Večer u ohně

 Večer jsme jeli podél řeky na druhém břehu, než je lodge. Několikrát jsme se museli prosekávat pře akácie, které sloni vyvrátili přes cestu. 

Chvilku před západem slunce jsme viděli parádní skuinku žiraf s velkým tmavým samcem, několika samicemi a třemi  mlá´daty. Na západ slunce jsme zastavili na vyvýšeném místě s výhledem na panorama kopjes. Rudé nebe nad savanou bylo prostě pohádkové. Po návratu do lodge jsme seděli u ohně ve vyschlém řečišti. Byla to paráda.

K večeři jsme měli rybu jako předkrm, špízy z kuřete a sněhovou pusinku Pavlova s broskvovou příchutí. Pak jsme seděli u ohně, a vtom jsme uslyšeli hlasité zafrkání. Jako když froká kůň, ale mnohem hlasitější. Šli jsme s markem k naší chatě n. Na druhém břehu byla u napajedla nosorožčí samice s mládětem a zespoda přicházel samec, který frkal. Prý se chystali pít z čisté tůňky pod naší chatou. Makr přinesl zelené světlo, ale když na ně posvítil, nosorožci se vyplašili a utekli do buše. Prý přijdou později, tak uvidíme.

 Chishakwe River Camp - staff:

• Marcus jensen - guide
• Paterson - trakcer
• Stanford - chef
• Samuel - biler
• Judas - waiter
• Gertrude - maid
  

Druhý večer v Okaukuejo

Po návratu do campu Okaukuejo jsme u waterhole zastihli odpočívajícího lva. V bezpečné vzdálenosti kolem něj obcházely žirafy a o kus dál se pásl slon. Dokonalá Afrika, škoda že nebylo lepší světlo.

Před večeří se k waterhole dostavila matka černého nosorožce se dvěma odrostlými mláďaty. Po chvíli dorazil slon a chvilku se s nosorožci škádlil.

Teď po večeři u waterhole stojí dva sloni a nosorožci se pasou opodál. Tady by člověk vydržel celý život.

Večer u waterhole v Okaukuejo

Hned po nastěhování jsme se šli mrknout k waterhole. K napajedlu se blížilo stádo jedenácti žiraf. Žirafy byly nesmírně obezřetné, zastavovaly se, naslouchaly a větřily. Po jedné přistupovaly k vodě, doširoka se rozkročily a pily. Bohužel už byla tma, takže se nedalo moc fotit.
Žirafy dopily a odešly. Během pár minut se objevil samec černého nosorožce. Byl jsem z toho unešený: byl od nás doslova na pár metrů! Dlouze pil, pak si dal pár minut pauzu a znovu se dal do pití. To opakoval několikrát. Byla to opravdová pastva pro oči.

Když dopil, pomalu zamířil směrem k nám. Sežral pár soust z keříků, vykálel se a rozšlapal to zadníma nohama. Měli jsme ho tak na 7 metrů! Úžasný zážitek – a opravdový zlatý hřeb dnešního dne.

Povečeřeli jsme v restauraci – dal jsem si hovězí steak a steak z kudu, k tomu kousky sladkých brambor a bílou kaši z nějaké obilniny. Bylo to moc dobré. Mám rád Etoshu!

Nosorožci v kráteru Ngorongoro, 4.3.

Pokračovali jsme dál po dně kráteru. Čas od času se Dickson musel vsnout pod auto a přivázat neposlušný hřídel.
Projížděli jsme kolem spousty pakoní, zeber a buvolů, ale po tom, co jsme zažili včera a předevčírem v Serengeti nás pakoně a zebry přestaly vzrušovat. Zahlédli jsme pár antilop losích, ale příliš, příliš daleko na pořádnou fotku.
Pak Dickson odbočil na cestu k waterhole, kde stálo pár aut. Lidi z nich se dívali směrem k bažině Mandusi, kde se zvolna pohybovali obrovští sloní samci, o něco blíž se páslo stádo buvolů a vpravo nehnutě stáli dva býci antilopy losí.

 Všechno to bylo nejméně dvěstě metrů od nás, sloni snad půl kilometru (opravdu si nejsem jistý odhadem). Říkám Dicksonovi, ať jede dál, ale Dickson povídá: "Theris are rhinos". Majda skočila po dalekohledu a nadšeně hlásila: "Nojo, jsou tam dva nosorožci!"

