Sandwich Harbour a offroad v dunách

Odpoledne jsme plánovali původně jako odpočinkové, ale Honza domluvil vlet dunami do národního parku Namib Naukluft, delty řeky Kuiseb a Sandwich Harbouru.

Napřed jsme zastavili u laguny ve Walwis Bay. Tady stojí ty nejluxusnější rezidence. Byl právě odliv, tisíce plameňáků se procházely bahnitým dnem laguny a zobáky prosívaly bahno. Bylo to ještě víc zblízka, než kdysi v Tanzanii.
Pokračovali jsme dál k továrně na sůl. Z vysoké duny jsme si prohlédli odsolovací nádrže zbarvené různými odstíny růžové barvy.

Pokračovali jsme do delty řeky Kuiseb. Ta přitéká skryta v písku. Když člověk začne poskakovat na místě, po chvíli se propadne do tekousí směsi písku a vody. V deltě bylo mnoho pahorků navátého písku, zpevněných sukulentními keříky. Pahorky byly tak dva metry vysoké a možná čtyři pět metrů široké. Nikdy jsem nic podobného neviděl.

Podél pobřeží jsme pokračovali do národního parku Namib Naukluft. Duny tu jsou žluté pískové barvy a zvedají se hned od moře do výšky možná 50 m. Dělá to dojem, že duny prakticky stékají do moře, každý příliv či bouře si z nich kus ukrojí. Dočetl jsem se ale, že duny naopak postupují od moře pryč, formovány západním větrem.

 Dojeli jsme do Sandwich Harbour, malebné laguny pod dunami. Poušť tady trochu ustupuje a dělá prostor laguně plné plameňáků, orámované zeleným rostlinstvem.

Vylezli jsme s Majdou na nejbližší dunu a vyfotili si kouzelný pohled na poušť, lagunu s plameňáky a bílý příboj oceánu.

Smí se jen na okraj laguny, dál cesta nevede.

 Kousek od laguny jsme viděli trosky starých domků, které spolkl písek. Dost přesvědčivý důkaz síly pouště.

U moře ležela mrtvola velrybího mláděte. Kupodivu nebylo nafouklé. Smrdělo jako granule pro psy.

Zvěř jsme neviděli, jen pár šakalů a jednoho springboka.

Po cestě zpátky jsme uhnuli od moře a vyjeli mezi duny. V malebném údolíčku jsme si udělali piknik – dostali jsme ústřice, šampaňské, ovoce a uzeniny. Namibie je prostě super.

 V sukulentním keříku našla domov skupinka myší.

 Řidič s námi projel offroad po dunách. Naše terénní auto šplhalo do svahů a sjíždělo duny tak strmé, že jsem si připadal jako na horské dráze. Řidič přesně věděl, co dělá, ale mě to moc bezpečné nepřipadalo. Jsem rád za zajímavý a silný zážitek, ale přece jen se lépe cítím v buši.

Při západu slunce jsme se vraceli deltou Kuiseb, k továrně na sůl a kolem laguny s plameňáky do města. Byl to super den.

Trasa 4. den - Sessriem - Welwitschia Drive - Swakopmund

7. 7. 2015 8:30 am

Name:		Den 04 Sessriem - Welwitschia Drive - Swakopmund
Date:		7. 7. 2015 8:30 am
Map: (valid until Jan 17, 2016)		View on Map
Distance:		405,6 kilometers
Elapsed Time:		9:48:11
Avg Speed:		41,4 km/h
Max Speed:		127,1 km/h
Avg Pace:		1' 27" per km
Min Altitude:		0 m
Max Altitude:		1 169 m
Start Time:		2015-07-07T07:30:52Z
Start Location:
	Latitude:	24.485752º S
	Longitude:	15.848622º E
End Location:
	Latitude:	22.685382º S
	Longitude:	14.523323º E

Mapa:

Welwitschia drive

Cesta ze Solitaire byla krásná a dynamická. Každou chvíli se měnila přírodní scenérie – suché pláně, rudé duny, skalnaté srázy a rozeklaná údolí. Kousek na sever od Solitaire jsme překročili obratník Kozoroha. Rozlehlé pláně přetínaly dva kaňony – Gaub Pass a Kuiseb Pass. Zejména Kuiseb Pass je neuvěřitelná pastva pro oči – občasná řeka se prudce zařezává do krajiny a vytváří skalnatá údolí s ostrými hranami břidlicových vrstev, které ční ze země jako kosti pravěkých ještěrů. Pro přejezd Namibu jsme odvážně zvolili turistickou cestu, která není na mapách ani v mé GPS - jen na mapce, kterou jsem dostal včera v Sessriem, když jsem vyřizoval permit. Po cestě jsme jeli jen my sami. Viděli jsme něco zvěře – springboky, pár oryxů, prasata bradavičnatá, skupinku zeber a pštrosy.
Je neskutečná, jak je Namibie rozmanitá. Krajina je stará, takže stačila zvětrat, zvrásnět a rozpukat. Staré hory jsou erozí rozbité do kamenů a balvanů,takže vypadají, jako by je někdo vyskládal. Stolové hory přecházejí v duny. Zlatavá pouštní tráva, tmavě zelené pouštní keříky a akácie, červený písek, černé nebo bílé skály – je to opravdu nádhera.

