Den 6. - GPS track

U tanzanské doktorky, 3.3.2013

Protože mi pravá noha přece jen začala lehce natékat a štípance vypadaly čím dál hůř, zastavil jsem se cestou na večeři na recepci a požádal o lékaře. Než jsme stihli sníst rýži (nic jiného jsme neriskovali), dostavila se příjemná tanzanská lékařka. Bohužel jí bylo hrozně špatně rozumět a ani ona moc dobře nerozuměla.
Naštěstí si věděla rady. Prohlédla nás oba, u Majdy neshledala nic mimořádného. Mně oznámila, že mám alergickou reakci na mouchu tse-tse a předepsala mi dvě mastičky, jeden prášek na zmírnění reakce a jedny antibiotika. To mi dost srazilo náladu: proč ze všech věcí na světě mám mít alergii zrovna na mouchu tse-tse, tedy přeneseně alergii na Afriku?
V první chvíli už jsem si říkal, že jsem kvůli tomu asi v Africe naposled. Teď už přemýšlím, jak to obejít: dlouhé kalhoty a vysoké boty? V Serengeti proč ne, dá se to vydržet. v tarangire si to moc neumím představit, ale budiž. Opravdu účinný repelent proti tse-tse? Může být, ten, co mám, objektivně nefunguje, poctivě jsem se stříkal.
Jezdit někam, kde tse-tse nejsou? Zjistím. Snad Namibie, snad jiná lokalita by mohla zafungovat.
Tak teď pilně zobu a mažu, k tomu navíc se láduju práškem proti průjmu a piju smektu (humus!) a směs iontů na zavodnění (humus na druhou!!).

Předčasný ústup, 3.3.

Dicksonovi něco klepe v autě. Jen občas, ale hodně blbě. Asi je to převodovka. Proto nás nepřekvapilo, když u hory Oldoinyo Rongai nezahnul na západ k Sopa Lodge, ale na severovýchod směr Seronera. Mysleli jsme, že si tam chce auto nechat opravit.

 Na úbočí Rongai jsme viděli skupinku vodušek. Na první pohled jsem myslel, že to jsou antilopy koňské, protože měly úplně rezavou barvu, ne šedou jako vodušky v Tarangire. Antilopy koňské tu také žijí, ale neměli jsme na ně štěstí.
Zastavili jsme na oběd (snad se to místo jmenuje Rongai Picnic Site). Já jsem pojedl jen lehce a zažil úděsné turecké záchody. V kombinaci s průjmem obzvláště nepěkný zážitek. Sice to splachovalo, ale to je to poslední, co o tom můžu zmínit pozitivního.
nejvíc mě na tom naštvalo, že hned vedle stály pěkné nové záchody, ale zatím nefunkční a zamčené. Když jsem spláchl, co spláchnout šlo, a vylezl z té nevábné kadibudky, vedle stojící černoch mi nabídl mýdlo a vodu nabranou z umatlaného kýble. Nu což, tekutá dezinfekce přišla ke slovu.
Stejnou proceduru museli absolvovat všichni členové naší výpravy, i David a chudinka Majda, trpící stejným střevními obtížemi. (I když, sníst k snídani jako ona misku tropického ovoce, talíř vajec s opečenou slaninou a zapít to jako ona mangovým džusem, tak se pravděpodobně po..., i kdybych byl zcela ve formě).
Měli jsme toho právě dost. Bylo 14:00, slunce zrovna silně pálilo a ukázalo se, že Dickson jede do Seronery, aby nám dopřál co nejlepší game drive. Převodovku prý v Seroneře spravit nejde. Tak jsme zatroubili na předčasný ústup a vrátili jsme se do Sopa lodge.

Na kamenném zábradlí jsme viděli několik agam, včetně nádherně vybarveného samce.
Šli s Majdou do bazénu.Voda mi přišla tak hnusně studené, že jsem se jen potopil a začaly mi div ne drkotat zuby. Majda se coby správná vydra vesele rochnila snad patnáct minut.
Venku žraly mouchy, tak jsme si zalezli na pokoj a já si dal dvacet. Po krátké noci a časném vstávání jsem to potřeboval jako sůl.
Dohodli jsme se s Dicksonem, že vyrazíme ne v 7:00, ale až v 7:30. Před 6:30 nevstávám. Když si večer zabalíme a zuby si vyčistíme na WC u jídelny, mělo by se to krásně zvládnout.

Velká migrace do třetice, 3.3.2013

Mezi kopci Loisiurai a Oldoinyo Olobaiye jsme narazili na stádo pakoní migrující k potoku a podél něj. 

Byla to zase neskutečná masa pakoní a zeber. Snad trošku menší než stádo u lake Magadi, ale i tak od obzoru až k řece.

