Safari končí

Nakonec to bylo fajn safari. PJiné než jsem původně plánoval, ale moc fajn. Původně jsem sem jet nechtěl, plánoval jsem Zimbabwe. Kouzelná příroda v NP Ruaha, smaragdová džungle Udzungwa Mountains, překrásný Selous s mohutnou řekou Rufiji, i ty pláně Mikumi - to všechno víc než převáží obtíže a organizační problémy s Turkish Airlines při příjezdu, ztracený batoh i hrabivou Leinu z Msafiri Travels.
Neviděl jsem antilopy vrané, koňské ani losí. Zato jsem viděl bércouna - Elephant Shrew, cibetky a spousty žiraf. A lví rodinku se lvíčaty.

Náš průvodce Michael je dobrý člověk, ale starý pán. Dobrý řidič, špatný guide. Vlastně mám ani neukazoval zvířata, hledali jsme si je sami.
Co překonalo očekávání byli Masajové a nepopsatelný bushman Didi na pěším safari.
Většina lidí byla moc super. A obecně lidi v Tanzanii jsou fajn. Dospělí i děti. Dej Bože, ať se v pořádku vrátíme.
Asi jsem v Tanzanii naposled. Už jsem tu viděl všechno, co šlo. Ale třeba ne - třeba je mi Tanzanie souzená jako spolehlivé safari, které se povede, když všechno ostatní selže.

Zpět v Dar es Salaamu

Jsme v Mallu v Dar es Salaamu. Dojeli jsme sem kolem poledního novou cestou, která vede víceméně přímo ze Selous Game Reserve do Daru. Dvě třetiny cesty nebyly vidět žádné vesnice, jen občas Masaj se stádem krav.

Blíže k Daru jsme vjeli do pahorkatiny zvané Pu Hills (možná spíš Pugu Hills), oblasti pěstování banánů a maracuji. Koupili jsme si maracuju a zelené mandarinky, překvapivě chutné a plné vůně.

V Daru jsme nechali bagáž v hotelu a nechali jsme se od Michaela odvézt na poloostrov Masaki.
Rozloučili jsme se s Michaelem. Dal jsem mu 120$ a kluci po 300 tisících šilinků. Šli jsme do mallu, centra s restauracemi a krámky. Dali jsme si super oběd, měl jsem polévku s mořskými plody a humra s hranolky.Byl božský.

Než jsme se najedli, sehnal jsem pro holky letní šaty s tanzanskými motivy. Po jídle Peter konečně sehna pohlednice a začal psát. Přitom zjistil, že má jen zelenou tužku a že známky, které si objednal už v Česku, nelepí. Půjčil jsem mu pero a lepidlo :-).

Teď už asi hodinu a půl píše, až se mu kouří od ruky.

V supermarketu jsem koupil čaj a pepř. Za chvíli musíme sehnat taxík, nebo spíš uber a odjet do hotelu. Odlétáme ve tři ráno.

Stopujeme slona

Šli jsme pralesem mezi cestami. Místy jsme slyšeli nebo i zahlédli opice - paviány a kočkodany diadémové - blue monkey. Zahlédl jsem pěkného lesoně, snad jesm ho zachytil i na videu.

 Krokodýli strom.

Didi byl neustále ve střehu.

Jeho společník, ranger s těžkou puškou, kterému Didi říkal commander, se držel vzadu. Byl docela komické, když polonahý Didi vytáhl zpoza pasu mobil a začal telefonovat.

V jednu chvíli jsme na lesní cestě zaslechli slona. V hustém houští praskaly větve a bylo slyšet i zatroubení. Bohužel se v tu chvíli objevilo na cestě auto od lodge, zastavili u slona a zkoušeli ho túrováním motoru vyprovokovat, aby se ukázal.

Didi nás nepustil blíž, slona jsme obešli širokým obloukem.
Největším zážitkem pro mě bylo spatření bércouna - obřího rejska Elephant Shrew, kterého jsem viděl včera v lodgi. V lese se pohyboval asi půlmetrovými skoky. Úžasné zvíře - rejsčí čumák, tělo červenohnědé jako aguti, ocas jako krysa.

Didi nám ukázal strom, z něhož se získávají léky. Klekl si ke stromu, předními zuby ohryzal - ostrouhal kůru až na lýko, pak si se stromem povídal a dýchal n aněj - prý aby se léčivé látkydostaly z kořenů do místa, které ohlodal. pak si zuby nastrouhal lýko a dřevo na piliny, které snědl. Při té příležitosti jsem si všiml, jak má světle růžovou ústní dutinu a jazyk. Přijde mi, že my běloši máme ústa tmavší.

Didi vyprávěl, že byl dříve pytlákem - lovl slony na kly a buvoly na maso. Pak šel do školy, udělal si dva stupně, naučil se anglicky a pak ještě dva roky college v Daru. Teď se živí jako guide na volné noze, k tomu učí guidy, přednáší o ochraně přírody a občas běhá maratony. Bosky.
Ptal jsem sem se na to pytláctví. Před pěti lety prý vláda nařídila zabavení všech pušek od lidí pod trestem smrti. Tím víceméně skončilo pytláctví.

