Stopování šimpanzů

Sedím na terase před stanem a užívám si siestu po obědě. Mám za sebou dopolední stopování šimpanzů. Které - nutno přiznat hned na začátku - překonalo veškerá očekávání.
Na základně rangerů se nás ráno sešlo snad 20. Rozdělili nás do tří skupin a nabriefovali, jak se máme u šimpanzů chovat. Kladli nám na srdce, že si máme udržovat vzdálenost 7m.
Autem jsme se přesunuli do lesa, pár km od základny. Po skupinkách jsme vyrazili do lesa, každá skupinka jiným směrem.

Naše průvodkyně nás vedla lesem cestou necestou. Překračovali jsme padlé kmeny a podlézali liány.

Asi po 20 minutách jsme dorazili k vysokému fíkovníku, na kterém se krmili šimpanzi. Bylo jich tam kolem 15. Seděli v koruně dost vysoko nad zemí, cpali se malými žlutými fíky a vyplivovali slupky.

Mohli od nás být tak 20m, takže na focení to moc nebylo. Navíc byli proti obloze.

 

Slyšeli jsme, že kousek od nás v lese mluví zbylé dvě skupiny turistů. Za chvíli jsme se k nim připojili, z jejich stanoviště ve svahu bylo vidět mohem líp a nemuseli jsme si tolik vyvracet krky.

Stáli jsme tam snad půl hodiny a pozorovali, jak se opice krmí. Pak jeden opičák slezl ze stromu a zmizel v pralese. Chvíli se nic nedělo, pak se odkudsi ozval opičí pokřik. Do šimpanzů jako když střelí, všichni sjeli z fíkovníku na zem a vydali se za hlasem. Následovali jsme je jen kousek - snad 50 m - v hustě zarostlém pralese. Tam se opice rozptýlily. Některé vyšplhaly do větví - hlavně samice s mláďaty. Některé zůstaly na zemi a povalovaly se nebo si začaly vzájemně čistit srst. Byla to skvělá příležitost k focení - mohli jsme k opicím na 3-4 metry, naše průvodkyně nám sama vybírala ta nejlepší stanoviště k focení.

Pak najednou povídá: "Don't move, alpha male will charge" - "nehýbejte se, alfa samec bude útočit". Zůstali jsme stát bez hnutí. Alfa samec se rozběhl po lese, začal mlátit do stromů a klacků a ostatní samci za ním. Při tom vřískali ze všech sil. Alfa samec chtěl ukázat, kdo je tu šéf, který se nebojí ničeho, ani lidí. Přitom proběhl tak na metr od jiných turistů.

Opice se zklidnily, změnily stanoviště a my se přesunuli za nimi. Dál jsme se věnovali focení. Po chvíli se předstíraný útok opakoval. Tentokrát same proběhl těsně vedle Honzy. Honza nemrkl okem a ani se nehnul. Samec praštil do stromu za Honzou.

Za stromem šla starší americká turistka. Jak samec letěl kolem ní, chytil jí rukou za nohu a svalil jí na zem.  Samec letěl lesem dál, otřesená paní se zvedala z listí a průvodci se se smíchem ujišťovali, že se jí nic nestalo.

Bylo to super, k šimpanzům jsme se dostali krásně blízko a něco jsem nafotil i natočil. Kupodivu to je docela použitelné.

Na zpáteční cestě jsme viděli mangabeje, ale byl moc daleko. Jinak procházka džunglí co do ostatních druhů opic zklamala, v hustém pralese nebylo vidět nic. I tak to ale stálo za to, šimpanzů jsme si užili víc, než jsem čekal.
Bohužel jsem se v Murchison Falls nevyhnul poštípání od komárů a naskákaly mi hnusné štípance. Snad to časem přejde, pilně se mažu fenystilem.

Pálení banánové kořalky a čajové plantáže

O kus dál Ronald zastavil u paličů kořalky. Dole pod silnicí černošská rodina destilovala banánovici.

Měli geniální zařízení: sud, pod kterým topili, z něj vedla hadice do potoka, kde se chladila měděná spirála. Z té hadičkou chrstala banánovice do přistaveného kanystru. Prý se destiluje z banánového piva a prochásí šestinásobnou destilací.

