Odjezd z Okonjimy

Ráno jsem z postele pozoroval buvolce červené, prasata bradavičnatá a hyenku – aardwolfa. Po snídani jsme pohostinný Okonjima Plains Camp opustili.
Cestou z rezervace jsme pozorovali prasata bradavičnatá a kudu velké. Kdu byli na lizu soli – v Okonjimě je musí dokrmovat solí, protože tamní půda je chudá na minerály a fosfáty. Také jsme viděli dva druhy mangust – mangustu trpasličí a slender mongoose – štíhlé zvíře pískové barvy s černou špičkou ocásku. Škoda že nemám fotku.
Cestou k bráně jsme míjeli záchrannou stanici pro supy. Zdálky jsme viděli velkou voliéru na svahu jednoho ze skalních hřebenů. Po cestě jsme zastavovali, abychom si vyfotili originální dopravní značky upozorňující na jednotlivé druhy zvěře. Po Namibii je leckde k vidění „Pozor prase bradavičnaté“, „Pozor kudu“, severněji také „Pozor sloni“. V Okonjimě mají ještě dopravní značky se supy, gepardy, levharty, psy hyenovitými a oryxy.

Kousek jsme se vrátili po hlavní silnici k sever a pak už jsme zamířili na východ k Waterbergu. Cestou jsme míjeli farmu u Klein Waterbergu, kde jsme původně měli bydlet. Na první pohled vypadala dost hrozivě.
Vedle silnice jsme pozorovali velké hejno supů. Někteří kroužili, jiní posedávali na stromech a další něco žrali na zemi.

Když jsme zastavili, abychom si je vyfotili, zvedli se a odlétli. Zřejmě nemají s lidmi dobré zkušenosti.

Stopování gepardů v Okonjimě

Odpoledne jsme jeli na Cheetah tracking. Jeli jsme otevřeným landcruiserem.

 Náš guide Gideon se pokoušel rádiem vystopovat gepardí matku s mládětem. Napřed jsme na skalnatém srázu zachytili signál levhartí samice – tu jsme neměli v plánu a tak jsme jeli dál.

 Projezdili jsme pěký kus rezervace. Viděli jsme antilopy travní – steenboky, dikdiky damarské, prasata bradavičnatá, kudu, impaly (narozdíl od Etoshi tady žijí impaly obecné jižní, nemají černou hlavu), docela zblízka žirafy, stádo pakoňů – ale signál gepardí matky se nám zachytit nepodařilo.

 

Přejeli jsme proto do další části rezervace – objeli jsme horu a v údolí jsme konečně našli trojici gepardích samců. Bohužel slunce už zapadlo a bylo slabé světlo – i tak jsme se k nim mohli přiblížit na pět metrů a udělat pár zajímavých fotek.

 Já a Honza jsme si lehli na břicho a fotili jsme gepardí portréty nablízko.

 Natočil jsem Gideonovo vyprávění o gepardech i levhartech v Okonjimě. Snad z toho dám něco rozumného dohromady.

Ještě chci poznamenat, že tu dnes byl pěkný vítr. Kolo větrníku se točilo jako zběsilé. Gideon říkal, že farmáři mají rádi větrné počasí, protože vyčerpá hodně vody pro dobytek. Větrníky jsme po cestě viděli u každé farmy.

Okonjima

Cesta do Okonjimy byla otravná a dlouhá. Opět jsme najeli za den asi 600 km, což hlavně chudáka Honzu unavilo. Naštěstí to byl skutečně poslední dlouhý přesun.
Jeli jsme dlouho rovnou planinou, až kousek před Otjiwarongem se začaly nad bushveldem objevovat osamělé hory. Každá z těchto hor by v Evropě představovala turistický cíl par excellence – v Namibii o nich není v průvodcích ani zmínka a zřejmě tam ani nevedou cesty ...

Okonjima Plains Camp je hodně luxusní záležitost. Bungalov, kde bydlíme, má rozměry větší než Teskovic dům v Klukovicích – a pro leckterého majitele garsonky by to byl neskutečný luxus. Každá ze dvou našich postelí má rozměry jako 1,5 bed v hotelu a vyspal by se na ní manželský pár – dobře, ne úplně pohodlně, ale vyspal.

