Procházka bažinou Bigodi pokračuje

V bažině byla spousta motýlů, komáři naštěstí žádní. Prošli jsme papyrem, viděli jsme stěhovavé mravence - Safari ants. Naštěstí jsme měli kalhoty zastrkané do ponožek.
Zoborožec černobílý - Black-and-white casqued hornbill -  byl velice plachý, udržoval si od nás velikou vzdálenost. Fotka je jen ilustrační.

Honza si vykládal s Kate, zjevně mu padla do oka. Škoda že dnes odjíždíme - nebo spíš naštěstí.
Viděli jsme také mangabeje - Black cheeked mangabey, rozčepýřené černé opice s dlouhým ocasem.

V bažině byly kromě nás dvě další skupiny turistů. Jak se ukázalo, jedna ze skupin byla rodina z jižní Moravy. Tatík měl vlasy do culíku a náušnice, mamina v leginách a dvě dospívající děti - kluk s holkou. Rodinka neuměla moc anglicky, synek jim překládal a příroda jim zřejmě také moc neříkala.
Taťka se s námi dal do řeči. Prý Uganda oproti Serengeti není nic moc, prý projíždí celý svět - Čína že je bomba, Japonsko, a teď že dělají Ugandu, zítra odlétají na Viktoriiny vodopády a ještě je čeká Botswana a Namibie. Prefabrikovaná africká dovolená od cestovky - děkuji, nemusím.

Bažina byla plná kytek a motýlů.

Tahle květina je African Blood Lily, česky krvokvět natalský.

Na stromě u stezky jsme zastihli kouzelného zejozoba afrického, který si sušil křídla. Vypadal jako meditující buddhista v lotosovém sedu. Byl jsem za kinga, když jsem věděl, jak se jmenuje česky.

Amarant malý (Red-billed Firefinch)

 

Povedlo se mi udělat pěknou fotku ibise hagedaš - Hadada ibis.

Počátek Nilu

Do Jinji jsme dojeli po poledni. Přejeli jsme po mostě Viktoriin Nil. Byl to pro mě skvělý pocit!
Hned za mostem jsme zastavili na oběd. Měl jsem arašídovou polévku s kuřecím masem, super ochucenou. A místní specialitu - dušené kozí maso s omáčkou, zabalené v banánových listech. K tomu rýži, sladký brambor a pyré z banánů, které chutnalo jako bramborová kaše.

Banány tu mají exkluzivní a prodávají je doslova všude. Zelené zvané matoke se používají na vaření, malé žluté k jídlu. Ty mají úplně jinou chuť, než ty fádní, co člověk koupí u nás.

Po obědě jsme jeli k Source of the Nile. Nedá se to přeložit tupě jako pramen, spíš počátek Nilu. Je to legendární místo, kde Speke v roce 1862 vyřešil otázku pramene Nilu - byť museli další cestovatelé potvrdit jeho hypotézu, protože Speke nesledoval tok řeky až po Albertovo jezero - to úplně minul.

Mám v tom tak trochu hokej: Speke objevil Viktoriino jezero i Viktoriin  a Alexandřin Nil, Baker objevil Albertovo jezero a vodopády Murchison Falls. Stanley v roce 1875-76 Viktoriino jezero obeplul. ale Albertovo jezero minul a navštívil je až při záchraně Emina Paši. Kdo tedy finálně Spekovu teorii potvrdil? Nevím.

Každopádně: toto místo je legendární. Vodopády Rippon Falls, které tu Nil vytvářel, jsou dnes pod vodou přehrady. Zbyla tu jen peřej. Sjeli jsme k vodě, kde je pár krámků a stanoviště loděk. Tančil tam dívčí sbor sirotků doprovázených muzikanty. Sice to byla bohapustá komerce, ale bylo to fajn.

Chvíli tam zacláněli místní černoši, kteří se pletli mezi dívky a nechávali se svými partnerkami mobilem zvěčnit při tanci. Ale pak zmizeli a my šli k řece.

Na tomhle východním břehu je socha Mahátmy Gánhího, kterého po smrti v Indii zpopelnili, ale popel z jeho srdce rozptýlili do Nilu, jak si přál.

Spekeúv pomník je na západním břehu na návrší, ze kterého se díval na vodopády.

Ve vodě lovili kormoráni dlouhoocasí  s červenýma očima (Reed cormorant) - plavali s tělem ve vodě a potápěli se. 

Po břehu chodily malé bílé volavky. Na ostrůvku v proudu rostly husté stromy, na kterých postávali čápi zejozobi afričtí.

A nad Nilem prolétli dva orli jasnohlasí. Bohužel jsem je nevyfotil.
Voda v Nilu byla teplá, ale krásně čistá. Hned bych se smočil celý, ale měl jsem strach z infekcí a z bilharzie. Ronald nám vyprávěl, jak za časů genocidy Tutsiů ve Rwandě v roce 1994 házeli Hutuové mrtvá těla do Kagery, která je odnášela do jezera. Takže měli v Ugandě hygienický problém.