Baligi Tracks a Delta Point

Od křižovatky na břehu Albertova Nilu, kde jsme včera potkali velké buvolí stádo, jsme pokračovali podél řehu směrem k deltě. Podle mapy se to místo jmenuje Baligi Tracks.

Tohle místo je prostě neskutečné. Cesta vede blízko vody. Nilský břeh tu je hodně pozvolný, řeka tvoří mokřiy porostlé svěže zelenými rostlinami. Na těch se pasou vodušky kob ve velikých stádech. Vedle nich na mělčině loví ibisové, čápi simbilové, zejozobi a jeřábi královští.

Hustota zvěře a ptactav je neuvěřitelná: nikdy jsem nic podobného neviděl. Mezi tím se pasou buvoli s bílými volavkami na hřbetě - prostě pastva pro oči.

Na Nilu lovili rybáři sítěmi kousek od odpočívajících hrochů. Vystoupili jsme z auta. Ronald nám rozdělil šťavnatý ananas - a bylo nám skvěle.

Zajeli jsme až k Delta Point - křižovatce u papyrových polí, za kterými už je Albertovo jezero. Mezi břehem a papyrem teklo nejsevernější rameno delty Viktoriina Nilu. Na břehu se pásli velcí samci vodušky Defassa. Chtěl jsem po Ronaldovi, aby k nim přijel blíž, ale nechtěl - bál se bahna.

Ranní safari - lvice u Nilu

Noc kupodivu proběhla celkem poklidně. Spal jsem jako děcko. Měl jsem moskytiéru a oknem vanul trošku chladnější vzduch.
Ráno jsme zaspali a na snídani jsme přišli o půl hodiny později. Nějak lenivíme.

Dopoledne jsme podnikli safari do delty, kde se vlévá Viktoriin Nil do Albertova jezera a hned vedle vytéků Albertův Nil směrem na sever k súdánu. Vlastně by se dalo říct, že delta několika rameny napájí jezero a jedním ramenem Albertův Nil.

Ještě před branou NP jsme projeli bažinou plnou ugandských vodušek kob. Bylo tam plno vodního ptactva. Včetně obrovské volavky Goliath Heron, kterou jsem bohužel nestihl vyfotit (Pozn. A nepovedlo se mi to během celého pobytu v Ugandě. Tuhle volavku jsem zkrátka nevyfotil.).

Pokračovali jsme stezkou, kterou jsme absolvovali včera. Jeli jsme proti proudu Nilu. Dopoledne bylo příjemné, všude jsme potkávali stáda zvěře mířící k Nilu pít, nebo se vracejících od vody zpět.
Ronaldovi kolegové nás mobilem nasměrovali na dvě lvice, které se pohybovaly kolem vyschlého koryta potoka. Napřed jsme viděli jen autos turisty snažící se najít lvy vlevo od cesty. Sjeli z cesty dobrých 50m, i když se to nesmí.

Za chvíli jsme za křovím objevili mladou lvici - a za okamžik druhou. Nechtěly se kamarádit, za chvilku zmizely v buši.
Jeli jsme dál. Potkávali jsme skupinky oribi, vodušek kob, vodušek defassa, občas buvoly. Zahlédli jsme slony, ale byli daleko.

O kus dál Ronald objevil lvici s obojkem. Šla po křovinatém hřebeni a mířila k Nilu. Popojeli jsme o kus dál, abychom si na ni počkali. A opravdu, za chvilku se objevila za křovím, ladně přešla silnici a pokračovala k vodě.

O kus dál jsme pozorovali skupinku paviánů. Silný samec žral mládě vodušky. Zajímalo by mě, jestli ho také sám ulovil. Kolem kroužila prasata bradavičnatá, zřejmě chtěla dát kousnout.

Večerní vedro u Nilu

Pomalu se naplňovalo odpoledne a slunce se sklánělo za escarpment na druhém břehu Nilu. Všechna zvěř táhla od vody. K ostatním druhům se přidaly ztepilé vodušky defassa. Mají na zadku bílé zrcátko.

 

Viděli jsme jediného slona na rozumnou vzdálenos a několik dalších zdálky. Antilopky oribi nám místy už ani neuskakovaly zpod kol. Viděli jsme kupodivu pár zvířecích koster, kolem nich ani sup, jen jeden marabu. Asi tu hyeny mají dost jiné kořisti.

Do lodge Fort Murchison jsme přijeli po sedmé večer. V NP je vážně spousta zvěře.

Jediným problémem je vedro. Přes den bylo určitě přes 45°C. I teď je lepivé vedro. Pijeme jako duhy. Není to nic moc.

Přívoz přes Nil

Z vodopádu jsme jeli na oběd do Red Chilli Lodge s výhledem na Nil.