Úplně mě ale dostává obrovské okno přímo proti postelím, hledící do travnatého bushveldu. Včera (14.7.) jsme přijeli před 7 hodinou a byla tma jako v pytli. Moc mě proto ráno potěšil pohled do buše, kde se pásli oryxové a prasata bradavičnatá – a to vše jsem mohl pozorovat z teplé postele.

 Bungalovy i hlavní budova jsou nové, z roku 2014, a designově vychytané. U hlavní budovy je větrník, který čerpá vodu do bazénu a zároveň dokresluje farmářskou atmosféru. Hlavní budova s recepcí a restaurací se příznačně jmenuje The Barn, stodola.

Okonjima bývala dříve dobytčí farma. Od roku 1980 se systematicky přebudovala na privátní rezervaci. Zároveň tu sídlí neziskovka Africat, která se zabývá záchranou a reintrodukcí šelem – hlavně gepardů a levhartů. Šelmy učí lovit a vypouštějí je do rezervace. Funguje tu důmyslný  systém plotů a bran: je tu vnější perimetr pro šelmy a vnitřní perimetr pro turisty, kde jsou jen býložravci. Jestli jsem to správně pochopil, ještě tu je samostatné ohraničená oblast pro Africat.
 Na území rezervace Okonjima je plno zvěře. Díky vybudovaným napajedlům tu prosperují původní i znovuvysazené druhy býložravců – oba druhy zeber (horská Hartmannova i stepní Burchellova), žirafy, kudu, přímorožci - oryxové, antilopy skákavé – springboci, buvolec káma – red hartebeest, antilopa losí – eland, pakůň modrý a další.
Hlavním zaměřením Africatu jsou gepardi. Lvi tu nežijí, protože je pro ně farma příliš malá a protože by vybili gepardy. Všechna odchovaná zvířata mají límce pro radiotracking.
Bohužel se tu nesmí jezdit vlastním vozem – jen placené guided tours s průvodcem. Ty jsou zaměřeny jen na šelmy, ostatní druhy zvěře jsou jen jako bonus.

Sloni do třetice u Klein Okevi

Do třetice všeho dobrého – rozjeli jsme se ke Klein Okevi. U waterhole jsme zasihli stádečko impal černočelých a z bushvedlu se váhavě blížila skupinka pěti žiraf. Žirafy jsou u vody vždycky hrozně opatrné, přibližují se krůček po krůčku a jsou schopny jít posledních sto metrů k vodě třeba hodinu.

Zaparkovali jsme auto a čekali. A čekání se bohatě vyplatilo. Klein Okevi je dobře situovaná na jih od stanoviště pro auta, takže zvířata byla výborně nasvícena dopoledním sluncem. Díky tomu, že jsme na jižní polokouli a je tu právě zima, slunce výborně funguje i v poledne a dává dlouhé stíny, což fotkám moc sluší.Zatímco Groot Okevi je od stanoviště aut na sever (a proto jsme fotili proti světlu), na Klein Okevi tomu bylo naopak a podmínky byly ideální.
 U waterhole bylo jedno auto a chystalo se odjet. „Elephant herd is coming here, they will be here in 30 minutes“, povídám šoférovi. Neuvěřil mi a odjel.
K vodě mezitím došly žirafy, objevil se oryx a prasata bradavičnatá.

 Opět se povedlo udělat pár pěkných fotek a záběrů. Pak dorazili pakoně modří.

Pár jich došlo až k vodě a začalo pít – a vtom se jako podle hodinek objevili sloni. Překonání dvou kilometrů od Groot Okevi jim zabralo ani ne 30 minut.

Tentokrát se sloni u waterhole zdrželi. Polévali se vodou, pili, stříkali po sobě.

Napočítal jsem jich 32. Neskutečné – tak velké stádo pohromadě jsem viděl poprvé v životě. V Tarangire bylo slonů pochopitelně mnohem víc, ale byli rozprostřeni do více skupinek.

