Albertovo jezero a cihly

Sedím v Kibale Forest Camp a poslouchám zvuky nočního pralesa. Lodge je neskutečná. Doslova vrostlá do džungle. Z našeho stanu jsme pozorovali guerézy, u parkoviště jsme fotili velké modré turaky. Atmosféra neskutečná, nedivím se, že je tu plno.

Ale popořadě. Dnešek jsme strávili na cestě. Chvilku po vjetí do NP Murchison Falls jsme musei zastavit, protože silnici blokovali sloni. Zrovna tam přecházelo stádo a dva samci  stáli uprostřed silnice a nejevili snahu uhnout. Za chvíli to Ronalda přestalo bavit, popojel a sloni spořádaně ustoupili.

Další skupinku slonů jsme potkali kousek před sjezdem k přívozu. Tady jsem udělal svoje nejlepší sloní fotky. Sloni byli úžasně nasvětlení ranním světlem.

Viktoriin Nil jsme překročili opět přívozem v Paraa. Murchison Falls NP mě vzal za srdce, věřím, že se sem ještě někdy podívám.

Jeli jsme podle Albertova jezera. Dlouho nebylo vidět, ale pak buš ustoupil a v dálce se zaleskla jeho hladina. Měl jsem velkou radost, legendární jezero objevené Samuelem Bakerem a sídlo Emina Paši, odkud ho zachránil velký Stanley, jsem douho toužil spatřit.

Pak jsme přijeli k escarpmentu, srázu lemujícím Albertine Rift - tu část Velké příkopové propadliny, ve které leží Albertovo jezero. Na escarpmentu jsme udělali pauzu. Výhled byl bohužel zamlžený oparem, ale Albertovo jezero bylo jasně vidět.

Pokračovali jsme na jih. Přes spoustu bezejmenných vesniček, které ani nejsou na mapě. Viděli jsme krásný trh, dokonalý africký mumraj, na kterém se dá koupit všechno. Terén se pomalu zvedal, přibývaly kopečky a banánové plantáže. Kulaté chatrče s rákosovými střechami nahradily hranaté domky všech materiálů - od hliněných zdí s proutím přes cihly po omítnuté domky se střechami z vlnitého plechu.

 K cihlám: všude v Ugandě si cihly dělají. V zemi vykopou  hlínu, uhnětou cihly, usuší je na slunci nebo naskládají do hraniček a přikryjou trávou. Pak z nich vyskládají 2,5-3m vysokou stavbu tvaru mastaby. Ta má dole tři otvory napodél, kterými se topí. Celá mastaba se oplácá hlínou, v podélných děráh se zapálí dřevo a cihly se vypálí. Po celé Ugandě jsou mastabovité hromady cihel, některé netknuté, některé v různém stádiu rozebranosti.

Baligi Tracks a Delta Point

Od křižovatky na břehu Albertova Nilu, kde jsme včera potkali velké buvolí stádo, jsme pokračovali podél řehu směrem k deltě. Podle mapy se to místo jmenuje Baligi Tracks.

Tohle místo je prostě neskutečné. Cesta vede blízko vody. Nilský břeh tu je hodně pozvolný, řeka tvoří mokřiy porostlé svěže zelenými rostlinami. Na těch se pasou vodušky kob ve velikých stádech. Vedle nich na mělčině loví ibisové, čápi simbilové, zejozobi a jeřábi královští.

Hustota zvěře a ptactav je neuvěřitelná: nikdy jsem nic podobného neviděl. Mezi tím se pasou buvoli s bílými volavkami na hřbetě - prostě pastva pro oči.

Na Nilu lovili rybáři sítěmi kousek od odpočívajících hrochů. Vystoupili jsme z auta. Ronald nám rozdělil šťavnatý ananas - a bylo nám skvěle.

Zajeli jsme až k Delta Point - křižovatce u papyrových polí, za kterými už je Albertovo jezero. Mezi břehem a papyrem teklo nejsevernější rameno delty Viktoriina Nilu. Na břehu se pásli velcí samci vodušky Defassa. Chtěl jsem po Ronaldovi, aby k nim přijel blíž, ale nechtěl - bál se bahna.

Ranní safari - lvice u Nilu

Noc kupodivu proběhla celkem poklidně. Spal jsem jako děcko. Měl jsem moskytiéru a oknem vanul trošku chladnější vzduch.
Ráno jsme zaspali a na snídani jsme přišli o půl hodiny později. Nějak lenivíme.

