K autu jsme dorazili docela unavení. Přejeli jsme asi 1km do Sossusvlei, na konec cesty. Odtud se dál jet nedá. Poušť Namib se táhne dalších 50-60 km k Atlantiku.
V Sossusvlei bylo pár picnikových stolů a toalety. Rostlo tu pár camelthorn akácií poskytujících příjemný stín. Zastavili jsme pod jednou z nich. Na akácii seděly dvě sovy, anglická turistka tvrdila, že to je „spotted eagle owl“. Česky je to výr africký.
Jinak mě slavné Sossusvlei až tak neuchvátilo, oproti Deadvlei tam nebylo k vidění nic. Průvodce, kterého jsem vyzpovídal mi řekl, že v roce 2011 tu naposled stála voda, od té doby je pánev vyschlá. Když je tu voda, musí to působit úplně jinak.
Zpáteční cesta se proměnila v docela slušné offroad adventure. Kola nám podkluzovala a bořila se do sypkého písku. V jednu chvíli Honza zastavil, aby přepnul redukci diferenciálu, a už se nerozjel. Kola hrabala a auto se bořilo do písku níž a níž. Snažil jsem se kola vyhrabat kusem dřeva, ale nebylo to nic platné – toyota seděla na břiše.
Jedno auto s turisty zastavilo. Ranger nám tvrdil, že musíme pomocí heveru auto vyzvednout a pod kola nasypat písek. Pak zastavil druhý ranger a nabídl se, že auto vyhrabe i bez heveru. Napřed jsme podle jeho pokynů auto rozhoupali z boku na bok, pak upustil kola, zahrnul je pískem, auto jsme vytlačili asi 10m dozadu, pak jsme tlačili dopředu, když auto znovu uvízlo, opět upustil kola – a tak jsme postupně překonali kritických 20 metrů a posléze se vyhrabali až na asfalt. Byli jsme pěkně zplavení. Děkuji pěkně, stačilo to, víc offroad adventure nepotřebuji.
Žádné komentáře:
Okomentovat