Johannesburg

Jsme v Jižní Africe. Noční let jsem prospal. Majda moc nespala, dívala se na Hobita, až k ránu usnula. Letěli jsme A380. Je to obrovské letadlo, největší dopravní letadlo na světě. Sedí se v obou patrech. My jsme měli 17. řadu dole.
Letiště v Johannesburgu působí velmi evropsky. Nebýt etnoshopu se zebřími kůžemi a pštrosími vejci, člověk by si myslel, že je v Londýně nebo v Paříži.

Koupili jsme si biltong z oryxe. Je moc dobrý.
Krajina kolem je hodně vyschlá, ale letiště je příjemně vyklimatizované. Z letadla jsem viděl pár čtvrtí kolem, jedna byla tvořena chatrčemi, ostatní byly normální, evropsky působící domy. Vypadá to tu průmyslově, vůbec ne jako Nairobi nebo Arusha. A mají tu výborný čaj.

Trable s transferem

Málem jsme neodletěli. Při odbavení do letadla do Johannesburgu nás odchytila letuška, že jsme neprošli speciálním security checkem pro rodiče s dětmi. Vyrazili jsme k checku - a tam nám securi´ták oznámil, že musíme mít papír podepsaný matkou, že souhlasí s cestou. Je to prý nová regule v Jihoafrické republice. Tak to jsem se orosil, žádný takový papír jsem neměl.
Naštěstí se pak securiťák zeptal, zda je JAR final destination. Ukázal jsem, že letíme do Namibie - a byli jsme propustěni k odbavení.
Tam nás znovu odchytli, že moje letenka už je odbavená - což opravdu byla, odbavil jsem se předtím, než nás poprvé zastavili. Inu, není to nic jednoduchého, kdyby to člověk věděl předem, mohli jsme ten papír mít.
Všechno dobře dopadlo, už sedíme v letadle směr Johannesburgm za chvíli startujeme.

On The Road Again

Tak jsem zase na cestě. Sedíme s Majdou v letadle směr Paříž. Je lehký opar z horka, teď už  nejde moc poznat, co je pod námi. Ještě před chvilkou jsme viděli Prahu od severu a Kladno.
V ústech mám ocas po Jackovi Danielsovi, dali jsme panáka v baru u Hrocha na šťastný návrat. Akorát ta hroší hlava už tam nevisí. Zbyla tam jen hlava nosorožce. V Namibii stejně moc hrochů nežije, tak co. Nějací hroši snad žijí v Okawangu a v Zambezi v oblasti Caprivi Strip na severovýchodě Namibie, ale tam se nechystáme. Začneme naši cestu v poušti, c červených dunách Sossusvlei. Pak přejedeme pouští Namib k moři do Swakopmundu a Walwis Bay. Podnikneme plavbu za delfíny a lachtany.
Pak zamíříme na sever ke křováckým malbám ve skalách Twyfelfontein. Navštívíme Himby, ženy pomazané rudou hlinkou smíchanou s máslem. V Etoshe by nás měly čekat hlavní safari orgie. A pak už se začneme vracet na jih k Windhoeku, přes Okonjimu k pohádkové hoře Waterbergu. Jsem moc zvědav, jestli uvidíme bílé nosorožce, antilopy koňské a vrané a buvoly. Waterberg se hodně vymyká zbytku Namibie. Jsem na něj moc zvědavý.
Tuhle cestu jsem plánoval dva roky. Původně jsem chtěl do Ugandy na gorily, ale protože Majdě není ještě 15 let, změnil jsem plán. Cesta je hodně našlapaná, s dlouhými přesuny. Jsem zvědav, zda se podaří zvládnout všechno tak, jak jsem si to vysnil a s pomocí paní Stellové naplánoval. Ještě posledních 14 dní jsem sjížděl  zdroje na Internetu a hledal podrobnosti o Welwitschia Drive, polohu a souřadnice vraků na Skeleton Coast a malebné hory Vingerklip v Damaralandu. Modlím se, aby všechno klaplo, abychom všechno viděli, aby nám nekleklo auto, abychom se v pořádku a ve zdraví vrátili.
Cítím se jako guma do kalhot, která byla dlouho našponovaná očekáváním. Teď cítím ohromnou úlevu, že už nemusím čekat. Jsem na cestě. Cítím úlevu a zároveň trochu únavu, V Česku jsme za sebou nechali tropická vedra, Dnes bylo snad 34°C, má být ke 40°C. Jedeme se do Afriky ochladit - ve Winhoeku je ráno 7°C a přes den 27°C. To zní sympaticky.