Blížili jsme se k jihozápadní hranici Serengeti. Rangeři za potokem vypalovali přerostlou suchou trávu, aby v období dešťů mohla vyrašit nová nizoučká travička.

Otočili jsme se zpět na sever k Moru Kpjes. Cestou jsme viděli sloní rodinu s maličkým slůnětem a jednu hyenu.

U jezera jsme chvíli pozorovali migrující stádo. Povedlo se mi udělat pěknou fotku s čápy marabu a zebrami.

Na fotce dole je čáp nesyt africký a čápi marabu.

 V rákosí jsme zahlédli varana nilského. Je to docela veliká potvora, s ocasem možná metr a půl dlouhá.

Lvi na salámovém stromě, 3.3.2013

Od Lake Magadi jsme pokračovali k Moru Kopjes. Viděli jsme tam na stromě levharta s ulovenou antilopou.
Kopjes jsou žulové pahorky a seskupení balvanů vystupující nad travnatou savanu. Díky bizarně zvětralým tvarům a zajímavé vegetaci tvoří Moru Kopjes celek s estetikou japonských zahrad. Jinak tam nebyl k vidění ani daman. Damani tam určitě žijí, ale v tuhle denní dobu byli zalezlí někde  ve stínu.

Podle mapy tam má být rhino area - oblast výskytu nosorožců, my jsme ale z nosorožce neviděi ani ocas. Snad se víc zadaří zítra v kráteru Ngorongoro.

Od Moru Kopjes jsme sjeli k potoku vroubenému horečkovými akáciemi. Podle mých map je tu potok jen v období dešťů, v období sucha vysychá.
Tady jsme narazili na druhou největší atrakci dnešního dne. lví strom. Byl to obrovský salámovník (sausage tree), na kterém odpočívala rozložená lví smečka.

 Byly tam tuším čtyři dospělé lvice a pět nebo šest odrostlých mláďat.

Lvi napřed jen pochrupovali, pak se dvě lvice začaly poš´tuchovat o místo, jedna z nich se zvedla a odešla na druhý konec stromu.

Přišlo mi, že se lvice na stromě nedrží drápy, nebyla si moc jistá. Vůbec se to nedá srovnávat s levhartem!

Velká migrace na Lake Magadi podruhé, 3.3.2013

Opustili jsme novorozené mládě a odjeli k Lake Magadi. Našli jsme tu skupinu aut pozorujících lvici s čerstvou ulovenou kořistí - mladou zebrou. Poprvé v životě jsem viděl predátora s kořistí.

Hodně mě překvapilo,že na těch deset patnáct metrů jsem jasně cítil pach syrového masa, podobný jako když táta bourá ulovené prase.
Lvice si žraní hodně uživala, olizovala maso, otáčela si zebru a trhala maso silnými řezáky.

Projeli jsme mostek přes řeku Mbalageti a znovu jsme obdivovali neuvěřitelnou masu zvěře, chaos u napajedla a skupinky zvířat pasoucích se ve zvířeném prachu.

Kdysi jsem viděl jakýsi dokument o pakoních a Velké migraci. lake Magadi tam bylo vylíčeno jako zkouška srovnatelná div ne s přechodem Mary. Autor zdůraznil, že jezero je sodné a může pakoňům rozleptat kopýtka.
Tak opravdu nevím: jezero bylo plné plameňáků, pily v něm impaly i zebry a velké stádo jezero v klidu obcházelo z obou stran. Autor toho filmu možná trošku přifoukl realitu, aby dostal dramatickou story.

Chladím si nohy a mám hlad. To je dobré znamení, že prášek na průjem začíná zabírat. Jen aby mi neotekla ta noha. Koneckonců tuším, že některé z těch nejhnusnějších kousanců mám už z Tarangire anebo z přejezdu k Lake Ndutu.
S Davidem a Marcelkou jsme se shodli, že Lake Ndutu může i za náš průjem, protože tam používají nějakou alkalickou vodu na mytí lidí i ovoce. Tak příště si na to dát pozor!

Majda vedle mě čte Lehká fantastično od Terryho Pratchetta a nahlas se směje nejlepším kouskům. To jsem moc rád!

Narození pakoně, 3.3.2013

Migrující stádo se přes noc hnula, na první skupinku pakoní jsme narazili kousek od mostu přes Mbalageti. Zastavili jsme, abychom udělali pár fotek a záběrů. Bylo to stejně dobré jako včera, navíc ve výborném ranním světle.

Najednou nás Dickson upozornil na samici pakoně, která se chystala rodit. Z rodidel už jí trčela kopýtka mláděte. Samice si lehala, tlačila a opět vstávala a pokračovala dál v chůzi jakoby nic. Mám pocit, že jsem někde četl, že to takhle může trvat i hodiny, aniž by se tím ohrozil život mláděte nebo matky.

