Sedím na terase naší chatky, dívám se na deštný prales a užívám si jeho zvuky. Po ruce mám foťák na ptáky. Někde v dálce hřmí. Je mi dobře.
Ráno jsme vyrazili na stopování goril. Na základně se nás sešlo na 30 lidí. Ronald nám vyjednal zařazení do vhodné skupiny. Každý jsme si najali jednoho nosiče, aby nám nesl věci. Můj nosič dostal batoh s lunchboxy a vodou. Svoje fotověci a kamery jsem si nesl sám.
Naše rangerka měla poetické jméno Peace. Kromě nás tří šel ještě manželský pár z německého Wolfsburgu a staří manželé z Tchajwanu. Pán měl světlé kalhoty a bílou košili a alespo%n trošku sportovní obuv. Paní měla lehkou hedvábnou halenku, kabelku a střevíce s přezkou. Do lesa naprosto nedostačující vybavení. Překřtili jsme je na "strejdu s tetou".
Kromě nosičů (porters) a turistů nás doprovázeli ještě dva ozbrojení vojáci. Každý měl kalašnikov s bajonetem, prý aby mohli střelbou zahnat pralesní slony.
Po briefingu jsme se vydali do lesa. Dost brzy jsme uhnuli na stezku, která vedla víceméně po vrstevnici. Tím myslím, že nešplhala přímo do svahu. Jinak vedla nahoru a dolů, aby trefila brody přes potůčky tekoucí z hory. Hned na prvním brodu přes bahniště se ukázalo, že teta z Tchajwanu má nejen špatné boty, ale naprosto to nedává fyzicky. Její porter jí musel hodně pomáhat a podpírat jí. Můj nosič se také pokusil mě podpírat, ale dal jsem mu najevo, že ho opravdu nepotřebuju. Díky dlouhé vycházkové holi jsem skákal po kamenech jako kamzík.
Stezka byla dobře vyšlapaná a proklestěná, ale to je tak všechno. Stromy padlé přes cestu tu nikdo neřeší, nanejvýš do nich vyseknou zásek na oporu pro nohy.
Šlo se mi vyloženě dobře. Nebylo žádné vedro, tak nanejvýš 20°C. Cítil jsem se mnohem lépe než v Kyambura Gorge. Měl jsem pouštní boty, dlouhé kalhoty, termotriko, safari košili a safari vestu na kameru.
Ráno jsme vyrazili na stopování goril. Na základně se nás sešlo na 30 lidí. Ronald nám vyjednal zařazení do vhodné skupiny. Každý jsme si najali jednoho nosiče, aby nám nesl věci. Můj nosič dostal batoh s lunchboxy a vodou. Svoje fotověci a kamery jsem si nesl sám.
Naše rangerka měla poetické jméno Peace. Kromě nás tří šel ještě manželský pár z německého Wolfsburgu a staří manželé z Tchajwanu. Pán měl světlé kalhoty a bílou košili a alespo%n trošku sportovní obuv. Paní měla lehkou hedvábnou halenku, kabelku a střevíce s přezkou. Do lesa naprosto nedostačující vybavení. Překřtili jsme je na "strejdu s tetou".
Po briefingu jsme se vydali do lesa. Dost brzy jsme uhnuli na stezku, která vedla víceméně po vrstevnici. Tím myslím, že nešplhala přímo do svahu. Jinak vedla nahoru a dolů, aby trefila brody přes potůčky tekoucí z hory. Hned na prvním brodu přes bahniště se ukázalo, že teta z Tchajwanu má nejen špatné boty, ale naprosto to nedává fyzicky. Její porter jí musel hodně pomáhat a podpírat jí. Můj nosič se také pokusil mě podpírat, ale dal jsem mu najevo, že ho opravdu nepotřebuju. Díky dlouhé vycházkové holi jsem skákal po kamenech jako kamzík.
Žádné komentáře:
Okomentovat