U Masajů

Když se vrátil Michael s opraveným autem, naložil jsme Lazara a vyrazili do masajské vesnice. Byl jsem u Masajů před lety v Ngorongoro a  tohle bylo o několik levelů výš.

Masajové byli přátelští, povídali si s námi, ukázali nám svoje bomy na krávy a chlívky na březí kozy.

Mladí bojovníci Morani byli nádherní, jeden měl kůži červenou. Myslel jsem, že je to od heny, ale pak se přiznal Igorovci, že mu jen pouštěla barva z deky.

Morni jsou ozdobení korálky a malými kovovými mincemi. Všichni Masajové se s námi zdravili, podávali si s námi ruce - včetně dětí, žen a náčelníka.

Morani žvýkali větvičky z jednoho keře a čistili si zuby. Taky jsme si uřízli větvičku - měla příjemnou mentolovou příchuť.

Morani nás vzali do chatu. Ukázali nám kalebasy na mléko - říkali, že je vymývají nějakou rostlinou, aby se mléko nekazilo.

Vyprávěli, jak moc jsou pro ně důležité krávy - že krávy jsou pro ně vším. Mají z nich kůži, mas, rohy, mléko, krev, za krávy si kupují manželky, když je prodají na jatka, tak za ně mají peníze.

Morani nám navlékli masajské tógy, půjčili nám klacky a fotili se s námi.

  Ukázali nám, jak se hází kopím- hodil nejméně 30m.

 Ukázali nám, jak rozdělávají oheň třením dřev.

Nakonec nám zatančili masajský tanec. Připojily se i malé dětíi a náš lodge manager Lazaro.

Skákali do výšky jako na pružinách a krásně zpívali - rytmický hrdelní zpěv, který vedl hlavní zpěvák a ostatní mu odpovídali. Nejvýžš skákal Lazaro.

Všichni ve vsi - i tanečníci - si tanec uživali. Vedle mě seděl náčelník, pochechtával se spokojeně a kvitoval válečníky, kteří skákali nejvýš.

Oproti tomu, co jsem viděl ve Ngorongoro, to bylo skvělé, autentické a živé. Bylo vidět, že si to uživají.

Rozdali jsme dětem poslední bonbony- měly velký úspěch.

 Nakoupili jsme nějaké masajské korále, koupil jsem dřevěnou misku a křížek z korálků pro Pavla Petrašovského.

S Masaji jsme se srdečně rozloučili, mávala nám celá vesnice.

Teď sedíme v restauraci a popíjíme kořalku od Jany. Zdeněk vykládal příhody z života v Zanzibaru. Prý se tu hodně staví a ceny nemovitostí klesají. Číňani tu prý staví bungalovy po stovkách. v Zanzibaru prý všichni uplácejí a kradou a žebrají. Zloděje prý kamenují a upalují, přesto všichni kradou.

K večeři jsme měli Mboga mboga - mrkev vařenou se zeleninou a cibulí.

Lazaro vypravuje

Včera nám Lazaro na baru vykládal, jak před třemi lety lvi zaútočili na jejich bomu a zadávili tři krávy. Jeho otec se jako správný Masaj naštval a vzal kopí a štít. Prý v životě už čtyři lvy zabil, lvů se nebojí a bere je jako psy.

Tentokrát se ale přepočítal. Hodil kopí, netrefil a lev po něm skočil. Lazarůvo otec padl na zem, chránil se, odstrkoval lva za krka snažil se útočit nožem. Lazaro přiběhl, popadl kopí a hodil ho po lvovi.Škrábl ho na tlapě - pev se lekl, otce pustil a utekl. Od té doby si prý Lazarův otec už nemyslí, že lvi jsou neškodní jako psi. Lazaro ještě říkal, že on sám se lvů dost bojí.

Historka je to barvitá, pokud je pravdivá, tím lépe. Stalo se v Mpalapande, poslední vesnici před parkem Ruaha roku 2016.

Pozn. Tyhle fotky jsem si vypůjčil z Lazarova facebooku.

Z Iringy do Mikumi

Ceta do Mikumi byla výborná. Za Iringou jsme sjeli do kaňonu v horách Iringa Mountains. Zelený tropický prales pokrýval strmé kopce kolem. Na dně  kaňonu se přes vymleté kameny prodíral potok.

Silnice byla přerušovaná bumpery nutícími řidiče zpomalit. Některé kamiony měly probléy se vyhrabat do kopce. Na pár místech byla proražená svodidla. Říkají tomu Tanzania Highway, ale dálnice v evropském smyslu to opravdu není.

Dole v údolí byla zemědělská krajina. Banány, kukuříce, maniok a spousty cibule. Díky horám kolem je tu dost vody.
A baobaby. Spousty baobabů. V městečku Darajani jsme po mostě přejeli řeku Great Ruaha. (Podle Google Maps se to tam jmenuje Mbuyuni a ne Darajani). Kouili jsme si u cesty trs banánů, byly moc dobré.

Za Darajani-Mbuyuni rostou baobaby úplně všude. Baobabový les. Říká se tady tomu Baobab valley. A hory - jako v italských Dolomítech. V Evropě by se takové místo turisticky využívalo. Tady to nikoho nevzrušuje.

Jeli jsme dnem údolí půl odpoledne. Odbočili jsme od Ruahy a začali stoupat podél potoka. Skončily baobaby, suchý les přešel v bujnou tropickou džungli. Tu a tam mýtina s chatou a banánovníkovým políčkem. Škrábali jsme se vzhůru - kolem nás už nebyly Iringa Mountains, ale Udzungwa Mountains. A pak se začala objevovat pole se slunečnicemi. Přejeli jsme hřeben - a byli jsme v Mikumi.

Trochu jsme kufrovali při hledání Mikumi Adventure Campu. Našli jsme úplně opuštěnou Mikumi Adventure Lodge, vybydlenou už nějaký čas. Silnice tu prochází hned vedle parku, po asfaltu se procházely tlupy paviánů a stádo impal. Pobavila mě cedule Zákaz focení zvířat bez permitu. Na cedule tu jsou mistři, po cestě jsme míjeli ceduli Zde je zakázáno všecho z důvodu bezpečnosti.
Michael se musel jet zeptat, kde najde naši lodge.

Nakonec je ubytování příjemné, velké bungalovy, uprostřed posezení s barem a ohniště, kde nám večer udělali oheň.

Manažer se jmenuje Lazaro Shangalima a je z vesnice Mpalapande u Ruahy, kde jsme včera viděli divoké psy. Vede to dobře, je to mnohem lepší než Ruaha Bandas.

Říkal, že postavit lodge je levné - 5000$ za pozemek, 10 000$ za postavení restaurace a 35 000$ za bungalovy. Bratru něco přes 1 mil CZK. To se dá. Asi si k stáru koupím lodge.

Pozn. Poslední fotka je vypůjčená z Lazarova facebooku,