Snad díky chladnějšímu počasí sloni působili neuvěřitelně živě. nebyli to ti vážně se pohybující, rozvážní obři, jaké jsem viděl před lety v Tarangire nebo včera tady v Etoshe. Ne – tohle stádo bylo agilní, rychlé, někteří sloni k vodě dokonce popoběhli. Pohybovali se, jako by sledovali jasný cíl.

 

Opět jsme viděli dva velké samce – jednoho velkého a druhého obrovského. V jednu chvíli se velký samec přiblížil k tomu obrovskému, který si stoupl do stínu keře – a ten po něm okamžitě vyjel. Zatřásl ohromnou hlavou, zatroubil, nohama zvířil prach – a druhý samec okamžitě ustoupil. Bylo okamžitě jasné, „who is boss“.

Sloni se po koupeli přesunuli na nedaleký pahorek a začali si dopřávat prachovou koupel. Kupodivu mi nepřišlo, že by se byli vodou postříkali na zádech – spíš si stříkali na nohy a na břicho.

Užili jsme si slonů tak, jak jsem se ani neodvažoval doufat. Viděli jsme je v Etoshe každý den – ale poslední den to naprosto korunoval způsobem, jaký bych nevymyslel. To, že jsme potkali tak obrovské stádo, že jsme dokázali předvídat jeho pohyb v neprostupném bushi, že jsme si na ně dokázali dvakrát úspěšně počkat – a že jsme se dvakrát ocitli uprostřed stáda a blízko jednoho z nevětších sloních býků, jaké jsem kdy viděl – to mě uzemnilo, zbavilo mě to slov a naplnilo nadšením a vděčností. Kdyby mi cesta do Namibie nenabídla už nic jiného než tohle, musel bych být spokojen.

Pěší safari, Arusha National Park

U Momela Gate jsme zastavili a dali si oběd z lunchboxu. Pak jsme vyrazili na pěší safari.provázela nás rangerka jménem Zara. Měla sice kvér a stejnokroj, ale ruce měla ověšené stříbrnými prsteny a vlasy spletené do drobných copánků.

Vyrazili jsme na krátký okruh přes Momela Swamp. trvalo to hodinu a půl, ale šli jsme vysloveně pole-pole. Kousek před námi šly další dvě skupiny, úplně jako na českých zámcích.
V bažíně (celkem suché) se páslo stádo buvolů. Byli jsme od nich na sto metrů. Povedlo se mi natočit honičku dvou buvolích samců.

Došli jsme až k vodopád Tululusia Falls, který padá z výšky možná deseti patnácti petrů v sopečné proláklině.

A propos, sopka: celou cestu k vodopádu jsme měli krásný výhled na úbočí Mount Meru, zarostlé hustým pralesem. Podle Zary se právě vysoko na svazích Mount Meru vyskytují sloni. My dnes žádného neviděli.

Cestou od vodopádu jsme viděli pár paviánů, dvě rodiny prasat bradavičnatých a laň lesoně pestrého (anglicky bushbuck). Zara zjevně nechápala naše nadšené výkřiky nad prasaty bradavičnatými a ptala se nás, jestli tam nechceme rovnou přenocovat.

Lesní safari na Lake Manyara

Národní park lake Manyara se rozkládá ve Velké příkopové propadlině. Je zarámován jezerem Manyara a příkrým srázem západního břehu propadliny. Mezi srázem a jezerem se rozkládá les. Na severu parku je hodně pramenů, protože se pod srázem sbírá voda z vysočiny Ngorongoro. Prameny jsou docela vydatné a sbírají se do potoků a říček. V blízkosti vodních toků roste vysoký tropický les. Jižněji už prameny nejsou, viděli jsme tam jen vyschlá koryta, která se naplní jen v období dešťů. Vegetace je tam sušší - vysoký trnitý buš a akácie. Strmé svahy příkopové propadliny jsou skalnaté, porostlé trnitým křovím a baobaby.

Hned u brány jsme viděli opice typické pro tento park. Dickson je nazýval Blue monkey, česky je to Kočkodan diadémový.

Kousek od vchodu do parku nám cestu zkřížili dva sloní samci. V klidu prošli před autem a pásli se snad deset petrů od nás. Byli docela velcí, srovnatelní se samci v Tarangire, ale ne takoví obři jako v Ngorongoro. Cpali se listím ze stromů na svahu a bylo vidět, že jim chutná.

