Je čtvrtek odpoledne. Zítra odjíždím do Afriky. Mám sbalený kletr hadrů a fotobatoh plný elektroniky. Dokud jsem chodil do práce, nějak moc jsem Afriku neprožíval. Neměl jsem na to čas. Řešil jsem to jen rozumově.
Od chvíle, co jsem si dnes ráno zabalil, mám docela regulérní cestovní horečku. Jsem nervózní, těkám. Už aby bylo zítra 4 ráno a já seděl v autě na letiště. Je to zvláštní pocit. Už dlouho jsem to nezažil, to lehtání na bránici, stažené břicho a opojnou lehkost v hlavě.
Za ty roky jsem cestování hodně přivykl. Cestovat po Evropě mě nevzruší. letos v létě jsem byl týden v Šanghaji, to bylo hodně fajn, ale nebyl jsem z toho tak vyklepaný.
Protože Afrika je jiná liga. Je to splněný dětský sen. Už v první nebo druhé třídě jsem si do notýsku psal o cestě do Afriky. Tenkrát jsem chtěl jet na lodi, neměl jsem vůbec představu, že by se do Afriky dalo letět.
Když jsem vyrostl a nabral rozum, touhu po Africe jsem vytěsnil. V době komunismu byla představa Afriky asi tak reálná jako cesta na Měsíc. A když pak komunisti padli a železná opona se roztáhla, neměl jsem ani na cestu do Rakouska, natož Afrika. Dlouhá léta jsem podprahově vnímal Afriku jako něco nedosažitelného, na co se můžu dívat tak leda v dokumentárních filmech, ale to je tak všechno.
V roce 2002 jsem nastoupil do Tieta a na podzim jsem letěl na Floridu. To byla moje první zkušenost s mezikontinentální cestou. Prožil jsem si, že od jiného světadílu mě dělí tak nanejvýš den v letadle. Samozřejmě rozumově jsem to věděl i předtím. Ale vědět hlavou a srdcem je rozdíl.
Zvrat v mém pohledu na Afriku způsobili Honza Plíva a Pavel Maňas. Pavel, který sjezdil půl světa a s batohem si zajel na blind do Keni, byl první signál, že se to dá.
A Honza, když si před pár lety zajel se ženou na pár dní do Keni se stejnou samozřejmostí, jako já jezdím s rodinou do Itálie, můj myšlenkový posun dokonal. Už jsem pochopil, že Afrika je nadosah a že jsem schopen to unést ui finančně, aniž bych zruinoval rodinný rozpočet.
To se stalo někdy kolem roku 2005. Od té chvíle už nebyla otázka, jestli Afrika ano nebo ne, ale kdy a jak a kam.
Před rokem v květnu umřel Vašek Boček. Jeho odchod mě hodně zasáhl a hodně změnil. Nakopl u mě vnímání středního věku a pocit, že potřebuju udělat věci, na které mám teď sílu, ale za 10 let už jí třeba mít nebudu, anebo nebudu mít chuť.
O Africe jsme s Honzou mockrát mluvili. A loni v létě padlo rozhodnutí, že pojedeme.
Cestovní kancelář Stella znal Honza už ze své cesty do Keni. Zašli jsme na první schůzku s paní Stellovou, abychom věděli co a jak.
Už tenkrát jsem si ujasnil, že to má být o zvířatech, že to je safari a všechny ostatní možnosti a zajímavosti musí stranou.
Paní Stellová je postižená láskou k Africe.Hned na první schůzce nám řekla, že lidé se dělí do dvou kategorií. Jedni navštíví Afriku jednou a stačí jim to na celý život. Ti druzí onemocní touhou po Africe a chtějí se tam vracet, jak to jen jde.
Jsem zvědav, jak to bude se mnou. Nechci předjímat, tuším, že patřím do té druhé skupiny, ale nechám se překvapit.
