Závěr

Tak to je všechno k naší cestě do Afriky. Hodně se to povedlo. Obsahově a přes zvířata to bylo mnohem lepší, než jsem se odvažoval doufat. Oproti první cestě jsme viděli všeho víc - víc slonů, víc šelem, víc akce, víc migrace, víc druhů antilop, víc zajímavých míst.
Zaplatil jsem za to zdravotními problémy, které byly hodně otravné a nepříjemné. Budu muset zvážit, co dál a zda a jak budu moci v cestách do Afriky pokračovat. Teď už mi otrnulo, ale před třemi dny v Sopa Lodge, když jsem nemohl spát, bolela mě záda, měl jsem teplotu a otékala mi noha, to mi nebylo nejlépe.
Ale i o tom je cestování. Ty zážitky, ten pohled na krajinu kolem řeky Tarangire plnou sloních stád, pohled do očí staré moudré slonici střežící sotva pár dní staré slůně, savana od obzoru k obzoru plná neskutečného migrujícího stáda, narození pakoního mláděte, hyena trhající ulovenou kořist, obrovský lev u strženého buvola, anebo jen pohled na rozlehlou savanu a zelené pahorky africké - to už mi  nikdo nevezme.
Díky Bohu za to, že jsme to všechno zvládli. Dva dny po našem odjezdu z Tarangire tam lev zabil člověka. Stalo se to hned u lodge, snad kus od bungalovu, kde spali David s Marcelkou. Byl to člen personálu a zřejmě si zkrátil cestu přes buš, jen pár desítek kroků od osvětlené cesty.
I to je Afrika. Lodge se vším pohodlím a komfortem neznamená, že to kolem není divočina. I ty mouchy tse-tse k tomu patří. O to víc je to opravdové a ne jen prefabrikovaný výrobek pro turisty v kraťasech a žabkách. I takové jsme tam potkali, ale silně pochybuji, že viděli to co my, že si projeli něco víc než jen povinné Ngorongoro, Seroneru a Manyaru.
Kdo chce víc vidět, musí víc zaplatit. To se mi na téhle cestě potvrdilo bezezbytku. A jsem šťastný, že jsem to mohl ukázat Majdě a že nic z těch rizik se na ní neprojevilo, jen na mě. Díky za to, a dobře tak.

Závěr

Co mi cesta do Afriky dala? Především jsem si splnil dětský sen.
Viděl jsem africkou přírodu ve všech možných podobách a odstínech: suchý trnitý buš, tropické lesy, nekonečné pláně i mělká jezera.
Viděl jsem neuvěřitelnou sílu a masu života: velká stáda slonů, savanu pokrytou gazelami a zebrami na kilometry daleko, obrovské stádo buvolů, miliony plameňáků.
Tak nějak jsem věděl, že to všechno v Africe je, ale nečekal jsem, že to je tak běžné, že to tam je pořád, že to není jen mimořádný úkaz nebo sezónní záležitost. Viděl jsem lvy na lovu, mláďata leoparda, malá lvíčata, sloní samce tak mohutné a majestátní, že jsem si to nedokázal ani představit.
Safari je určitě turistický produkt. Tábory a lodge v Tanzanii byly plné turistů, ne nějakých dobrodruhů anebo fyzicky zdatných sportovců, ale i starších lidí, seniorů, teenagerů, rodin s dětmi. K objevené lví smečce se sjede deset i více aut.
To ale nijak nedegraduje nebo neoslabuje divočinu a zážitek ze setkání s divokou zvěří. V Africe nejsou krmelce, lvy nikdo nepřikrmuje. V národních parcích a rezervacích je divočina stejná, jako bývala vždy. Jsou tam sice turisté, ale to divočinu nijak zásadně neumenšuje. Bez příjmů za pracovních míst ze safari turistiky by sloni z Tarangire možná už byli vyhubeni kvůli klům a zebry ze Serengeti by skončily v salámu.
Nesmírně osvěžujícím zážitkem pro mě byli lidé v Tanzanii. Od Dicksona po posledního nosiče zavazadel byli všichni nesmírně milí, příjemní, přátelští a otevření. Je to něco, čeho se nám v Evropě už nedostává, nebo jsme to nikdy tak neměli.
Překvapil mě nesmírný kontrast mezi lidmi. Lidé v Arushe mají nadosah stejné věci jako my - auta, mobily, spotřební zboží, evropské oblékání. A vedle toho, jen o pár metrů dál, chodí ženy s nádobami na hlavách pro vodu anebo prodávají banány.
Strašně moc je tam důležitá voda. Nikdo z Evropy si to neuvědomí, dokud to neuvidí. Vesnice s dostatkem vody jsou blahobytné a kvetoucí a jen o pár kilometrů dál se plahočí pasáci se stády prachem a lidé žijí v chatrčích z proutí a bláta.
Neuměl jsem si představit, že Masajové stále žijí primitivním pasteveckým životem a co to všechno znamená. A ne jen někteří, ale všichni a všude. A už vůbec jsem si nedokázal představit Hadzabe, lovce a sběrače, kteří mají jen to, co si uloví nebo najdu v buši. Kteří nemají ani tu pořádnou chatrč, kteří rozdělávají oheň třením dřev, ale přesto působí šťastně.

Strašně moc jsem si to užil. Strašně moc. Víc, než jsem doufal, než bych se odvážil snít.

Je pro mě strašně posilující vědět, že Afrika je blízko. Že ji od nás dělí jen den cesty letadlem. Protože v Africe jsem doufejme nebyl naposled. Chci se tam vracet, jak to jen půjde. Dostala se mi pevně pod kůži a zaháčkovala se mi tam. Díky Bohu za Afriku.

Brusel, 31.10.2011, při čekání na letadlo domů