Přílet do Tanzanie, 12:00

Na letišti Kilimanjaro International Airport všechno klaplo, až na Davidův batoh, který se zapomněl nejspíš někde v Nairobi. Překvapivě nechyběl ten batoh, který jsme viděli včera v Nairobi jezdit na pásu.

Přelet do Kili, 8:45

Pdstartovail jsme a vzlétli nad mraky. Vidíme Kilimanjaro! Vrcholek je krásně vidět, vystupuje vysoko nad oblačnost.

Z letadla jsme viděli i Mount Meru. Bohužel na fotce překáží list vrtule. Foťák je rychlejší než lidské oko, očima jsme vrtuli neviděli.

O byrokracii a džusu, v letadle do Kili, 8:15

Tak už sedíme v letadle Precision Air směr Kilimanjaro International Airport. Je to malý vrtulák. Mám pocit, že jsem v zavazadlovém prostoru zahlédl svůj batoh zabalený v modré igelitové fólii. Díky neplánovanému noclehu v Nairobi jsme s Majdou spotřebovali náhradní čisté prádlo, tak bych už rád měl jistotu, že naše věci dorazily v pořádku.
Byl to včera zajímavý zážitek: opět náraz na africkou realitu - byrokracie (za posledních dvanáct hodin jsem vyplňoval svoje jméno do třech různých formulářů, Majdino dvakrát), na evropské poměry přebytek personálu, klídek (Hakuna Matata) a zároveň chaos, provázený úsměvy a dobrou náladou. Chvilkami jsem se musel v duchu smát, když jsem při jednání s letištními zaměstnanci položil nějakou triviální otázku, na kterou dotyčný reagoval tak, že beze slova přiložil mobil k uchu a začal kamsi telefonovat. Nicméně i přes tem zmatek se všechno v dobré obrátilo, my jsme se vyspali a teď už jsme na cestě do Tanzanie.
Ještě musím zmínit luxusní hotelovou snídani, kterou jsme dostal patnáct minut před otevřením restaurace (v 5:45). Taklový výběr všech možných jídel, ovoce, pečiva, ryb, studeného i teplého bufetu jsem v Evropě snad nikdy nezažil. Jen různých druhů džusů tam bylo snad deset druhů, vše čerstvě lisované. Při popíjení skvělého pomerančového džusu jsem si vzpomněl na ten džus z automatu, na tu hrůzu z prášku, kterou vydávají za džus v hotelu Park Inn v Praze, a musím se za naši skvělou civilizaci stydět. na všem šetříme, všechno šidíme, všechno cost-effective, osmdesátiprocentní kvalita podle Paretova pravidla, a už ani neumíme pořádný džus.
To samé snídaně. Tady jsem měl pravého uzeného lososa s kapary. V Praze podávají sledě obarvené na červeno.
Abych byl úplně spravedlivý: tady jsme my ti bohatí, ta luxusní klientela. V Praze do těch opravdu drahých luxusních hotelů nechodím, tady to za mě zaplatila společnost KLM.

Letiště Nairobi, 26.2.2013, 7:50

Touhle dobou jsme měli vstávat v meru View Lodge v Tanzanii. Místo toho sedíme na letišti v Nairobi. To je docela pech.
Včera jsme přistáli ve 21:30. Let do Kilimanjaro International Airport měl odlétat ve 22:00. Byli bychom to stihli, ale u gate na letiště nás odchytla pracovnice Kenyan Airways a dala nám letenky na další den (dnes) v 8:30 s tím, že naše letadlo už odletělo. Ptal jsem se, jak mohlo odletět, když  má letět až za půl hodiny - někam telefonovala a pak nám řekla, že naše místa už prodali ("aircraft was oversold") a musíme spát v Nairobi.
Následovala dvouhodinová anabáze s letenkou pro Marcelku (pro ní ji černoška neměla), vyřizování keňských víz (naštěstí za nás KLM zaplatila poplatek), fronta u přepážky na vyřizování hotelů a ztracených zavazadel (Marcelka byla na nervy, když viděla svůj batoh kroužit po pásu se zavazadly vystupujícími v Nairobi), čekání na chlapa od KLM (aby nás naložil do taxíku), čekání na shuttle bus, transport do hotelu Intercontinental, čekání na recepci (recepční se logicky ptala, jestli máme od KLM nějaký papír - nic jsme neměli, tak zase volala chlapovi od KLM).

