Zobrazují se příspěvky se štítkemTanzanie 2013 Den 4. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemTanzanie 2013 Den 4. Zobrazit všechny příspěvky

pátek 1. března 2013

Na pláních Ngorongoro, 1.3.2013

Cestou dolů z vysočiny Ngorongoro na planinu jsme viděli pár pakoňů a zeber, žirafy a nádherného samce antilopy losí. Úžasné zvíře! Minule jsme viděli jen zdálky jednu antilopu z terasy Tarangire Wildlife Lodge. Tady to bylo mnohem lepší.


Dickson nám vyprávěl o nízkých akáciích. V jejich plodech prý žijí symbiotičtí mravenci. Když žirafa plod utrhne a začne žvýkat, mravenci vylezou a žirafu poštípají, takže plod vyplivne. (Dohledal jsem, že se ten druh jmenuje anglicky Whistling thorn - podle trnů, které ve větru hvízdají - nebo Ant-galled Acacia, latinsky Acacia drepanolobium, české jméno jsem nedohledal).


Dole na pláni bylo znatelně živo. Od Olduvai Gorge byla savana zelená a plná gazel Grantových a Thomsonových.
Dozvěděli jsme se od Dicksona, že Oldupai je masajský název divokého sisalu - jukovitého sukulentu, která tam hojně roste. Během období sucha slouží Masajům jako zdroj vody. Nevím, proč Britové říkají Olduvai a ne Oldupai.
Cestou ke hranici národního parku Serengeti začali přibývat pakoně. Před hranicí parku jsme uhnuli na lake Ndutu směrem na západ. A začal masakr. Kam oko dohlédlo, všude se pásli pakoně, oba druhy gazel a zebry. Byla to neskutečná masa zvěře! Jeli jsme třicet kilometrů od hlavní silnice k jezeru přes další a další spousty zvěře.
Tahle fotka ukazuje tu spoustu zvěře, jen když se pořádně zvětší.
Viděli jsme ještě dvě další stáda antilop losích, neboli Eland antelope. Bohužel jsou velice plaché, takže je těžké udělat pořádnou fotku. Mají únikovu vzdálenost možná sto metrů, takže nám nebylo nic platné, že Dickson sjel ze silnice, aby nás dostal blíž. Tedy silnice: prašné pisty v podobě dvou vyježděných kolejí. Narozdíl od ostatních národních parků, v Ngorongoro Conservancy Area je dovoleno jezdit autem kdekoliv, nejen po cestách.
Ještě k únikové vzdálenosti: gazely Thomsonovy a Grantovy nám někdy doslova uskakovaly pod koly naší Toyoty Landcruiser, únikovou vzdálenost mají pár metrů. Pakoně jsou komfortní na patnáct metrů, zebry zrovna tak.
Po cestě jsme viděli čtyři hyeny odpočívající v brázdě.
Lake Ndutu se nachází na západním konci Olduvai Gorge. Okolí jezera tvoří akáciový buš. Zjevně tu žijí sloni, vegetace je hodně polámaná. Lake Ndutu je rozlehlé, má možná pět kilometrů na délku, ale teď je tu málo vody. Zřejmě v období dešťů naprší víc. Vyfotili jsme si pár plameňáků, kteří se brodili v mělké vodě. Hrochy jsme neviděli, asi je na ně jezero příliš mělké.

Cestou do lodge jsme na cestě potkali krásného frankolína  žlutohrdlého (yellow-necked francolin - alespoň doufám, že to je on).

Poznámka 11.10.2020: Tenhle pták je frankolín šedoprsý, Pternistis rufopictus - Grey-Breasted Spurfowl.
Zítra pojedeme na ranní safari v okolí jezera, pak se vrátíme na oběd a budeme se přesouvat do Sopa Lodge v Serengeti.

Den 4 - GPS track



Přejezd vysočiny Ngorongoro, 1.3.2013

Dnes ráno jsme se rozloučili s Tarangire. Cestou k bráně jsme ještě udělali malý okruh na srázu nad řekou. Viděil jsme pěkné sloní stádo s velkými samci, stádo buvolů a pár žiraf. Letos je vůbec vidět velká spousta žiraf.
Těsně před branou do Tarangire jsme pozorovali hejno čápů marabu a supů hodujících na mrtvole impaly. Napřed se cpali dva velcí supi královští (lappet-faced vulture) a tlupa menších supů afrických (white-backed vulture) uctivě čekala opodál. Pak supi královští poodlétli a malí se vrhli na mršinu. Kolem se procházelo pár čápů marabu a tu a tam si zobli. Supi afričtí ale měli smůlu, za chvíli se párek supů královských vrátil a malí museli vyklidit pole.
Cestou na Ngorongoro jsme se zastavili ve starém známem shopu se suvenýry ve Mto Wa Mbu. Vsadil bych se, že od roku 2011 tam na těch soškách neutírali prach.
Povedla se mi nepříjemná věc. Zakopl jsem o zvýšený práh do shopu a ukopl si palec. Hodně mě to otrávilo. Musím teď chodit v sandálech s flastrem na palci.
Zastavili jsme u vyhlídky na Lake Manyara  na srázu Velké příkopové propadliny. Okamžitě se na nás sesypali prodavači masajských šmuků ("Real ivory from the national park, papa"). Jeden z prodavačů nám naskočil na auto a nechtěl se pustit, dokud si něco nekoupíme. Nakonec jsme nakoupili hrst šmuků za pět dolarů a Majdě na krk zaručeně pravý lví zub z nějaké hovězí kosti.
Udělali jsme zastávku v souvenir shopu nahoře na srázu Velké příkopové propadliny cestou do Karatu (podle mapy by se to místo mohlo jmenovat Kilima Moja, ale bez záruky - je to kousek od místa, kde jsme v roce 2011 odbočovali z hlavní silnice ke Kirurumu Tented Camp). Ten druhý shop byl výrazně lepší než ten ve Mto Wa Mbu. Nakoupíme tu, až se budeme vracet.
U brány do Ngorongoro jsme potkali sympatickou paní ze Slovenska, která nás vyfotila.
David si tu koupil trojnohou masajskou stoličku z kraví kůže.
Vyjeli jsme nahoru na hřeben kráteru Ngorongoro. Dole pod námi pluly nad planinou cáry mraků.
Na té nejlepší vyhlídce hned u křižovatky se bohužel staví vyhlídová plošina se zábradlím, to lešení ta dost hyzdí výhled.
Udělali jsme povinnou zastávku u Grzimkova pomníku. Na Picnic Site o kus dál jsme se naobědvali.
Náš oběd - tradiční Tarangire lunch box: sendvič se sýrem, sendvič se slaninou, vejce, jablko, banán, tmavý koláč a buráky na africký způsob, solené ve vnitřní hnědé slupce. K tomu mangový džus v krabičce s brčkem.
Svahy Ngorongoro jsou mnohem zelenější, než v roce 2011. Je vidět, že tu občas prší.
 