Didi říkal, že jeho kmen žil kdysi na jih od Rufiji. Když Němci založili rezervaci, museli se přestěhovat na sever od řeky. Přechod řeky označují slovem loka, protože přitom všichni moc plakali. Nyní se vesnici říká Mloka.

Na Internetu jsem našel Didiho příjmení - Didi Kambangwa. Tady je o něm článek. Jedna fotka je tady. Tady je další. A tady je ještě jedna fotka. Na Facebooku je připomínka jeho maratonu.

Když jsme se přibližovali k autu, začal Didi prozpěvovat, přidal se Commander i Michael. Mělo to skvělou atmosféru, jako když se lovci vrací z lovu.

Didi měl svoje walking safari určitě najeté. Navíc je skvělý herec a vypravěč. Byla to jistě částečně show. Ale jen částečně. Z druhé části to byl lov v buši. Commander s sebou netahal těžkou pušku na slony jen tak zbůhdarma. Už jen vidět Didiho, jak čte stopy, jak se pohybuje v lese a jak zkoumá okolí, to samo o sobě byl úžasný zážitek, na který do smrti nezapomenu.

Pěší safari s Didim

Ráno jsme vstali v 5:45. Ještě že jsem se vzbudil sám, protože jsem omylem měl budík nastavený na všední dny mimo víkendu - a dnes je sobota.
Kopli jsme s Igorem do sebe čaj ještě za tmy - a začali čekat. Michael nikde. Čekali jsme do 6:30 a pak jsem zavolal jeho manažerce Leině. Leina začala vyskakovat, že v itineráři dnes nemáme walking safari a že ona to musí vědět, protože ten itinerář sestavila a je Michaelova managerka. Naštěstí Michael dorazil asi v 6:40, protože zaspal.
Jeli jsme autem jen kousek - a vtom Michael zastavil. Na lesní cestě stál bushman, měl na sobě bederní roušku, na prsou a na zádech destičku snad z lýka, na ní kousky kůry, za destičkou zastrkaná pírka. V ruce asagaj, na prsou zavěšené dvě medaile z maratonu. Pravil, že se jmenuje Didi.

Vyrazili jsme do buše. Didi se pohyboval s lehce pokrčenými koleny, asagaj ve zvednuté pravici.
Dorazili jsme k termitišti. Didi si klekl a pomodlil se, pak vylezl na termitiště a asagajem ho rozbil. vybral z něj dva termitiy. Jednoho slupl, druhého mi nabídl. Strčil jsem termita do pusy - a okamžitě mě kousl pod horní ret. Rozkousal jsem ho, byl křupavý a kyselý. Didi říkal, že se modlil proto, kdyby v termitišti byla mamba nebo kobra, aby ho nekousla.

Pak jsme na cestě našli čerstvý sloní trus. Didi do něj strčil prst, aby změřil teplotu - byl starý 45 minut.

Pak trus rozebral - a prst olízl. Řekl, že to je výborné antibiotikum a zdroj vitamínů. Pak vzal trus do ruky a vymačkal si ho do pusy - prý se to používá jako zdroj vody, když je o ní nouze.
Vysvětlil, jak s epozná trus samce od samice - samec močí daleko od hromady trusu, zatímco samice na hromadu nebo těsně před.

Didi se s trusem opravdu nemazal. Tvrdil, že když dítě málo pije mléko, tak matka rozmíchá sloní trus s medem v evodě a donutí to dítě polknout. Do týdne prý dítě poroste jako z vody.

Selousův hrob

Nahoře: Voduška znamenaná
Cestou od horských pramenů jsme potkali krásného sloního samce. Ohodil se bahnem v kališti, pak přešel přes cestu, zahrozil nám hlavou a zmizel v buši.

Za celý den jsme viděli plno sloního trusu, ale jen tohohle jednoho samce.

Zastavili jsme se u hrobu Frederika Courtenay Selouse. Má jednoduchý kamenny hrob blízko letiště, které je pojmenované po něm - Beho Beho. Tak mu podle Michaela říkali domorodce podle charakteristického zvuku jeho pušky.

 Jsem moc rád, že jsem se mohl pomodlit u hrobu velkého bílého lovce, jednoho z největších, jací kdy chodili po pláních a zelených pahorcích afrických.

Upřesňující poznámka: Později jsem zjistil, že mě Michael trochu mystifikoval. Beho Beho nemá se Selousem nic společného, ale znamená to Cukrová hora. Selous tu nikdy nežil a nelovil. Dorazil sem s anglickými jednotkami při útoku na německé pozice toho dne, kdy zemřel - 4.ledna 1917. 