Dostali jsme ochutnat z víčka kanystru. Kořalka nebyla moc silná, příjemně voněla po banánech. Koupili jsme si půl litru do láhve.

Cestou k Fort Portal jsme projížděli oblastí čajových plantáží. Krajina byla krásně členitá, kopcovité svahy byly osázené čajovými keři. Kupodivu byly docela nízké, do půl metru. Zastavili jsme na dvou místech s krásným výhledem a nafotili pár krajinek.

Napravo od cesty se objevil hřeben Rwenzori. Legendární Měsíční hory Claudia Ptolemaia se tyčily jako obrysy v dálce za čajovou pahorkatinou.

Fort Portal jsme minuli. Objeli jsme ho z jihu. Po nové silnici, kterou tu staví Číňani, jsme zamířili do Kibale Forest. Prales je plný života. Viděli jsme guerézy, přes silnici přebíhaly tlupy paviánů.

Jedna z gueréz žrala cementovou směs vedle silnice. Asi optřebovala doplnit minerály.
Zastavili jsme u nádherného kráterového jezera vroubeného kypícím pralesem. Na jezeře rybář kladl návnady, zapadající slunce se zrcadlilo na hladině, na břehu na větvi seděl kladivouš a mě bylo krásně.

Vlastně jsme celý den strávili na cestě. Myslím, že to nevadilo. Celou cestu bylo na co se dívat. Teď sedíme v lodgi nad sklenkou, z pralesa se ozývají cikády, cvrčci a noční ptáci. Kibale nemá chybu.

Albertovo jezero a cihly

Sedím v Kibale Forest Camp a poslouchám zvuky nočního pralesa. Lodge je neskutečná. Doslova vrostlá do džungle. Z našeho stanu jsme pozorovali guerézy, u parkoviště jsme fotili velké modré turaky. Atmosféra neskutečná, nedivím se, že je tu plno.

Ale popořadě. Dnešek jsme strávili na cestě. Chvilku po vjetí do NP Murchison Falls jsme musei zastavit, protože silnici blokovali sloni. Zrovna tam přecházelo stádo a dva samci  stáli uprostřed silnice a nejevili snahu uhnout. Za chvíli to Ronalda přestalo bavit, popojel a sloni spořádaně ustoupili.

Další skupinku slonů jsme potkali kousek před sjezdem k přívozu. Tady jsem udělal svoje nejlepší sloní fotky. Sloni byli úžasně nasvětlení ranním světlem.

Viktoriin Nil jsme překročili opět přívozem v Paraa. Murchison Falls NP mě vzal za srdce, věřím, že se sem ještě někdy podívám.

Jeli jsme podle Albertova jezera. Dlouho nebylo vidět, ale pak buš ustoupil a v dálce se zaleskla jeho hladina. Měl jsem velkou radost, legendární jezero objevené Samuelem Bakerem a sídlo Emina Paši, odkud ho zachránil velký Stanley, jsem douho toužil spatřit.

Pak jsme přijeli k escarpmentu, srázu lemujícím Albertine Rift - tu část Velké příkopové propadliny, ve které leží Albertovo jezero. Na escarpmentu jsme udělali pauzu. Výhled byl bohužel zamlžený oparem, ale Albertovo jezero bylo jasně vidět.

Pokračovali jsme na jih. Přes spoustu bezejmenných vesniček, které ani nejsou na mapě. Viděli jsme krásný trh, dokonalý africký mumraj, na kterém se dá koupit všechno. Terén se pomalu zvedal, přibývaly kopečky a banánové plantáže. Kulaté chatrče s rákosovými střechami nahradily hranaté domky všech materiálů - od hliněných zdí s proutím přes cihly po omítnuté domky se střechami z vlnitého plechu.

 K cihlám: všude v Ugandě si cihly dělají. V zemi vykopou  hlínu, uhnětou cihly, usuší je na slunci nebo naskládají do hraniček a přikryjou trávou. Pak z nich vyskládají 2,5-3m vysokou stavbu tvaru mastaby. Ta má dole tři otvory napodél, kterými se topí. Celá mastaba se oplácá hlínou, v podélných děráh se zapálí dřevo a cihly se vypálí. Po celé Ugandě jsou mastabovité hromady cihel, některé netknuté, některé v různém stádiu rozebranosti.