Jsem moc rád, že jsme přejeli Namib nejkratší cestou: ušetřili jsme čas a cesta byla určitě zajímavější, než po hlavní silnici. Je fakt, že kdyby nám tam kleklo auto, měli bychom problém, protože mobilní signál tu prakticky není (s výjimkou obcí, kde často nefungují SMS, jako třeba v Sessriem).

Navštívili jsme slavnou Welwitschia Drive. Projeli jsme údolím řeky Swakop a viděli jsme pravěé rostliny ,staré 1500 let, které jsou viditelné i na Google Maps na fotkách z vesmíru.

Viděli jsme tu jednu nejstarší a největší welwitschii mirabilis, která je nyní skryta za ponižující ohrádkou. Jen z ochozu jsme si ji mohli vyfotit – není divu, nebýt toho, jistě by se našlo dost trotlů ochotných do jejích listů vyrýt své iniciály.

Viděl jsem starý dokument s Davidem Attenboroughem, který právě u této rostliny vypráví její příběh – tenkrát tu ještě plot nebyl.

Naštěstí kolem roste dost jiných zázračných welwitschií, která jsme si mohli prohlédnout zblízka přes ohrádku z kamenů.

A jeli jsme přes pláně plné welwitschií všech velikostí, vždy alespoň pět metrů od sebe, protože welwitschia si hájí své teritorium a ve svém okolí nesnese jiné rostliny, ani svého druhu.

Solitaire - oáza v poušti Namib

7.7. ráno jsme se rozloučili se Sessriem. Posnídali jsme africkou vaječnou omeletu se zeleninou, šunkou a sýrem. Tak dobrou jako tady jsem ještě nejedl.

Jeli jsme na sever pouští Namib. Po levé ruce jsme měli převážně planinu s dunami na obzoru, napravo se tyčily svahy pohoří Naukluft.

 Po 70km jsme dojeli do Solitaire, malebné osady s atmosférou Krokodýla Dundee a Divokého Západu. Je tu benzínová pumpa s obchůdkem, lodge na přespání, pekárna a autoservis.

Mají tu esteticky rozmístěno pár vraků starých aut. Tvoří to zcela unikátní atmosféru nezapomenutelného místa.

Největší živou atrakcí Solitaire jsou veverky kapské. Žijí tu v norách hned vedle parkoviště. Na veverky upozorňuje i unikátní dopravní značka.

Samci mají obrovské šourky. Veverky se lidí vůbec nebojí a běhají lidem pod nohama.

Je tu hodně ptáků – snovačů, vrabců a dalších. Vyfotil jsem krásné vrány s bílým límcem a rameny. Také se mi povedlo vyfotit překrásnou leskoptev purpurovou. Fotky ptáků dám jako samostatný post.

Sossusvlei a offroad

K autu jsme dorazili docela unavení. Přejeli jsme asi 1km do Sossusvlei, na konec cesty. Odtud se dál jet nedá. Poušť Namib se táhne dalších 50-60 km k Atlantiku.

V Sossusvlei bylo pár picnikových stolů a toalety. Rostlo tu pár camelthorn akácií poskytujících příjemný stín. Zastavili jsme pod jednou z nich. Na akácii seděly dvě sovy, anglická turistka tvrdila, že to je „spotted eagle owl“. Česky je to výr africký.

Jinak mě slavné Sossusvlei až tak neuchvátilo, oproti Deadvlei tam nebylo k vidění nic. Průvodce, kterého jsem vyzpovídal mi řekl, že v roce 2011 tu naposled stála voda, od té doby je pánev vyschlá. Když je tu voda, musí to působit úplně jinak.

Zpáteční cesta se proměnila v docela slušné offroad adventure. Kola nám podkluzovala a bořila se do sypkého písku. V jednu chvíli Honza zastavil, aby přepnul redukci diferenciálu, a už se nerozjel. Kola hrabala a auto se bořilo do písku níž a níž. Snažil jsem se kola vyhrabat kusem dřeva, ale nebylo to nic platné – toyota seděla na břiše.