Pak jsme jeli na přívoz. Taky suprová zkušenost: prám táhly dva asymetricky položené dieselové motory, každý měl svého vlasního strojníka. Jak dokázali udržet přímý směr, ví Bůh.

Na druhém břehu Nilu leželi ve vodě hroši a o kus dál pili sloni. Začal jsem tušit, že severní část NP Murchison Falls bude o něčem jiném než ta lesnatá jižní. A měl jsem pravdu.

Soroti, Lira a Karuma Falls

Dnes jsme se přesouvali na západ. Ronald se rozhodl objet jezero Kyoga od severu - a byla to dobrá volba. Cesta byla vyasfaltovaná, dobře průjezdná, dalo se valit 80-100 km/h. Cestou jsme sledovali měnící se krajinu - chatrče domorodců, políčka, plantáže, bažiny, skalnaté kopje. Viděli jsme i jedno jezero.

V Soroti je veliká skála se stožárem a nějakými budovami. Tyčí se nad městem jako citadela.
na zdí pobíhal pestře zbarvený samec agamy osadní (Common agama, Red-headed agama nebo Rainbow agama)

Poobědvali jsme v Liře, Dal jsem si avokádo vo octě s cibulí - úprava podobná tlačence - a hovězí guláš s plackou čapátí.

 U jedné z vesnic probíhal trh. Byl to neuvěřitelný mumraj.

 

Odpoledne jsem si zdříml v autě. Zastavili jsme nu vodopádů Karuma Falls. Hlídal tam voják s lehkým kulometem. Ronald říkal, že je to kvůli tomu, že Nil byl v minulosti hranicí mezi vládním územím a územím vzbouřenců Armády božího odporu Josepha Konyho.

Karuma Falls jsou úchvatné peřeje na Victoria Nilu. Jsou dlouhé snad 2 km a mají několik pěkných prahů. Musí být skvělé na rafting.

U vodopádu jsme viděli pár kočkodanů zelených - vervet monkey - a několik paviánů čakma.

Šel jsem si udělat pár fotek doprostřed mostu. Honza a Peter mi pak říkali, že kulometčík z toho nebyl nadšený a prý na mě s Ronaldem volali, abych se vrátil. Prý tam někde po proudu je nějaké vojenské tajemství, které ten voják střeží. Vůbec jsem je neslyšel, peřeje v Nilu dělaly hrozný kravál. Tak ještě že kulometčík zachoval klid.

Od vodopádů jsme jeli po hranici Karuma Reserve, která navazuje na NP Murchison Falls. Podél silnice začínal hustý les. Na kraji lesa byly vidět řady včelích úlů. Staví je tady, aby odradili slony od migrace ven z parku.

Počátek Nilu

Do Jinji jsme dojeli po poledni. Přejeli jsme po mostě Viktoriin Nil. Byl to pro mě skvělý pocit!
Hned za mostem jsme zastavili na oběd. Měl jsem arašídovou polévku s kuřecím masem, super ochucenou. A místní specialitu - dušené kozí maso s omáčkou, zabalené v banánových listech. K tomu rýži, sladký brambor a pyré z banánů, které chutnalo jako bramborová kaše.

Banány tu mají exkluzivní a prodávají je doslova všude. Zelené zvané matoke se používají na vaření, malé žluté k jídlu. Ty mají úplně jinou chuť, než ty fádní, co člověk koupí u nás.

Po obědě jsme jeli k Source of the Nile. Nedá se to přeložit tupě jako pramen, spíš počátek Nilu. Je to legendární místo, kde Speke v roce 1862 vyřešil otázku pramene Nilu - byť museli další cestovatelé potvrdit jeho hypotézu, protože Speke nesledoval tok řeky až po Albertovo jezero - to úplně minul.

Mám v tom tak trochu hokej: Speke objevil Viktoriino jezero i Viktoriin  a Alexandřin Nil, Baker objevil Albertovo jezero a vodopády Murchison Falls. Stanley v roce 1875-76 Viktoriino jezero obeplul. ale Albertovo jezero minul a navštívil je až při záchraně Emina Paši. Kdo tedy finálně Spekovu teorii potvrdil? Nevím.

Každopádně: toto místo je legendární. Vodopády Rippon Falls, které tu Nil vytvářel, jsou dnes pod vodou přehrady. Zbyla tu jen peřej. Sjeli jsme k vodě, kde je pár krámků a stanoviště loděk. Tančil tam dívčí sbor sirotků doprovázených muzikanty. Sice to byla bohapustá komerce, ale bylo to fajn.

Chvíli tam zacláněli místní černoši, kteří se pletli mezi dívky a nechávali se svými partnerkami mobilem zvěčnit při tanci. Ale pak zmizeli a my šli k řece.