O něco před stádem buvolů se pásli dva dospělí nosorožci. Mohli být podobně daleko, jako byli nosorožci při naší první návštěvě Ngorongoro v roce 2011 - asi to mají tak nastavené, že si drží distanc.
Něco jsem nafotil a natočil, ale výsledek není kdovíjaký - přece jen to bylo příliš daleko. Naštěstí se alespoň netetelil vzduch.
Jeli jsme na oběd k hippo poolu (jmenuje se to Ngoitokitok Springs).
Picnic site u hrošího jezírka se vůbec nezměnilo. Stále stejné hnusné turecké hajzly a na třicet aut. Asi nejvýraznější byla skupinka Indů, byla jich tu tři auta.

Dickson během oběda za Davidovy asistence úplně vymontoval zlobivý hřídel, takže ze čtyřkolky jsme měli přední náhon. Příšerné zvuky při jízdě zmizely a jízdní vlastnosti nám zatím postačují, Lake Manyara je na rovině a odtamtud do Arushe bude už jenom asfalt.

Dopoledne v kráteru Ngorongoro: hyeny, nosorožci, buvoli a luňáci

Na dno kráteru jsme sjeli serpentinou Seneto Descent Road v západní stěně. Je to jediná povolená cesta dolů. Bylo to docela mazec, cesta byla příkrá a hrbolatá, opravdová tropická rallye.

V kráteru jsme zpočátku moc zvěře neviděli. Chtěli jsme vidět nosorožce, abychom zkompletovali Velkou pětku (slon, lev, buvol, levhart a nosorožec), případně Velkou šestku (ještě navíc žirafa). Požádali jsme Dicksona, aby z vysílačky odposlechl polohu nosorožců. Jeli jsme napříč kráterem podlé jezera Magadi, které bylo teď v suchém období hodně zredukované. Bylo na něm v dálce vidět plameňáky, ale fotit se nedali.

Potěšily nás hyeny skvrnité, které jsme dosud neviděli. Napřed jsme viděli jednu hyenu spící na břehu jezera Magadi, pak další spící v příkopu u cesty a nakonec jednu v pohybu.

Díky neuvěžitelnému klidu zvířat v Ngorongoro jsme mohli nafotit pár pakoňů opravdu zblízka.
Na pláni jsme opravdu viděli černé nosorožce, ale velmi daleko od cesty. Těžko to odhadnout, tipuji možná třista - čtyřista metrů. Dalekohledem byli vidět celkem dobře, ale fotit se nedali - kvůli vzdálenosti a tetelícímu se vzduchu. Fotka tak má jen dokumentační hodnotu.

Nosorožci polehávali, pak postupně vstali, stáli na místě a zase si lehli. Zjevně se jim nechtělo přiblížit se k cestě.
Nosorožci jsou skutečně kriticky ohroženi pytláctvím. Teď čtu na Iserengeti.com, že na Ngorongoro žije už jen kolem dvaceti černých nosorožců a v Serengeti dvanáct.

Docela dlouho jsme tam čekali, zda se nosorožci neumoudří, ale nakonec jsme to vzdali a vyrazili jsme dál.
Nafotili jsme dropa, pštrosa a pár pěkných fotek pakoňů a buvolce stepního.

Na mírném svahu (u hory Endoinyo Osilale) na severovýchodním konci kráteru jsme vyfotili stádečko starých buvolích býků. Ti se pásli snad sedm metrů od nás a nenechali se rušit. Opodál za řekou Munge odpočívalo buvolí stádo s mláďaty.

Cestou k jezírku jsme viděli u cesty odpočívající lvici.

U jezírka jsme poobědvali. Je tam picnic place s toaletami, sjelo se tam snad deset aut. (Dohledal jsem, že se to tam jmenuje Ngoitokitok Springs Picnic Site. Nevyslovitelné jméno.). Pozorovali jsme odpočívající hrochy a vodní ptáky - volavky a vodní slípky, které jim pochodovaly po hřbetech.

Museli dávat pozor na luňáky, kteří se honili nad picnic place a předváděli vzdušnou akrobacii. Bylo jich tam snad sedm. Dickson je nazýval Black kite, české druhové jméno je Luňák hnědý. Dickson nás varoval, že si musíme sníst oběd v autě, protože luňáci jsou nebezpeční a mohli by se pokusit zaútočit a jídlo nám sebrat.