Krajina kolem Bwindi se nazývá Africké Švýcarsko. Ne bezdůvodně. Je opravdu nádherná. Úbočí jsou posetá políčky - brambory, zelí, čaj, banány. Nejsou tu silnice, jen pěšinky - a ta jedna hlavní silnice, po které jsme jeli.
Všechno se tu obdělává ručně, mechanizace žádná. Lidé - převážně ženské - okopávají pole širokými motykami. Zelí se sklízí tak, že u políčka zastaví náklaďák, lidé udělají řetěz a hází si hlávky po jedné jako zedníci na stavbě cihly.
Poobědvali jsme u ranger postu Ruhija, kde je i picnic place. Měli jsme lunchbox. U záchodků tam rostly ostružiny, stejné jako u nás.
Po cestě jsme stavěli a fotili si panoramata. Snažil jsem se fotit a točit i během cesty, ale o výsledku mám mírné pochybnosti.
U jedné zastávky se k nám seběhly děti, tak jsme je nafotili a podělili cukrátky.
Peter s sebou prozíravě vzal 10 pytlíků bonbónů. To byl geniální nápad, už jsme je skoro všechny rozdali.
O kus dál dvě děti skákaly a zpívaly rytmický popěvek. Natočil jsem si je. Ani náš řidič Ronald si nebyl istý, co ten popěvek znamená.
Zastavili jsme ve svahu s nádhernou vyhlídkou na jezero Mutanda. Jezero je kráterové a je na něm ostrov. Široké údolí s políčky a chatkami vypadalo malebně.
Okolí Bwindi obývá kmen Kigezi. Oproti jiným částem Ugandy mi to tu připadá pokročilejší, lidé mají slušné šaty a najdou se i domy připomínající středomoří. Pro fotografa je zdejší krajina v kombinaci s lidmi ráj na zemi.
Uganďané jsou obecně nesmírně přátelští a děti mají hroznou radost, když dostanou bonbóny. Je to obrovský rozdíl proti Tanzanii, kde leckteré děti i dospělí žebrali peníze.