Je trochu paradoxní, že největší přírodní rezervace v Tanzanii se jmenuje po něm, i když většinu tohoto území nenavštívil. Jeho lovecká sláva se pojí hlavně se Zimbabwe, Botswanou a Zambií.

Kaučuková plantáž a Tse tse

Jeli jsme na kaučukovou plantáž. U výrobny se na stojanu sušily kaučukové destičky.

Smrdělo to tam jako chcíplá kočka. Manager neuměl anglicky, tak nám Robert překládal.

Manager v gumovkách nám ukázal, jak speciálním nožem odstranil ze stromu zaschlý kaučuk a prořízl kůru. Okamžitě se spára naplnila kaučukovou kapalinou, která odkapávala do kelímku.

Kapalina se pak smíchá s kyselinou a nechá vysrážet, pere se a ždíme mezi dvěma válci. V tu chvíli smrdí jako čert.

Pak se tři dny suší na stojanech a udí v udírně. Hotové kaučukové  desky (rohožky) jsou natahovací. Prý se prodávají do Keni a do Ugandy na další zpracování. Nebyli nám schopni vysvětlit, jak se to pak používá - musí se to nějak měkčit, aby se z toho daly vyrábět třeba gumovky.

Ještě musím zaznamenat, že si od rána mažu jeden kousanec od mouchy tse tse na pravém lýtku. Má to stejný průběh jako při předchozích cestách do Afriky, napřed malý kousanec, pak ztvrdne svědí a rozrůstá se. Jako vždy, na rukou je to celkem v pohodě, na lýtku nebo na nohou obecně vzniká problém.

Při koupání (studené sprše) jsem s překvapením zjistil, že na pravém lýtku mám z boku další dva kousance, o kterých jsem nevěděl a tudíž jsem je neléčil. Fenistil mám, tak to snad s pomocí Boží zabere.

Příjezd do Ruahy

Náš řidič Michael Zayumba je sympatický starší chlapík. Při večeři z něj vylezlo, že je mu 59 let a má 30 letou dceru na vozíku a další dva syny a dceru. Žijí v Dar es Salaamu.

Iringa má kouzelné okolí skalnatých kopců posetých červenobílými balvany, zarostlými žloutnoucími listnatými stromy. Je to docela velké město a sídlí tam biskup, takže je tam katedrála. Po cestě jsme ciděli i hodně pravoslavných kostelů.

Zastavili jsme se na oběd v restauraci, kde obsluhují hluší lidé. Na jídelním lístku byly znaky pro hluchoněmé s překladem do svahilštiny.

Cesta do NP Ruaha byla docela dlouhá, z Iringy asi 3,5 hodiny.  Cestou ubývaly vesnice a zhoršovala se silnice. Kolem byl místy docela hustý buš se žlutozelenými listnáči, zelenými akáciemi a mohutnými baobaby. Některé měly plody.

Viděli jsme cestou pár kusů kudu, asi tu jsou docela hojní.

Gate byla dost spartánská. 

Kolem visely lapače na mouchy tse tse. Naštěstí nás žádná nekousla.

Sjeli jsme z mostu přes řeku Great Ruaha.

Ve vodě byli krokodýli, proti proudu se na ostrůvku pásli hroši. Nad námi létali orli jasnohlasí.

Jeli jsme na vyhlídku nad řekou.

Pozorovali jsme impaly  a dva pěkné kusy kudu (laně). Z vyhlídky jsme viděli čápy sedlaté, nesyty a jednoho zejozoba. A kladicouše a husy egyptské. Všechno jen dalekohledem. 

Cestou k našemu ubytování jsme viděli párek žiraf.

Bydlíme v chatách Ruaha Bandas. Jsou dost spartánsky zařízené, je to nejlevnější ubytování v parku. Ale máme postel, moskytiéru, záchod a tekoucí vodu, tak co. Chaty stojí u řeky, ale není na ní moc vidět. Na druhém břehu se páslo stádo slonů.

Ubytovali jsme se - já jsem si donesl do chatky svůj uzlíček se špinavým prádlem z letadla, víc toho nemám -  jeli jsme na večeři. 

Cestou jsme měli velkou kliku. Přes cestu procházela levhartí samice. Šla po cestě před námi a pak zatočila směrem k řece.

Chvilku před západem slunce jsme narazili na sloní rodinku, která se přesouvala ve směru cesty. Párkrát jsme popojeli a prohlédli si slony dosyta ze všech stran.

Večeři jsme měli v restauraci pár kilometrů po proudu. Měl jsem skvělý salát z rajčat, avokáda a cibule s octem, hunsně přesolenou kuřecí polévku (nedojedl jsem) a ucházející steak s hranolky. Po večeři jsme se vrátili do Ruaha Bandas. Vypral jsem mýdlem zamřelé prádlo z letadla, prádlo ze dneška jsem pověsil vysmrdět a teď edím nahý v bandě a píšu deník. Byl to dobrý den.