O pralese Bwindi

Prales Bwindi je vážně něco neskutečného. Podle Wikipedie tu roste přes 160 různých druhů stromů, celkem asi 1000 kvetoucích rostlin, 120 druhů savců, 348 druhů ptáků a 220 druhů motýlů.

Teprve při setkání s živým pralesem mi plně dochází, jak neskutečně bohatý ekosystém to je - a jak hrozně křehký a ohrožený. Pi putování pralesem jsme chvílemi viděli na odlesněné svahy s terasovitými políčky, která začínají  hned za hranicí národního parku. Jsou malebná a fotogenická, ale nemohou tam žít ani gorily, ani pralesní sloni, ani ptáci z lesa. Nebýt tvrdé ochrany, prales Bwindi by dnes už neexistoval. Cestou k lodgi jsme minuli jeden svah s nedávno vykáceným lesem. Ronald říkal, že ještě před pár lety tu byl deštný prales. Člověk se na to může stokrát dívat v televizi nebo si o tom číst, ale nokud to nevidí na vlastní oči, nepochopí to srdcem. Proto také jsem dnes tady v Ugandě.

Když jsem po návratu do lodge kontroloval trasu v Ipadu, zjistil jsem, že jsme za gorilami šli směrem k naší lodgi. Setkání s tlupou se uskutečnilo jen asi 800m od naší chaty. Jen za hřebenem, na který se teď dívám z terasy. Na druhé straně kopce.

Blízké setkání s gorilou

Byl čas k návratu. Nosiči za námi přinesli hole a batohy. Vydali jsme se do svahu směrem ke stezce, po které jsme ráno přišli. Šplhal jsem s mým porterem za Peterem. Pak můj porter ukázal vlevo od stezky vzhůru.Vidím, že tam sedí gorilí samec. Jeden z mladších "blackbacků". Začal jsem chystat foťák, ale porter povídá: "He wants to pass." Uvědomil jsem si, že samec chce následovat tlupu, která se pohybovala v křoví proti potoku, doprava od naší stezky vzhůru.

Vyšli jsme s porterem asi dva metry do kopce, otočím se - a samec se dal do pohybu. Kamerou jsem ho zachytil v půli stezky, na metr a půl ode mě. V tu chvíli jsem si prožil ultimátní adrenalinové setkání s gorilou. Byla to neskutečná síla, viděl jsem jizvy na jeho hřbetě a mohl bych mu spočítat každý chlup.

Vyšplhali jsme od potoka na původní pohodlnou stezku.. Začalo lehce pršet, tak jsem si vzal nepromokavou větrovku a přikryl si batoh. Cestu zpátky jsme prožili v mírném rauši, opojeně jsme si vyprávěli své zážitky s gorilami.

Kolem půl jedné jsme zastavili, nosiči nasekali listy, my jsme si na ně sedli a snědli si lunchboxy. Po jedné jsme byli zpátky na základně.

Dostali jsme diplom za úspěšné vystopování goril a vyrovnali jsme se s nosiči (můj dostal 70 000 ugandských šilinků, asi 20$).
Nosiči chodí s turisty jednou měsíčně. Práce je pro ně skvěle zaplacená, proto o ni je zájem a musí se střídat. Když jsem viděl, jakým terénem dokázali protáhnout teto z Tchajwanu, nepochybuji, že dokážou nagorily dostat doslova každého.
V shopu u základny jsem si koupil figurku gorily a jedno triko. S triky je tu docela bída, snad to zachrání letiště.

Gorily u potoka

Mláďata se vozila mámě po hřbetě nebo se kočkovala v podrostu. Jedno vyšplhalo na slabý kmínek, pohoupalo se, kmínek rupnul a mládě sletělo dolů.