Na tomhle východním břehu je socha Mahátmy Gánhího, kterého po smrti v Indii zpopelnili, ale popel z jeho srdce rozptýlili do Nilu, jak si přál.

Spekeúv pomník je na západním břehu na návrší, ze kterého se díval na vodopády.

Ve vodě lovili kormoráni dlouhoocasí  s červenýma očima (Reed cormorant) - plavali s tělem ve vodě a potápěli se. 

Po břehu chodily malé bílé volavky. Na ostrůvku v proudu rostly husté stromy, na kterých postávali čápi zejozobi afričtí.

A nad Nilem prolétli dva orli jasnohlasí. Bohužel jsem je nevyfotil.
Voda v Nilu byla teplá, ale krásně čistá. Hned bych se smočil celý, ale měl jsem strach z infekcí a z bilharzie. Ronald nám vyprávěl, jak za časů genocidy Tutsiů ve Rwandě v roce 1994 házeli Hutuové mrtvá těla do Kagery, která je odnášela do jezera. Takže měli v Ugandě hygienický problém.

V letadle nad Súdánem

Sahara pod námi je zahalená v oparu. Schovávám kameru, přes protislunce se stejně točit nedá. Pod námi se objevují mraky - první oblačnost nad Afrikou.
Za francouzskou dámou přišla její vnučka, je podobná holčičce z filmu Lucie postrach ulice. Dívají se z okna a říkají "Supérb" a "Tréžoli" (nevím, jaký je správný pravopis, ale je to přesně tak, jak to říkal knížepán v Rumcajsovi).

Znovu přelétáme Nil, který tu tvoří obrovité "S". v řece je vidět hodně ostrovů, nebo spíše písečných naplavenin. Na obrazovce přestali vysílat mapu letu a pustili nějaký film. To mě otrávilo. Přepnout se to nedá. Tak zase budu jen hádat, kde tak asi jsme.
Brzy bychom měli minout Chartúm. Tam se odděluje Modrý Nil, který přitéká z jihovýchodu z Etiopie, a Bílý Nil, který přitéká od jihu z Viktoriina jezera a Ugandy. Tedy, odděluje se ve směru našeho letu. Po směru vody stéká.

Nad Saharou

Na dvě hodiny jsem usnul. Když jsem se probudil, byla pod námi Sahara.
Vím, že jsme letěli podék západního pobřeží řecka a Pelopponésu. pak jsme přeletěli nad Krétou - povedlo se mi zapnout obrazovku, která ukazuje mapu let, tak vím, že Kréta byla pod námi, i když jsem ji nezahlédl. To je ta potíž s výhledem z letadla, člověk vidí do stran, ale pod sebe ne.
Podle mapky jsme nad Afriku vlétli v Egyptě někde docela blízko Tobrúku, u hranic s Libyí. Teď jsme nad pouští, na západ od Asuánu. Proletělijsme nad městem Baris, to jsem z okna zahlédl. Nedá se moc točit, odpolední slunce mi svítí přímo do kamery a obraz nestojí asi za nic.
Sahara vypadá z výšky jinak než Gobi. Je tu mnohem víc vidět působení větru, písečné přesypy a duny, písek navátý kolem skalních hřbetů. Teď jsme minuli velké jezero. Blížíme se k hranicím Súdánu, v poušti se objevuje zeleň - zřejmě tu někdy teče voda. Vypadá to jako zarostlé údolí kolem potoka, které se místy roztahuje do šířky a z obou stran je sevřené pískem. V dálce svítí jezera, jak se voda rozlévá.
Povídám si s paní vedle mě - já se svojí angličtinou a ona francouzsky. Teď říkala "magnifique".

Pod námi už je zase jenom poušť, cesty rovné jako podle pravítka.

Teď vidím v dálce Nil! Blížíme se k Asuánské přehradě, jsme blízko Abú Simbelu a přelétáme hranici Súdánu. Nil je doširoka rozlitý, ale jak se dívám po směru letu, vidím konec vzedmutí Asuánské přehrady a dál proti proudu už jen původní říční koryto. Řeka má tyrkysovou barvu, která se odlesky proti slunci barví do zlatova, takže na obzoru to vypadá, jako by se pouští plazil had z roztaveného kovu.
vzpomínám na Staše a nelu z knihy Pouští a pralesem, jak prchali do Chartúmu. Vzpomínám na Hanzelku a Zikmunda, kteří stejně jako my opustili říční koryto a vzali to rovně přes skalnatou poušť, aby si zkrátili cestu přes dlouhý oblouk řeky.
Letušky rozdávají nanuky. To jsem v letadle ještě nezažil.