O kus dál jsme potkali sloní samici, která se vydala před námi po silnici a šla před naším autem snad sto metrů. Pomalu jsme ji sledovali, ale předjet jsme ji nemohli. Pokoušelo mě to říct Dicksonovi, aby na ni zatruobil, ale to se v národním parku určitě nesmí.

V lese jsme viděli nádherné zoborožce šedolící, překrásné velké ptáky.
Bylo vidět pár vodušek a několik stád impal.

Dojeli jsme ke stanovišti u "hippo poolu", hrošího rybníka. Na pláni byly vidět zebry a pakoně, před nimi hroši ve vodě. Bohužel byli od nás asi padesát metrů, zebry ještě dál. Kvůli dřevěnému zábradlí jsme blíž nemohli.

Povedlo se mi tam vyfotit překrásně vybarvenou leskoptev nádhernou (tříbarvou).
V dálce na jezeře jsme viděli plameňáky, ale bohužel moc daleko a rozmazané tetelícím se vzduchem.
projeli jsme plání k lesu. Podle mapy může být tato pláň v období dešťů pod vodou, nyní byla porostlá nízkou "zebří" trávou.

Viděli jsme pár zeber zblízka, několik pakoňů a žirafu odpočívající vleže. Nesmím zapomenout na všudypřítomná prasata bradavičnatá, warthogy.

V suchém akáciovém lese jsme narazili na stádečko impal. Byly to samice s mláďata, vedeny impozantním samcem s krásným sourožím.

Nespočetná stáda Ngorongoro

Měl jsem doposud z kráteru Ngorongoro trošku smíšené pocity. Nějakou zvěř jsme sice viděli, ale s neuvěřitelným bohatstvím Serengeti se to nedalo srovnávat. Také jsme přemýšlel, kam se poděla stáda, která jsem ráno viděl dalekohledem z terasy lodge.

Vrátili jsme se k odpočívající lvici. Ta se během našeho oběda přesunula na druhou stranu silnice, rozvalila se tam a spala. Chvilku jsme ji pozorovali a fotili. Odměnila nás tím, že se po chvíli probudila, párkrát zazívala a předvedla nám své tesáky. Pak se zvedla, líně došla na dva metry od našeho auta a tam zalezla do roury pod mostkem na cestě. To nemělo chybu.

K nosorožcům jsme přijeli ve chvíli, kdy zalezli za obzor do malého údolíčka na pláni. Už jsme je neviděli.
Pomalu jsme se vraceli k cestě ven z kráteru. Do kráteru vede jen jedna cesta dovnitř od západu, tou jsme ráno přijeli. Cesta ven z kráteru vede na jižní straně kráteru serpentinou od lesa a ústí blízko lodge, kde jsme spali. Obě cesty jsou jednosměrné, protože jsou velmi úzké a ne úplně pohodlné a bezpečné.

Jeli jsme podél bažiny Gorigor Swamp a tam to začalo. Nezměrné stádo zeber a pakoňů, hned vedle stáda buvolů, táhnoucí se na kilometry daleko. Neskutečná podívaná! Fotil jsem a točil jako o život. Tohle byla větší pecka než Serengeti, tohle byla Afrika, jakou jsem ještě neviděl, o jaké jsem jen snil.

Když jsem po chvíli zpozoroval dva obrovské sloní samce u bažiny, k dokonalosti tomu už nic nechybělo. Na jedné fotce tak mám zebry, pakoně, ty dva slony a prasata bradavičnatá. Nevím, co víc lze chtít od safari.

Zdá se mi, že sloní býci v Ngorongoro jsou obrovští. O dobrý metr větší než zvířata, která jsme viděli v Tarangire (o mladících ze Serengeti nemluvě). Na spodní fotce je vidět poměr velikosti jejich klů vůči tělu pakoňů. Jejich výšku bych odhadl na víc než čtyři metry. Opravdu neuvěřitelné kusy!

Na pláni blízko lesa jsme viděli geparda. Seděl v trávě a pozoroval stádo zeber, pak se zvedl a odklusal. Bohužel byl hodně daleko, takže fotka je spíše dokumentační.