Gorily se v těžkém terénu pohybovaly hrozně snadno. Velcí samci lámali stromky jako párátka. Hodně zajímavý byl silný sladkokyselý pach, který gorily provázel. Nedovedu ho moc popsat, ale jasně si jej vybavuji. Trošku podobný pachu koně, ne nepříjemný. Někdy jsem gorily v houští dřív ucítil než uviděl. Je to zajímavé, šimpanzi cítit vůbec nebyli.

V pralese byla bohužel docela tma. Na kameru to bylo dostačující, ale můj foťák s tím těžce zápasil. Na otevřeném prostranství jsme gorily viděli jen zpočátku, jak zamířily dolů z kopce, byly zalezlé v křoví a byla tam tma. Průvodci se celkem marně snažili uvolnit cestu našim objektivům. Sotva trochu odstranili liány a šlahouny bránící výhledu na mohutného silverbacka, samec se zvedl a zalezl dál do houští. A musel jsme se přesouvat na nové stanoviště, přičemž tchajwanská teta úspěšně překážela v cestě.

Když gorily došly na dno údolí k potoku, zastavily se. Velký stříbrohřbetý samec seděl na břehu, rukou lámal větve silné jako moje zápěstí a krmil se listím. Vedle seděla samice s mládětem.

Mládě se několikrát vydalo směrem k nám. Stál jsem za Honzou a snažil jsem se točit pod jeho loktem nebo nad jeho ramenem. Což při jeho mohutných proporcích moc dobře nešlo.

Všichni jsme se pletli navzájem ve snaze získat co nejlepší záběr nebo snímek mláděte, které se kutálelo v listí a pilo z potoka.

Pak Peace povídá, že máme posledních pár minut. Hodina uplynula jako nic. Snažili jsme se ulovit poslední záběr, přičemž strejda z Tchajwanu se cpal dopředu obzvlášť nevybíravě. Zřejmě udělal nějaký prudký pohyb - a silverback vyrazil. Vyběhl z křoví, proletěl vedle tchajwanského strejdy a loktem ho porazil do houští. Musím přiznat, že jsem mu to trošku přál.

Setkání s gorilí tlupou

Šli jsme po stezce asi hodinu, když Peace povídá, že stopaři lokalizovali gorily, že nejsou daleko, ale bude dobré přelézt údolí, abychom si to zkrátili. A přesně v tu chvíli začal hardcore. Terén byl zarostlý třímetrovými rostlinami podobnými kopřivám. Naštěstí nepajzaly. Dolů k potoku byl sráz, jinak to nazvat neumím. Jestli to správně chápu, vedla tam stezka proražená pralesními slony, protože jsme na ní našli jejich trus. Nebyla ale vůbec vyšlapaná, Peace musela srpem prosekávat cestu přes kopřivovité šlahouny. A zatraceně to klouzalo.
Šli jsme dost pomalu, hlavně kvůli tchajwanské tetě, kterou její porter musel vést za obě ruce a držet celou cestu dolů. Její manžel si jí vůbec nevšímal.
Na dně údolí tekl mělký potůček, který jsme snadno přebrodili. Sloní stopy uhnuly doprava po potoce a my jsme se začali škrábat vzhůru. Svah byl strmější než kryrská Rozhledna. Bez hole bych to prostě nevylezl. Tahle jsem zapíchl hůl, vzepřel se na ní a povylezl. Pochopil jsem, proč se pralesu Bwindi říká "neproniknutelný".
Vyškrábali jsme se na sloní stezku, která vedla po vrstevnici v půli kopce. Peace povídá, že jsme blízko goril.

A opravdu, po pár metrech jsme v  porostu uviděli sedět gorilí samici. Na stezce čekali dva stopaři s vysílačkou, kteří nás sem navigovali. Ráno vždycky gorily vystopují a jsou s nimi celý den.

Sundali jsme batohy (ti z nás, kteří si je nesli), odložili hole a nechali s nimi nosiče na cestě. Vzali jsme foťáky a kamery - někteří mobily - a šli jsme na gorily. Memory a oba stopaři šli první, navigovali nás a odsekávali šlahouny a rostliny bránící ve výhledu. Přitom vydávali uklidňující brumlavé vrčení. Podobné, jako gorily. Skupina, kterou jsme navštívili, měla dva samce se stříbrným hřbetem, několik mladších samců a skupinu samic s mláďaty. Dominantní samec měl jednu ruku kratší, prý už od narození.

