Vyrážíme na pěší safari

Dnes ráno byl nad velkou příkopovou propadlinou nádherný východ slunce. Mrkl jsem na něj jedním okem přes moskytiéru a usnesl jsem se, že budu ještě hodinu spát.

Dopoledne jsme věnovali pěšímu safari. Bylo to nad plán, ale chtěli jsme využít čas. Na letišti Kilimanjaro Airport jsme měli být až večer, takže jsme měli celé dopoledne rezervu.
Ve Mto Wa Mbu jsme se potkali s průvodcem. Jeli jsme kolem banánových plantáží k jezeru Manyara. Pěstují se tu červené banány.Průvodce nám vyprávěl, že někdy chodí na plantáže hroši a sloni. Místní zemědělci musí volat rangery z rezervace, aby je zahnali.

Vystoupili jsme z auta a pokračovali pěšky akáciovým lesem. Bylo to mimo národní park. Fotili jsme krásné zoborožce šedé, bohužel se mi nepovedlo fotku správně zaostřit. V lese byly také kočkodani diadémoví.

Po chvíli jsme vyšli na pláň u jezera. Pásla se tam stáda masajského dobytka. Viděli jsme pár zeber a cestu nám zkřížilo stádo pakoňů a stádečko gazel Thomsonových.

Pěší safari je něco úplně jiného než tradiční safari z auta. Zvěř je o hodně plašší, mnohem dříve reaguje. Autem se dá přiblížit blíž. Na druhu stranu je pěší safari bezprostřednější, člověk to jinak vnímá, než když vidí buvola z auta. na pláni byla nízká travička a místy vysrážená sůl.

Prohlédli jsme si zblízka kostru pakoně potaženou vyschlou kůží. Průvodce nám kostru nadzvedl - zjevně mu nevadilo sahat na torzo rukama. Inu, Afrika.

Přešli jsme travnatou pláň - asi kilometr pod pálícím sluncem. Bylo slušné horko. Pak tráva skončila a šli jsme po ztvrdlém bahně pokrytém solnou krustou. Blíž k vodě už bylo bahno bez krusty a pak jsme se začali trošku bořit.

Nákupy ve Mto Wa Mbu

Vyjeli jsme z národního parku Lake Manyara a jeli jsme nakupovat suvenýry do Mto Wa Mbu. Strávili jsme docela dost času výběrem a smlouváním. Vybral jsem nějaká dřevěná zvířátka - prodavač se zapřísahal, že jsou z ebenu. (Po převozu domů jsem zjistil, že jednomu nosorožci se bohužel odštípl kus rohu. Bylo jasně vidět, že je ze světlého dřeva natřeného na černo).
Byl problém mezi tisíci vyřezávanými slony najít ty řemeslně vydařené, bez nějakého kazu. Původní cenu 280 000 tanzanských šilinků jsem usmlouval na 150 000. Což si myslím, že je celkem slušná cena. Směnný kurs je $1=1750 tanzanských šilinků.

Přejezd přes Ngorongoro

Kolem deváté ráno jsme vyrazili z Tarangire. Jeli jsme na sever do Makuyujni a tam jsme odbočili na severozápad. Přijeli jsme do Mto Wa Mbu na břehu jezera Manyara. Krajina je tam úplně jiná: je tam bujná vegetace, kolem jezera roste prales. Mto Wa Mbu znamená Komáří řeka. Městečko je docela úhledné, ani zdaleka tam není tolik odpadků jako po cestě z Keni.
Vyšplhali jsme serpentinami na hřeben Velké příkopové propadliny. Vlevo jsme viděli třpytit se jezero Manyara, nyní hodně vyschlé na solnou krustu. Za hřebenem se otevřela úplně odlišná krajina: zemědělské usedlosti, pole a červená hlína. Projeli jsme vesnicemi Karatu a Oldeani a začali stoupat na svahy Ngorongoro.

Kráter Ngorongoro je shora prostě famózní. Dvacet dva kilometrů široká mísa obklopená horami, uprostřed solné jezero. Dalekohledem jsme viděli přetahující stáda dole na planině. Vnější stěny kráteru pokrývá tropický prales.

Objeli jsme asi dvacet procent obvodu kráteru. Na Ngorongoro končí asfaltová silnice, dál už to bude jen prach a štěrk. Teď máme pauzu, je něco kolem poledne, Honza fotí, koukáme se na kráter a za chvíli pojedeme dál do Serengeti.

Pod námi vede cesta směrem na západ kruhovitým údolím, které vypadá jako boční kráter. Je tam masajská vesnice. Je tu úplně sucho, půda je prašná a tráva vysušená. (Teď jsem dohledal, že údolí se jmenuje Malanja depression a vesnice se jmenuje Seneto).