Loučení s Ugandou

Za hodinu nám letí letadlo do Evropy. Uteklo mi to zatraceně ruchle. Jediná chyba téhle cesty byla, že jsem se nedokázal úplně odstřihnout od práce. Co se týká programu, zážitků a aktivit, všechno klaplo na 120%. Skvělá zpráva je, že si z Ugandy neodvážím žádnou zdravotní potíž. Moje tělo v kombinaci s fenystylem v pohodě vyhojilo kousance od komárů i od much tse-tse.

Ze všech cest, které jsem dosud do Afriky podnikl, je tahle vůbec nejafričtější. Díky tomu, že jsme projížděli venkovem a měli možnost vidět, jak žijí obyčejní lidé. A také jsme mnohem víc mluvili s lidmi, než na předchozích cestách. Příroda Ugandy je čarokrásná a jedinečná Ale to jsem tak nějak čekal. To, co tuhle cestu posunulo na další level, jak říká Honza, byly malé děti u cesty, lidé a jejich život, normální Uganďané, kteří nám zamávali na pozdrav. Tohle už v Evropě neumíme. To srdce jsme pečlivě přikryli a schovali za závěs civilizace a techniky.

Ohromně mě bavily obrovské rozdíly mezi oblastmi, které jsme navštívili. Rozpálená krajina kolem Nilu na Murchison Falls, horký prales Kibale, zlatá savana u řeky Ishasha, chladné mlhy Bwindi - co místo, to úplně jiná atmosféra, příroda, zážitky.
Nejprofláklejší klišé o Ugandě je výrok Winstona Churchilla o zelené perle Afriky. To bych podepsal, kdyby to nebylo tak provařené. Za sebe bych dodal: srdce Afriky, složené z rozmanitých klenotů.

Oproti předchozím cestám do Afriky jsem starší. Víc jsem toho viděl. Setkání se slonem na deset metrů už se mnou nezacvičí. Když ale tři metry ode mě ryje nosorožčí býk rohem kůru ze stromu, nebo když v pralese na metr ode mě projde gorilí samec, je to tam zas. Ta chladná rtuť v žilách, zostřené vnímání každého zvuku a pachu, zpomalený čas.

To jsou ty nejsilnější prožitky, které si člověk zapamatuje nadosmrti. Děkuji, Bože, za tu rozmanitost. Za tu krásu omezené, chráněné, habituované, ale přesto divoké a nezkrocené přírody. Tady v Ugandě to všechno je. Díky za to.

Nazpět do Entebbe

Rozloučili jsme se s NP Lake Mburo.

Na oběd jsme zastavili na rovníku, asi 60 km od Kampaly (tou vzdáleností si nejsem úplně jistý). Je tam stejný betonový artefakt jako u Kasese. Vedle stojí řada etnokrámů, krámek jakési školní charity a hospoda zkřížená s obchodem. 

 

Prodávali ta obrovské naleštěné rohy ankolského dobytka, ale netroufl jsem si to koupit, protože bych to nedovezl. Nakoupil jsem nějaká trika, pár suvenýrů a dárků. Bylo to asi to nejkomerčnější, co jsme v Ugandě zažili, prodavačky nás docela naháněly. Zejména jedna načančaná.

Do Entebbe Guesthouse jsme dorazili kole půl šesté. Dostali jsme půjčený pokoj na vysprchování a přebalení batohů. Vyhodil jsem svoje staré dobré bílé kraťasy, rozřezal jsem je na hadry a otřel si s nimi boty zprasené z buše.

Rozloučili jsme se s Ronaldem. Srdečně, jako se starým přítelem. Ronald se o nás luxusně staral celou dobu. Dělal, co nám na očích viděl. Zařídil nám cultural walk, návštěvu paličů banánového ginu, návštěvu u pasteců Ankole. Zásoboval nás ovocem, kupoval mango, ananasy, dnes nám zastavil u prodavače jackfruit - chlebovníku. Skvěle se s ním po večerech povídalo. Mrzí mě, že jsem si to nenatočil. Dělal to skvěle a bylo vidět že to dělá srdcem. Vzali jsme si na něj kontakt. Jestli ještě někdy v životě pojedu do Ugandy, chtěl bych, aby mi dělal guida.