Jedno auto s turisty zastavilo. Ranger nám tvrdil, že musíme pomocí heveru auto  vyzvednout a pod kola nasypat písek. Pak zastavil druhý ranger a nabídl se, že auto vyhrabe i bez heveru. Napřed jsme podle jeho pokynů auto rozhoupali z boku na bok, pak upustil kola, zahrnul je pískem, auto jsme vytlačili asi 10m dozadu, pak jsme tlačili dopředu, když auto znovu uvízlo, opět upustil kola – a tak jsme postupně překonali kritických 20 metrů a posléze se vyhrabali až na asfalt. Byli jsme pěkně zplavení. Děkuji pěkně, stačilo to, víc offroad adventure nepotřebuji.

Dead Vlei - zázrak přírody

Dead Vlei je vlastně pánev s tvrdým povrchem, plná mrtvých stromů camelthorn, obklopená obrovskými červenými dunami.

 Co strom, to unikátní fotografický objekt. Všichni jsme se umělecky vyřádili, ale nejvíc asi Honza – ten si lehal na břicho, měnil objektivy a u posledního stromu strávil snad půl hodiny. Slunce nabíralo výšku a sílu, dělalo se vedro.

Obešli jsme Dead Vlei ze všech stran. Na okolní duny šplhali lidé a pak je sbíhali dolů – někteří po nohou, jiní sjížděli po zadku. Asi to musel být docela adrenalin.

Znovu lituji, že jsem si tam nevylezl. Hned vedle Dead Vlei se nachází Narravlei. Tady bylo méně stromů, ale o to víc skalnatých a kamenitých útvarů fantaskních tvarů.

Rozhodli jsme se vrátit k autu přes písčitý hřeben. Tato duna byla možná třetinová oproti těm největším, ale i tak jsme s ní měli co dělat. Zapadali jsme do písku nad kotníky, ujížděly nám nohy, bylo to jako brodit se čerstvým prašanem.

Kupodivu i ta čistá písečná duna byla tu a tam porostlá rostlinkami, stébly suchomilných trav a občas i drobnými keříky. Zahlédli jsme i ještěrku, utíkala od nás po písku a pak se bleskurychle zahrabala.

Z vrcholku – hrany duny byl nádherný výhled, jak dozadu na Narravlei, odkud jsme přišli, tak na pánev, kde parkovala auta. Z duny dolů už se šlo krásně. Měl jsem trochu strach z hadů, ale žádného jsme neviděli a měli jsme dobré boty. Některé turistky šly v žabkách nebo i naboso.

Cesta do Sossusvlei

Vstali jsme v 5:45. V 6 jsme byli na snídani a v 6:45 už jsme vjížděli do národního parku Namib Naukluft. Udělali jsme jen krátkou zastávku na první vyhlídce a ujížděli dál k legendárnímu Sossusvlei.

 Za zády nám vycházelo slunce a zabarvovalo okolní skály a duny neskutečnými barvami.

 Široké údolí řeky Tsauchab bylo porostlé nízkými pouštními keřík a suchomilnými rostlinkami. Vlastní koryto bylo místy vroubeno stromy camelthorn. Potkávali jsme majestátní oryxe i elegantní springboky – antilopy skákavé. Oryx se v Jihoafrické republice nazývá gemsbok, původem z afrikánštiny. Tady v Namibii je to ale orxy původem z němčiny. Česky přímorožec jihoafrický.

 Skály po stranách údolí vystřídaly orovské duny z červeného písku. Legendární místo. U největší Duny č.45 parkovala terénní auta a had lidí šplhal vzhůru, my jsme ale pokračovali dál. Jestli se do Sossusvlei ještě někdy v životě podívám, musím si dunu vylézt. Teď mě mrzí, že jsem to neudělal.

 Až kus před Dead Vlei končil asfalt a následoval brutální offroad. Byl to docela masakr, naše toyota hilux se bořila do písku a Honza usel vyzkoušet všechny triky a vychytávky náhonu 4x4. U nástupiště k Dead Vlei parkovalo snad 40 aut a rangeři vozili v otevřených terénních landcruiserech další a další návštěvníky. Není divu, že duny v Sossusvlei jsou namibijskou atrakcí č.1: je to opravdu zázrak přírody.

Kotlina Dead Vlei je od hlavního údolí řeky Tsauchab oddělena několika solnými pánvemi a hřebeny písku. V pánvích jsou tu a tam obnažené kameny a skalky, větrem a pískem ohlazené do nejrůznějšíc forem a podob. Působilo to místy jako zmenšené skály z Monument Valley. V pánvách byla místy usazená krusta z bývalých nádrží, na jiných místech pevné bělavé krátery a útvary snad z vápence. 

 Dočetl jsem se, že Sessriem znamená šest ramen řeky Tsauchab – ale také jsem četl, že to znamená Šest opratí, kterými vytahovali vodu ze Sessriem kaňonu.