u Rietfontein Waterhole, tam jsem se opravdu bál. Tady jsem si byl vědom rizika, ale strach jsem tolik necítil, i když riziko bylo tady mnohem větší. Kdyby se nosorožec rozhodl zaútočit, asi by nám nebylo pomoci. Snad je to proto, že slon je o tolik větší, zatímco bílý nosorožec drží hlavu u země a není o tolik větší než já.

Každopádně jsme asi dvakrát nebo třikrát museli na pokyn JJ ustoupit a on nosorožce uklidnil a odvedl pryč.

Samec byl asi nervózní i proto, že byl sám. Samici nebylo vidět. JJ ji po chvíli v buši našel a samce k ní přivedl. Po chvíli se samec zklidnil, zastavil se a začal si se samicí třít rohy o sebe. JJ nás zavedl docela blízko ke zvířatům. Stál jsem na 4m od obrovského samce bílého nosorožce, 2,5 tuny živé váhy. Díval jsem se mu do očí, fotil a točil. Byl to životní zážitek – tohle už mi nikdo nevezme. Navíc jsem se na nosorožce díval proti stěně stolové hory Waterbergu, takže některé fotky mají zajímavé pozadí.

JJ měl nosorožce opravdu výborně přečtené. Vyprávěl, že je zná od okamžiku, kdy přišli do Waterberg Wildlife Reserve. Oni znají jeho a jsou na něj zvyklí. Jinak bychom se k nim v žádném případě nemohli přiblížit tak nablízko.

Stopování nosorožců

V pátek 17.7. ráno jsme měli na programu game tracking – stopování zvěře po vlastní ose. Nasnídali jsme se, zabalili a v 8:00 už jsme stáli před recepcí Waterberg Wildlife.

Náš průvodce si říkal JJ a byl to mladý sympatický Herrero. Šla s námi ještě čtyřčlenná německá rodina.
Stopování bylo samozřejmě zaměřeno na osorožce. Byl jsem lehce skeptický  včera jsme nosorožce našli až u západní hranice rezervace Waterberg Wildlife, docela daleko na to, abychom tam šli pěšky. Nicméně jsme vyrazili. JJ nás vedl přes hlavní cestu a do buše. Sledovali jsme zvířecí pěšinky, místy to bylo hůř prostupné- Všude byly různé stopy a starý trus žiraf, kudu a jiných antilop. Bylo vidět, jaké tu panuje sucho – nikde nebyla tráva, zelené byly jen některé stromy a keře. A sisal – oldupai, ze kterého prý Křováci - Sanové vyrábějí šípový jed.
Na jedné z cest JJ našel čerstvé stopy nosorožců. Šli jsme po nich do buše. Chvílemi jsme docela bloudili, JJ ztrácel stopu a znovu ji nalézalo 20m dál, chodili jsme v kruzích. Pak jsme po stopě vyšli na cestu vedoucí k západnímu plotu. JJ nám ukazoval stopy – jasně tříprsté otisky kopyt, na místech s jemnějším prachem byla jasně vidět textura nosorožčí kůže na chodidlech. Našli jsme několik hromad čerstvého trusu, na pár místech otisky toho, jak samec hrabal kopyty a značil si teritorium – ale nosorožci nikde.

JJ nás varoval, že pokud nosorožci pořád půjdou, tak je nedohoníme – pohybují se o něco rychleji než pěší člověk. Došli jsme až k plotu a po stopách zatočili na sever. Došli jsme až k bráně na hlavní silnici – a vrátný zavolal na JJ, že tudy nosorožci prošli v 6 hodin ráno a že šli od brány směrem po silnici.
Bylo k 10:00 dopoledne a já jsem se začal v duchu smiřovat s myšlenkou, že nosorožce nevystopujeme. Pokud před námi mají čtyřhodinový náskok, nepřišlo mi možné, že bychom je mohli dohnat.

Trasa 13. den, Okonjima - Waterberg

16. 7. 2015 9:26 am

Name:		Den 13 Okonjima - Waterberg
Date:		16. 7. 2015 9:26 am
Map: (valid until Jan 17, 2016)		View on Map
Distance:		145,2 kilometers
Elapsed Time:		8:51:31
Avg Speed:		16,4 km/h
Max Speed:		138,8 km/h
Avg Pace:		3' 39" per km
Min Altitude:		1 339 m
Max Altitude:		1 649 m
Start Time:		2015-07-16T08:26:07Z
Start Location:
	Latitude:	20.857716º S
	Longitude:	16.643345º E
End Location:
	Latitude:	20.480818º S
	Longitude:	17.278919º E

Mapa:

 Detail trasy na Waterbergu:

Zvláštnosti chovu nosorožců

Nosorožci pocházejí z Jižní Afriky. Párek získali jako mladá zvířata, samci byli dva a samici tři roky. Očekávají, že první mládě by mohli získat po 15 letech. Není mi moc jasné proč, ale tak prý praví zkušenost. Pokud se narodí samečk, po dvou letech ho matka odstaví – a pak zřejmě prodají starého samce a mladého si nechají na chov, protože ten bude schopen mít mladé už v 7 letech, a klidně s vlastní matkou.

Jsou to docela podivná fakta – že by byl takový rozdíl, zda se zvířata znají od narození, nebo byla převezena odjinud? Vzhledem k problémům, jaké má zoo Dvůr Králové a keňská rezervace Ol Pejeta s rozmnožováním severních bílých nosorožců, by na to mmožná mohlo něco být.