Zastavili jsme blízko brány do kráteru. Tady už šlo fotit podstatně lépe. Vyfotil jsem si znovu masajskou bomu Seneto v Malanja Depression.

Ještě o včerejším safari v Tarangire, 1.3.2013

Tak jsme na cestě z Tarangire. Půjčil jsem si od Davida pero, moje je téměř nepoužitelné. Píšu v autě cestou do Serengeti, snad to bude k přečtení. Tady je ještě asfalt, tak to celkem jde. Od Ngorongoro dál vede jen prašná pista, tam psát nepůjde.
Ještě k včerejšku: safari bylo úplně úžasné. Projeli jsme tarangire až k bažině Silale. Cestou jsme viděli několik stovek slonů, snad jich bylo i přes tisíc. Krajina kolem řeky Tarangire byla prostě posetá sloními stády, některá měla několik desítek kusů. Opravdu neuvěřitelné počty.
Viděli jsme mláďata stará pár dní, bujné výrostky, rozvážné samice - vůdkyně stáda i obrovské samce v plné síle. Opravdu jsem nevěřil, že kdy uvidím tolik slonů: i oproti minulé návštěvě Tarangire v roce 2011 bylo tohle mnohonásobně lepší.
Ráno, ještě než jsme přijeli ke slonům, jsme pozorovali tři gepardy nad složenou impalou. Byla to matka se dvěma odrostlými mláďaty, když zalehli ke kořisti, tak nebyli v trávě vůbec vidět. Opodál na stromě čekali supi na to, co zbyde.

V jednu chvíli jsme se ocitli uprostřed sloního stáda. Zastavili jsme u sloní mámy střežící spící novorozené slůně. Mohlo být staré snad pár dní. Za chvíli přišli další sloni vedení starou samicí a postavili před mládětem obranný val.

Chvíli stáli, pak samice začala mávat ušima (stála asi dva metry od našeho auta), zhluboka zabrumlala, slůně se zvedlo a celá skupinka pomalu odešla. Nádherný zážitek!

Malá slůňata byla krásně hravá.
Krajina v Tarangire mi trošku připomíná České Středohoří. Sopečné pahorky mají podobný tvar jako kopce u Loun.
Hodně mě překvapila bažina Silale. Je to obrovská plocha, která v období sucha vysychá a mění se na pastvinu pro pakoně a zebry. S horou Oldoinyio Ngahari v pozadí vypadá pláň moc dobře. Ngahari tvoří hranici národního parku Tarangire, bažina Silale přechází na jihu v bažiu Lormakau a ta pak v bažinu Ngusero Oilorobi. Je to souvislá plocha bažin táhnoucích se od severu k jihu rovnoběžně s tokem řeky Tarangire (řeka teče naopak od jihu na sever).
Asi nejvíc slonů jsme viděli ve středním tarangire v oblasti Sopa Lodge. Řeka tam protéká  rozlehlou travnatou planinou. je tam výhled na kilometry, takže sloní stáda byla vidět na velikou vzdálenost.
V mokřině podél řeky se procházela spousta čápů bílých, kteří tu přezimují. Zajímalo by mě, jestli některý z nich přiletěl z Česka.
V bažině Silale jsme viděli z dáloky pár sloních samců, kteří se tu pasou na měkké trávě.
Viděli jsme tam čápa sedlatého, jak žere hada. Bohužel byl dost daleko. (Také to byl jediný had, kterého jsme za celou cestu v Africe viděli).
Když jsme uviděli skupinku buvolců a gazel, zaútočilo na nás mračno much tse-tse. Ani jsme si nevyfotili ty buvolce, opravdu se to nedalo. Mouchy tse-tse za námi letěly snad pět kilometrů. Jakmile Dickson trošku zvolnil, hned se na nás vrhaly, bodaly a pily nám krev. Repelent. kterým jsme se po ránu nastříkali, úplně ignorovaly. Nakonec jsme částečně ujeli, částečně je David vyhubil repelentem, kterým zuřivě postřikoval bzučící oblak za naším autem.
Zpátky jsme jeli po západním břehu řeky. Povedlo se mi udělat pár pěkných fotek hadilova písaře (angl. Secretary bird).
Znovu jsme tu potkali starou známou slonici s jedním obroušeným klem, vůdkyni stáda, které jsme pozorovali dopoledne. 
Viděli jsme jen jednoho velkého sloního samce, ale stál za to: neobyčejně mohutný slon v plné síle, postříkaný bahnem, takže vypadal jako válečník. Nádherné stvoření!