S Hadzabe na lovu: Bobule a návrat

Došli jsme k jakýmsi keřům s černými bobulkami velikosti borůvek. Jednu jsem ochutnal, byly lehce nakyslé, s peckou. Slupku a pecku jsme vyplivávali.

Hadzabe se slušně nacpali a pokračovali jsme dál. Další zastávka byla u keře s oranžovými bobulkami, které vypadaly trošku jako menší jeřabiny, ale rostly na větvích samostatně jako borůvky.

Opět stejný scénář, Hadzabe se na plody vrhli a cpali se hrstmi. Ochutnal jsem to, bylo to nasládlé, trošku mdlé chuti.

Hadzabe si natrhali větve z šípového keře. Otýpku větví nám dali, abychom jim ji odnesli do tábora. Na spáteční cestě ještě zastřelili další tři ptáky.

V táboře nám Hadzabe předvedli výborný tanec, při kterém někteří z nich imitovali opice. Bylo to o třídu lepší než tanec Masajů v Ngorongoro. Bylo vidět, že si to Hadzabe opravdu užívají, další členové kmene přibíhali z tábora, aby se mohli k tanci připojit .

Vůbec celkový pocit z Hadzabe byl o třídu lepší, bylo to autentické, ne jen past na turistické peníze.

Nakonec se s námi Hadzabe rozloučili lukostřelbou do terče - starého pařezu. Taky jsme si to vyzkoušeli: moc mi to nešlo, nechápu jak z toho mohou lovit ptáky. David střílel docela slušně, dvakrát zasáhl cíl.

S Hadzabe na lovu: pečení dikdika

Nahoře na planině se lovci Hadzabe shromáždili pod jednou z převislých akácií. Jeden z nich posbíral suché listí agáve, vzali kus měkkého dřeva, hůlky z tvrdého dřeva, kterou si nesli s sebou a začali rozdělávat oheň třením dřev. Jeden přidržoval spodní dřevo a druhý rychle rukama vrtěl hůlkou. Rozžhavené hoblinky měkkého dřeva pak nasypali na připravené suché listí z agáve.

Chvíli do toho foukal, začalo se kouřit, pak vyšlehl plamínek, který rychle přiživili větvičkami. Netrvalo jim to ani tři minuty. Je pravda, že v buši bylo všechno úplně vyschlé, ale i tak byli neuvěřitelně zruční.

Uloveného dikdika ani nekuchali, jen z něj stáhli trofej - skalp s chocholkou. Když se oheň rozhořel, hodili na něj dikdika tak jak byl a zasypali dalšími větvemi.

Za chvíli srst zuhelnatěla, Hadzabe vytáhli dikdika z ohně, spálené chlupy odřeli nožem a dikdika otevřeli. Vnitřnosti hodili psům a sami snědli plíce, srdce a ledvinky.

Pochybuji, že to vůbec bylo ohřáté - dikdik byl na ohni opravdu jen chviličku. Játra hodili na žhavé uhlí, aby se trochu propekla a pak nám je nabídli. S díky jsme odmítli. Zbytek dikdika - vykuchané torzo - vzali s sebou pro ženy a děti.

S Hadzabe na lovu: lov začíná

Se čtyřmi bojovníky Hadzabe jsme vyrazili na lov. Šli docela rychle, s nimi tři psi na dohledávání.

Celkem rychle dohledali dikdika, o kterém tvrdili, že ho včera střelili a nedohledali.

Vzhledem k tomu, že dikdik měl skrznaskrz komorou šíp a přes noc se ho nedotkl žádný šakal, trošku Hadzabe podezírám, že tam měli dikdika schovaného někde ve větvích.

Každý z lovců s sebou nesl tři druhý šípů: šípy s dřevěným hrotem na ptáky, šípy s kovovým hrotem na savce a otrávené šípy s kovovým hrotem.
Hadzabe stříleli po ptácích (nic jiného jsme nepotkali). Stříleli docela zvláštním stylem, šípy drželi mezi nohama, trup s lukem vychýlený dopředu a zadek dozadu. Většina šípů minula, čemuž se nelze divit - stříleli na vzdálenost nejméně patnáct kroků.
Ptáci zřejmě měli s Hadzabe své zkušenosti, jakmile nás uviděli, hned ulétali.

Po chvíli střelil jeden z lovců ptáka, kterého Alfan nazval "Mousebird". Dohledal jsem, že to je Blue-naped Mousebird a má český název Myšák dlouhoocasý.

Slezli jsme kamenitou rokli a pak ji vyšplhali nahoru. Měl jsem co dělat, abych Hadzabe v náročném terénu plném trnitých křovin neztratil.