Tak už sedíme v letadle Precision Air směr Kilimanjaro International Airport. Je to malý vrtulák. Mám pocit, že jsem v zavazadlovém prostoru zahlédl svůj batoh zabalený v modré igelitové fólii. Díky neplánovanému noclehu v Nairobi jsme s Majdou spotřebovali náhradní čisté prádlo, tak bych už rád měl jistotu, že naše věci dorazily v pořádku.
Byl to včera zajímavý zážitek: opět náraz na africkou realitu - byrokracie (za posledních dvanáct hodin jsem vyplňoval svoje jméno do třech různých formulářů, Majdino dvakrát), na evropské poměry přebytek personálu, klídek (Hakuna Matata) a zároveň chaos, provázený úsměvy a dobrou náladou. Chvilkami jsem se musel v duchu smát, když jsem při jednání s letištními zaměstnanci položil nějakou triviální otázku, na kterou dotyčný reagoval tak, že beze slova přiložil mobil k uchu a začal kamsi telefonovat. Nicméně i přes tem zmatek se všechno v dobré obrátilo, my jsme se vyspali a teď už jsme na cestě do Tanzanie.
Ještě musím zmínit luxusní hotelovou snídani, kterou jsme dostal patnáct minut před otevřením restaurace (v 5:45). Taklový výběr všech možných jídel, ovoce, pečiva, ryb, studeného i teplého bufetu jsem v Evropě snad nikdy nezažil. Jen různých druhů džusů tam bylo snad deset druhů, vše čerstvě lisované. Při popíjení skvělého pomerančového džusu jsem si vzpomněl na ten džus z automatu, na tu hrůzu z prášku, kterou vydávají za džus v hotelu Park Inn v Praze, a musím se za naši skvělou civilizaci stydět. na všem šetříme, všechno šidíme, všechno cost-effective, osmdesátiprocentní kvalita podle Paretova pravidla, a už ani neumíme pořádný džus.
To samé snídaně. Tady jsem měl pravého uzeného lososa s kapary. V Praze podávají sledě obarvené na červeno.
Abych byl úplně spravedlivý: tady jsme my ti bohatí, ta luxusní klientela. V Praze do těch opravdu drahých luxusních hotelů nechodím, tady to za mě zaplatila společnost KLM.
