Velká migrace na Lake Magadi podruhé, 3.3.2013

Opustili jsme novorozené mládě a odjeli k Lake Magadi. Našli jsme tu skupinu aut pozorujících lvici s čerstvou ulovenou kořistí - mladou zebrou. Poprvé v životě jsem viděl predátora s kořistí.

Hodně mě překvapilo,že na těch deset patnáct metrů jsem jasně cítil pach syrového masa, podobný jako když táta bourá ulovené prase.
Lvice si žraní hodně uživala, olizovala maso, otáčela si zebru a trhala maso silnými řezáky.

Projeli jsme mostek přes řeku Mbalageti a znovu jsme obdivovali neuvěřitelnou masu zvěře, chaos u napajedla a skupinky zvířat pasoucích se ve zvířeném prachu.

Kdysi jsem viděl jakýsi dokument o pakoních a Velké migraci. lake Magadi tam bylo vylíčeno jako zkouška srovnatelná div ne s přechodem Mary. Autor zdůraznil, že jezero je sodné a může pakoňům rozleptat kopýtka.
Tak opravdu nevím: jezero bylo plné plameňáků, pily v něm impaly i zebry a velké stádo jezero v klidu obcházelo z obou stran. Autor toho filmu možná trošku přifoukl realitu, aby dostal dramatickou story.

Chladím si nohy a mám hlad. To je dobré znamení, že prášek na průjem začíná zabírat. Jen aby mi neotekla ta noha. Koneckonců tuším, že některé z těch nejhnusnějších kousanců mám už z Tarangire anebo z přejezdu k Lake Ndutu.
S Davidem a Marcelkou jsme se shodli, že Lake Ndutu může i za náš průjem, protože tam používají nějakou alkalickou vodu na mytí lidí i ovoce. Tak příště si na to dát pozor!

Majda vedle mě čte Lehká fantastično od Terryho Pratchetta a nahlas se směje nejlepším kouskům. To jsem moc rád!

Narození pakoně, 3.3.2013

Migrující stádo se přes noc hnula, na první skupinku pakoní jsme narazili kousek od mostu přes Mbalageti. Zastavili jsme, abychom udělali pár fotek a záběrů. Bylo to stejně dobré jako včera, navíc ve výborném ranním světle.

Najednou nás Dickson upozornil na samici pakoně, která se chystala rodit. Z rodidel už jí trčela kopýtka mláděte. Samice si lehala, tlačila a opět vstávala a pokračovala dál v chůzi jakoby nic. Mám pocit, že jsem někde četl, že to takhle může trvat i hodiny, aniž by se tím ohrozil život mláděte nebo matky.

Samice byla možná nervózní z ostatních aut, která se k nám sjela, ale naštěstí po chvíli zase odjela, když se nic nedělo. My jsme byli trpěliví, měli jsme dobrý výhled, samice mohla od nás být padesát metrů (?), na rozumné hranici mého velkého teleobjektivu. Naštěstí se držela na slunci, jen občas byla zakrytá keřem nebo skupinkami přetahujících pakoní a zeber. Jeden pakoní býk samici chvíli střežil, ale pak následoval stádo.

Nakonec jsme se dočkali. Samice si lehla, zatlačila a mláděti vykoukla hlavička, pak si stoupla, popošla, znovu si lehla a porodila mládě.

Bylo hrozně pomačkané a mokré, vzápětí se na ně nalepil prach, ale snad do minuty začalo zvedat hlavičku.
Dickson nám řekl, že mládě by mělo vstát do pěti minut. Tomuhle to trvalo snad tři a půl minuty. Napřed zvedlo zadní nohy, chvilku se potácelo v kleku na předních a pak se svalilo. Zkusilo to znovu, znovu po kolenou předních nohou, a pak se poprvé postavilo.

měli jsme opět neskutečnou kliku, byli jsme v pravý čas na pravém místě a měli jsme víc trpělivosti než ostatní auta.

Sledovali jsme první krůčky mláděte snad půl hodiny. Dívali jsme se, jak se pokouší poskočit a popoběhnout, jak mu to nejde a padá, ale přesto s každým dalším pokusem získává víc jistoty a stability. Zázrak přírody.

Sledovali jsme, jak se mládě snaží napít, jak samici olizuje zadní nohy a nakonec přijde na to, jak správně natočit hlavu a poprvné se přisaje.

Měli jsme strach, aby pach porodu nepřivábil nějaké predátory, ale objevil se jen pes ušatý, který měl nejspíš zálusk na placentu. Porod placenty už jsme nezaznamenali, samice si čerstvého potomka, pečlivě olízaného a postupně nabírajícího fazónu, pomalu odvádí k nejbližší skupince pakoní čekajících o kus dál ve stínu. Byl to neskutečný zážitek!

Ranní safari kolem Mbalageti, 3.3.2013

Tak, noha už se chladí, můžu se pustit do popisování dnešních zážitků. Moc dobře jsme se nevyspali, v noci bylo docela vedro, vstávali jsme v 5:45 a už v 7 jsme odjížděli na safari. Vyjeli jsme do údolí řeky Mbalageti. Chtěli jsme jet proti roudu po levém břehu, ale brzy jsme potkali protijedoucí auta se zataženou střechou a zavřenými okny. Řidič jednoho z nich řekl Dicksonovi, že zamýšleným směrem je hrozně moc much tse-tse. Při pohledu do údolí plného horečkových akácií (yellow-fewer acacia) jsem se ani moc nedivil, ačkoliv ten strom je v tom celkem nevinně, žlutou zimnici rozhodně nezpůsobuje, pouze se vyskytuje v mokřejších terénech, které svědčí také nejrůznějšímu protivnému hmyzu.

V údolí jsme viděli dva velké sloní samce, pěknou sloní rodinku s mláďaty a pár zeber, pakoňů a buvolů.

Moc se mi líbila skála na hřebenu Olgarabosko, ozářená ranním sluncem.

Vrátili jsme se zpět k dřevěnémo mostku přes Mbalageti a pokračovali směrem ke kopci Elmakati a Lake Magadi, kde jsme včera pozorovali Velkou migraci.

Serengeti Sopa Lodge, 2.3.

Serengeti Sopa Lodge má nádhernou polohu na úbočí Niaroboro Hills.Dívá se dolů na pláň a údolí řeky Mbalageti. Z okna se díváme na rozlehlou savanu, kde zvolna protahuje pár buvolů. Jsem hodně zvědavý na zítřejší safari. Chceme vyjet už v 7:00.

 Ještě musím napsat o štípancích. Máme hnusně poštípané nohy od much tse-tse ještě z Tarangire, k tomu pár štípanců od komárů z Lake Ndutu. Dnes si spustíme moskytiéy, které jsme včera zanedbali. A zítra rozhodně vysoké boty. Nafackoval bych si, táhneme to s sebou a pak je vezeme v autě. Jak jsem starej, tak jsem blbej.
Ukopnutý palec se zdárně hojí, štípance mažeme, snad bude všechno OK.

Aby toho nebylo málo, hnul jsem si se zády. Nejspíš to mám z toho, jak jsem včera zvedal střechu od auta. inu, už mi není třicet. Vlastně zítra oslavím čtyřicáté druhé narozeniny. Věk, který se podle Stopařova průvodce po galaxii pojí se smyslem života. Asi je to myšleno tak, že ve čtyřiceti dvou už by člověk měl mít pojem, o čem to celé je. Tak uvidím a nechám se překvapit :-).