Samec je prý nebezpečný mláďatům samčího pohlaví už od narození, proto je matka musí chránit. Prvních 14 dní je s mládětem sama a pak se vždy staví tak, aby byla mezi mládětem a samcem.

Je to zajímavé, netušil jsem, že jsou samci bílých nosorožců tak agresivní. Přesto – jsou schopni žít v malých stádech, na rozdíl od černých nosorožců, kde je maximálně matka s mláďaty, jak jsme viděli v Etoshe.
Zajímalo by mě, zda se tyto teorie potvrdí a  na Waterbergu se skutečně dočkají mláďat.

Průvodce ještě vyprávěl, že u bílých nosorožců vždy chodí mládě před matkou a u černých za matkou. Prý je to jako u lidí – bílé matky vozí děti před sebou v kočárku, černé matky je nosí v šátku na zádech.

Rhino drive na Waterbergu

Odpoledne od 15:00 jsme jeli na game drive. Vrátili jsme se na cestu a přejeli kanál, který vudou zásobuje Windhoek. Měří 900 km a většinou vede potrubím, jen zde jsou 4km vedeny po povrchu.
Jeli jsme rovnou za nosorožci bílými. Hodně mě překvapilo, že nám dovolili vystoupit z auta a přiblížit se až k nosorožcům.

Byli jsme možná 7m od obrovských zvířat – samce a samice! Nafotil jsem spoustu fotek. Byl to neskutečý zážitek!

Zvířata odpočívala vestoje, nepásla se, jen občas popošla. Měl jsem z nich respekt a úžasně jsem si to užil. Nikdy bych nevěřil, že je uvidíme tak nablízko!

Náš guide nám vysvětlil, že mají celkem tři kusy – tyto dva a ještě čerstvý přírůstek – samici, kterou tu mají jen dva týdny. Později jsme ji také viděli, ale schovala se před námi do křoví.

Waterberg Wilderness Lodge

Waterberg Wilderness Lodge je součástí komplexu ubytovacích kapacit patřících jednomu majiteli. Je tu ještě camp se stany a kempovacími místy a luxusní lodge s výhledem na Kalahari.

Naše Wilderness Lodge je až na konci údolí zahloubeného do svahů Waterbergu. Údolím protéká potok, který je proměňuje v hotovou oázu.

Roste tu bambus, obrovské fíkusy (fig tree) a jiné vlhkomilné stromy, které jsme jinde neviděli. Působí to jako malý zázrak – stěny a svahy údolí jsou horké a suché, plné kamení a suchomilných stromů a keřů. Dno údolí s potokem je zelené, plné nádherných fíkusů a dalších stromů.

 

Waterberg je stolová hora, která se vypíná 200m nad rovinou západní Kalahari.  Je dlouhá 50 km a široká kolem 20 km.

 

Poobědvali jsme lehký oběd – Majda měla sendvič a já salát z tuňáka, Honza měl oboje. Před odpolední rhino drive jsme ještě měli čas, tak jsme vyrazili na procházku údolím.

Je tu několik značených cest – vybrali jsme si Fountain Trail podél potoka až k prameni. Tam jsme zahlédli skálolezy – klipspringery. Měl jsem velkou radost, tohle zvíře jsem viděl poprvé v životě. Bohužel zmizeli ve svahu dřív, než jsem stihl udělat fotku.

Zpátky do lodge jsme šli Porcupine Highway, stezkou šplhající mezi balvany kamennou sutí až k úpatí útesů. Byl odtud nádherný výhled na útesy na obou stranách údolí.

Waterberg je stolová hora jako vyšitá z Arthura Conan Doyla. Nahoře na planině žijí mnohá vzácná zvířata – oba druhy nosorožce, buvoli, antilopa vraná i koňská, ale z naší lodge se nahoru pouze chodí na vyhlídku, safari se provozuje v rezervaci pod stolovou horou.

Odjezd z Okonjimy

Ráno jsem z postele pozoroval buvolce červené, prasata bradavičnatá a hyenku – aardwolfa. Po snídani jsme pohostinný Okonjima Plains Camp opustili.
Cestou z rezervace jsme pozorovali prasata bradavičnatá a kudu velké. Kdu byli na lizu soli – v Okonjimě je musí dokrmovat solí, protože tamní půda je chudá na minerály a fosfáty. Také jsme viděli dva druhy mangust – mangustu trpasličí a slender mongoose – štíhlé zvíře pískové barvy s černou špičkou ocásku. Škoda že nemám fotku.
Cestou k bráně jsme míjeli záchrannou stanici pro supy. Zdálky jsme viděli velkou voliéru na svahu jednoho ze skalních hřebenů. Po cestě jsme zastavovali, abychom si vyfotili originální dopravní značky upozorňující na jednotlivé druhy zvěře. Po Namibii je leckde k vidění „Pozor prase bradavičnaté“, „Pozor kudu“, severněji také „Pozor sloni“. V Okonjimě mají ještě dopravní značky se supy, gepardy, levharty, psy hyenovitými a oryxy.

Kousek jsme se vrátili po hlavní silnici k sever a pak už jsme zamířili na východ k Waterbergu. Cestou jsme míjeli farmu u Klein Waterbergu, kde jsme původně měli bydlet. Na první pohled vypadala dost hrozivě.
Vedle silnice jsme pozorovali velké hejno supů. Někteří kroužili, jiní posedávali na stromech a další něco žrali na zemi.

Když jsme zastavili, abychom si je vyfotili, zvedli se a odlétli. Zřejmě nemají s lidmi dobré zkušenosti.