Walking safari

Ráno jsme vstali v 6:15. Za kopce, kde leží Eagle's Nest, byl nad obzorem vidět Jižní kříž. Peter ho chtěl vidět po celou dobu našeho pobytu v Ugandě, ale až dnes se mu zadařilo.

Na dopoledne jsme měli naplánované walking safari. Hned u brány jsme viděli kočkodany zelené.

Šli jsme spolu s šestičlennou německou rodinou. Safari vedl ranger s kalašnikovem a průod uzavírali dva praktikanti - učni na rangery. Byl jsem napřed lehce skeptický, v roce 2011 jsem absolvoval walking safari na Lake Manyara a zvířata si udržovala velikou vzdálenost nepoužitelnou pro focení.

Vyrazili jsme od brány do parku.Orvní zvířata, která jsme potkali, byly impaly. Přesně podle prvních předpokladů si nás pustily tak na 30 m a pak utíkaly.

Trošku jsme si spravili chuť na zebrách. Zebří rodinka s hříbětem byla celkem rozumně daleko na pár fotek. Ranger nám vyprávěl o rostlinách a ptácích, ale ptáci se fotit nedali.

V NP Lake Mburo se přemnožují akácie. Za časů Idi Amina tu vybili slony, kteří udržovali vegetaci v přijatelných mezích. Teď nechávají zemědělce akácie mytit a brát si dřevo, mýtiny pak vypalují. (Tolik k diskusi o těžbě dřeva po kůrovci v NP Šumava).
Došli jsme k napajedlu pro krávy, ohrazeném před zvěří. K vodě nepouští ani krávy, protože by napajedlo rozšlapaly a zaplnily bahnem. Vodu jim čerpají do koryta.
A musím se pochlubit - v mokřině (teď na konci období sucha vyschlé) jsem objevil elanda. Viděl jsem ho dřív než ranger, který ho tu hledal. Mokřina byla zarostlá vegetací tak metr a půl vysokou, elandovi z ní čouhala jen hlava a hřbet. Byl to mohutný býk, za keřem jsme objevili ještě jednoho.

Ranger zvolil chytrou cestu - mokřinu jsme obešli širokým obloukem, abychom oba býky vytlačili do volného prostoru. Cestou nám ranger ukazoval rostlinu Sodoma Apple - keřík s fialovými kvítky se řlutobílým středem a kulatými žlutými plody. Bohužel jedovatými.
Oba losí býky jsme naším postupem nasměrovali na volnou pastvinu. Viděli jsme buvola a zebry. Je to úplně jiý pocit, stát v buši a vidět před sebou v křoví buvola, než když člověk jede v autě.

Elandi znovu zatočili do mokřiny. Teď v suchém období byly zvířecí stezky dobře průchodné. I tak jsem si ale děsivě zaprasil boty. Na podrážku vlhkou od ranní rosy se nachytalo bano a zbytky zvířecího trusu, kterého je tu všude plno.

Uganda 2017 Den 15: Trasa

První ráno v Ugandě

První ráo v Ugandě mě probudil budík. Šli jsme spát v půl druhé ráno místního času. Jsou tu dvě hodiny časového posunu.

 Na letišti jsme snad dvě hodiny čekali na vízum. Dělají tu s ním štráchy jako v USA: sejmuli nám otisky, vyzpovídali nás, vyfotili - ale fotku, kterou jsem měl s sebou z domova, nakonec nechtěli.

 

Náš průvodce se jmenuje Ronald a je to sympatický holohlavý chlapík s bříškem. Prý má rád pivo.

Zahrada u guesthouse krásně kvete. Škoda že neumím pojmenovat všechny rostliny. Je tu plno ptáků.

Viděl jsem veliké ibisy hagedaš, který tady říkají hadada. Přelétají tu ve dvojicích a dělají děsný kravál. Je tu docela dost hmyzu, ale nemám pocit, že by tu komáři nějak moc útočili. V noci na zahradě hlídali velcí psi.

Uganda 2017 - Den 2: Trasa