Samice byla možná nervózní z ostatních aut, která se k nám sjela, ale naštěstí po chvíli zase odjela, když se nic nedělo. My jsme byli trpěliví, měli jsme dobrý výhled, samice mohla od nás být padesát metrů (?), na rozumné hranici mého velkého teleobjektivu. Naštěstí se držela na slunci, jen občas byla zakrytá keřem nebo skupinkami přetahujících pakoní a zeber. Jeden pakoní býk samici chvíli střežil, ale pak následoval stádo.

Nakonec jsme se dočkali. Samice si lehla, zatlačila a mláděti vykoukla hlavička, pak si stoupla, popošla, znovu si lehla a porodila mládě.

Bylo hrozně pomačkané a mokré, vzápětí se na ně nalepil prach, ale snad do minuty začalo zvedat hlavičku.
Dickson nám řekl, že mládě by mělo vstát do pěti minut. Tomuhle to trvalo snad tři a půl minuty. Napřed zvedlo zadní nohy, chvilku se potácelo v kleku na předních a pak se svalilo. Zkusilo to znovu, znovu po kolenou předních nohou, a pak se poprvé postavilo.

měli jsme opět neskutečnou kliku, byli jsme v pravý čas na pravém místě a měli jsme víc trpělivosti než ostatní auta.

Sledovali jsme první krůčky mláděte snad půl hodiny. Dívali jsme se, jak se pokouší poskočit a popoběhnout, jak mu to nejde a padá, ale přesto s každým dalším pokusem získává víc jistoty a stability. Zázrak přírody.

Sledovali jsme, jak se mládě snaží napít, jak samici olizuje zadní nohy a nakonec přijde na to, jak správně natočit hlavu a poprvné se přisaje.

Měli jsme strach, aby pach porodu nepřivábil nějaké predátory, ale objevil se jen pes ušatý, který měl nejspíš zálusk na placentu. Porod placenty už jsme nezaznamenali, samice si čerstvého potomka, pečlivě olízaného a postupně nabírajícího fazónu, pomalu odvádí k nejbližší skupince pakoní čekajících o kus dál ve stínu. Byl to neskutečný zážitek!

Ranní safari kolem Mbalageti, 3.3.2013

Tak, noha už se chladí, můžu se pustit do popisování dnešních zážitků. Moc dobře jsme se nevyspali, v noci bylo docela vedro, vstávali jsme v 5:45 a už v 7 jsme odjížděli na safari. Vyjeli jsme do údolí řeky Mbalageti. Chtěli jsme jet proti roudu po levém břehu, ale brzy jsme potkali protijedoucí auta se zataženou střechou a zavřenými okny. Řidič jednoho z nich řekl Dicksonovi, že zamýšleným směrem je hrozně moc much tse-tse. Při pohledu do údolí plného horečkových akácií (yellow-fewer acacia) jsem se ani moc nedivil, ačkoliv ten strom je v tom celkem nevinně, žlutou zimnici rozhodně nezpůsobuje, pouze se vyskytuje v mokřejších terénech, které svědčí také nejrůznějšímu protivnému hmyzu.

V údolí jsme viděli dva velké sloní samce, pěknou sloní rodinku s mláďaty a pár zeber, pakoňů a buvolů.

Moc se mi líbila skála na hřebenu Olgarabosko, ozářená ranním sluncem.

Vrátili jsme se zpět k dřevěnémo mostku přes Mbalageti a pokračovali směrem ke kopci Elmakati a Lake Magadi, kde jsme včera pozorovali Velkou migraci.

Zdravotní potíže, 3.3.2013

Popis dnešního dne musím bohužel začít zase zdravotním stěžováním. Záda se sice nepatrně lepší, ale mám nepěkný průjem. Naštěstí jen ráno a v poledne, ale i tak :-(.
To bych měl celkem v pohodě dát. Co mě ale začáná vážně trápit jsou kousance na nohou, hlavně kolem kotníku (zase!!) Jsem vážně trubka, vezu s sebou vysoké boty a nasazuju je, až když jsem požraný!

Začínám mít pocit, že mi začíná pravá noha trošku natékat. Zatím je to v normě, konec konců jsem se celý den potil ve vysokých botách, ale ení to nic příjemného. Hlavně aby se to začalo zlepšovat! Opravdu nerad bych dopadl jako minule, kdy jsem si přivezl z Afriky nepěkně oteklou nohu.
Mám pocit, že mám lehkou teplotu. Nic katastrofálního, ale stejně ... Asi zkusím zjistit, jestil tu není nějaký doktor, aby mi píchl antibiotikum. Anebo si na to dám zatím obklad. Hlavně aby Majda byla v pohodě! Zatím vypadá dobře, ale od rána má taky průjem. Vzhledem k tomu, že k snídani spořádala misku ovoce, talíř míchaných vajec a opečenou slaninu, snad to nebude nic vážného. Průjem konec konců může být i z Malaronu.