Potíž byla v tom, že výhled byl hodně omezený. Fotit mohli najednou nanejvýš tři nebo čtyři lidi ze sedmičlenné skupiny. Gorily chvilku poseděli, my jsme cvakli pár fotek, a pak se hunly dolů ze svahu. Takhle se přemístily několikrát. A guidi nás museli znovu navést a prosekat nám výhled.

Přitom se někteří turisté tlačili dopředu bez ohledu na ostatní - pán z Wolfsburgu, strejda z Tchajwanu a teta se svým nosičem. Takže jsme se dostali ke gorilám, začali fotit - a teta z Tchajwanu nás obešla, stoupla si před nás a začala si fotit selfíčka mobilem. Na zabití. Navíc to naprosto nezvládala fyzicky, nosič jí musel neustále podpírat a tahat.

Viděli jsme oba "silverbacky" - stříbrohřbeté samce. Dominantní vůdce tlupy byl vážně neuvěřitelný kus. Druhý stříbrák v jednu chvíli vystartoval na guidy, řval a útočil. Guidi proti němu mávali srpy a snažili se ho zahnat. Stál jsem hned za nimi, viděl jsem opičákovy vyceněneé tesáky, ale bohužel jsem to nenatočil.

Jdeme stopovat gorily

Sedím na terase naší chatky, dívám se na deštný prales a užívám si jeho zvuky. Po ruce mám foťák na ptáky. Někde v dálce hřmí. Je mi dobře.
Ráno jsme vyrazili na stopování goril. Na základně se nás sešlo na 30 lidí. Ronald nám vyjednal zařazení do vhodné skupiny. Každý jsme si najali jednoho nosiče, aby nám nesl věci. Můj nosič dostal batoh s lunchboxy a vodou. Svoje fotověci a kamery jsem si nesl sám.

Naše rangerka měla poetické jméno Peace. Kromě nás tří šel ještě manželský pár z německého Wolfsburgu a staří manželé z Tchajwanu. Pán měl světlé kalhoty a bílou košili a alespo%n trošku sportovní obuv. Paní měla lehkou hedvábnou halenku, kabelku a střevíce s přezkou. Do lesa naprosto nedostačující vybavení. Překřtili jsme je na "strejdu s tetou".

Kromě nosičů (porters) a turistů nás doprovázeli ještě dva ozbrojení vojáci. Každý měl kalašnikov s bajonetem, prý aby mohli střelbou zahnat pralesní slony.

Po briefingu jsme se vydali do lesa. Dost brzy jsme uhnuli na stezku, která vedla víceméně po vrstevnici. Tím myslím, že nešplhala přímo do svahu. Jinak vedla nahoru a dolů, aby trefila brody přes potůčky tekoucí z hory. Hned na prvním brodu přes bahniště se ukázalo, že teta z Tchajwanu má nejen špatné boty, ale naprosto to nedává fyzicky. Její porter jí musel hodně pomáhat a podpírat jí. Můj nosič se také pokusil mě podpírat, ale dal jsem mu najevo, že ho opravdu nepotřebuju. Díky dlouhé vycházkové holi jsem skákal po kamenech jako kamzík.

Stezka byla dobře vyšlapaná a proklestěná, ale to je tak všechno. Stromy padlé přes cestu tu nikdo neřeší, nanejvýš do nich vyseknou zásek na oporu pro nohy.

Šlo se mi vyloženě dobře. Nebylo žádné vedro, tak nanejvýš 20°C. Cítil jsem se mnohem lépe než v Kyambura Gorge. Měl jsem pouštní boty, dlouhé kalhoty, termotriko, safari košili a safari vestu na kameru.