Dopoledne jsme podnikli safari do delty, kde se vlévá Viktoriin Nil do Albertova jezera a hned vedle vytéků Albertův Nil směrem na sever k súdánu. Vlastně by se dalo říct, že delta několika rameny napájí jezero a jedním ramenem Albertův Nil.

Ještě před branou NP jsme projeli bažinou plnou ugandských vodušek kob. Bylo tam plno vodního ptactva. Včetně obrovské volavky Goliath Heron, kterou jsem bohužel nestihl vyfotit (Pozn. A nepovedlo se mi to během celého pobytu v Ugandě. Tuhle volavku jsem zkrátka nevyfotil.).

Pokračovali jsme stezkou, kterou jsme absolvovali včera. Jeli jsme proti proudu Nilu. Dopoledne bylo příjemné, všude jsme potkávali stáda zvěře mířící k Nilu pít, nebo se vracejících od vody zpět.
Ronaldovi kolegové nás mobilem nasměrovali na dvě lvice, které se pohybovaly kolem vyschlého koryta potoka. Napřed jsme viděli jen autos turisty snažící se najít lvy vlevo od cesty. Sjeli z cesty dobrých 50m, i když se to nesmí.

Za chvíli jsme za křovím objevili mladou lvici - a za okamžik druhou. Nechtěly se kamarádit, za chvilku zmizely v buši.
Jeli jsme dál. Potkávali jsme skupinky oribi, vodušek kob, vodušek defassa, občas buvoly. Zahlédli jsme slony, ale byli daleko.

O kus dál Ronald objevil lvici s obojkem. Šla po křovinatém hřebeni a mířila k Nilu. Popojeli jsme o kus dál, abychom si na ni počkali. A opravdu, za chvilku se objevila za křovím, ladně přešla silnici a pokračovala k vodě.

O kus dál jsme pozorovali skupinku paviánů. Silný samec žral mládě vodušky. Zajímalo by mě, jestli ho také sám ulovil. Kolem kroužila prasata bradavičnatá, zřejmě chtěla dát kousnout.

Večerní vedro u Nilu

Pomalu se naplňovalo odpoledne a slunce se sklánělo za escarpment na druhém břehu Nilu. Všechna zvěř táhla od vody. K ostatním druhům se přidaly ztepilé vodušky defassa. Mají na zadku bílé zrcátko.

 

Viděli jsme jediného slona na rozumnou vzdálenos a několik dalších zdálky. Antilopky oribi nám místy už ani neuskakovaly zpod kol. Viděli jsme kupodivu pár zvířecích koster, kolem nich ani sup, jen jeden marabu. Asi tu hyeny mají dost jiné kořisti.

Do lodge Fort Murchison jsme přijeli po sedmé večer. V NP je vážně spousta zvěře.

Jediným problémem je vedro. Přes den bylo určitě přes 45°C. I teď je lepivé vedro. Pijeme jako duhy. Není to nic moc.

Safari v severní částí NP Murchison Falls

Během tříhodinového odpoledního safari jsme viděli neskutečné množství zvěře.

První zvíře vůbec byl buvolec Jacksonův. Krásné elegantní zvíře.

Spousta antilopek trávních Oribi. Neskutečně vodušek kob. Jsou podle Ronalda národním zvířetem Ugandy. A také jsou moc pěkné, díky bílé barvě a tmavému pálení na nohou jsou snad ještě hezčí než impaly. Jsou také mohutnější - samci jsou mohutnější než mufloni a vyšší než srnci.

 Vlha modroprsá (Blue-breasted bee eater)

 Jeli jsme po hřebeni směrem k Albertovu jezeru.

Viděli jsme pár skupinek žiraf Rothschildových. Obrovská buvolí stáda. Jako to, které jsem viděl před lety v Tarangire Wildlife Lodge. Tady bylo podobných stád snad deset.

Slony jsme viděli jen zdálky a sporadicky.Nahoře na pláni se procházela spousta čápů simbilů.
Nejlepší část parku nás čekala, když jsme projeli hřeben a uviděli Albertův Nil. Cesta zpátky vedla paralelně s jeho tokem. Nil je tu neskutečný. Gigantická řeka široká několik kilometrů, která unáší ostrůvky vodních rostlin.

A zvěře přibývalo. Na břehu Nilu jsme vjěli do stáda buvolů, které se zvolna loudalo od vody. Matky s mladými i staří samci vozili na hřbetě bílé volavky, pestré klubáky - oxenpeckery a africké straky ostroocasé - piapiac.