O půlnoci místního času jsme konečně leželi v luxusních postelích hotelu Nairobi Intercontinental. Jen co mi zaklapla víka, zabzučel mobil se SMS od babičky Lenky, která chtěla vědět, co je s námi. Napsal jsem jí jen, že jsme OK a že tu je půlnoc. Opravdu jsem neměl sílu na detailní popis  situace a taky jsem jí nechtěl zbytečně nervovat.

Večeře v letadle, 20:00

Povečeřeli jsme. Recept na salát: kuskus, černé olivy, salát, mrkev na malé kostičky a sušená rajčata. Delikátní!

Nad Súdánem, 19:35

Jsme nad Jižním Súdánem. Palubní mapa už Jižní Súdán zobrazuje jako samostatný stát. Do Nairobi zbývá hodina a tři čtvrtě. To nejhorší už máme za sebou. Za oknem zapadlo slunce a obzor zahořel oranžovou. U nás doma jsou takové západy slunce párkrát za rok, tady celkem pravidelně.

Před chvilkou jsme asi přelétli Nil, ale nebylo nic vidět. Sicílii jsme nakonec obletěli a v zálivy Velká Syrta jsme vletěli nad Libyii. Myslím, že nad Egyptem jsme ani nebyli, přes Libyii jsme letěli na jihovýchod rovnou do Súdánu. Z pouště jsme neviděli nic moc, napřed byl opar a pak jsme zatáhli okno kvůli prudkému slunci. Mám už africkou náladu.

Oběd nad Francií, 15:05

Jsme nad francouzskými alpami. Máme hlad, kvůli zpoždění v Amsterodamu se zpozdil i náš oběd. Ale z kuchyňky už něco voní.
Ukazuje to, že poletíme přes Korsiku, Sardinii, Sicílii a Libyi. Apeninskému poloostrovu se vyhneme.

Nad Lotrinskem, 14:35 východoafrického času

Jsme nad Lotrinskem. Podle flight trackeru máme 6508 km do Nairobi a letíme rychlostí 935 km/h. Venku je -54°C.

Amsterodam, 25.2.2013, 12:00

Tak konečně jsme odstartovali do Afriky! Máme hodinu a půl zpoždění kvůli výpadku počítačové sítě řídící letový provoz nad Německem. Za vším hledej IT!

V Nairobi budeme mít asi trochu honičku, protože zatím nemáme palubní lístky. V Praze nám je vystavili jen do Nairobi.
Letíme Boeingem 747-400 Jumbo Jet. Je to opravdu pohoda, letadlo je obrovské, sedíme u okna a máme sami pro sebe tři sedadla.

Protože nad Německem pořád nejde řízení letového provozu, poletíme přes Francii a Itálii. Jsem zvědav, co bude během letu vidět. Ráno jsme při letu z Prahy viděli nad mraky duhu. Jsem zvědav, jestli to vyjde na fotce.

Kvůli změně trasy jsme museli dotankovat palivo, protože je to o něco delší. To nás zase zdrželo :-(. Podle palubního počítače máme v Nairobi být kolem 21:30. Budeme mít jen půl hodiny na přestup. To není mnoho.
Přeřídil jsem si hodinky na čas v Keni a Tanzanii. Překvapilo mě, že Nairobi je zhruba na poledníku Moskvy - o dvě hodiny od nás (teď v zimě).

Letiště Václava Havla, hotel Courtyard Marriot, 24.2.2013, 20:15

Zahajuji tenhle deník z naší africké cesty do národních parků severní Tanzanie. Sedím na posteli v hotelu na letišti v Praze a těším se na zítřejší let. Vedle mě sedí Majda, která je hlavní příčinou, proč se po roce a čtvrt vracím znovu do severní Tanzanie.

Před rokem a čtvrt, na konci října 2011. jsem navšívil Tanzanii poprvé. Jeli jsme s Honzou Plívou a Davidem Kůsem, navštívili jsme Tarangire, Serengeti, Ngorongoro, lake Eyasi a Lake Manyara.
Tentokrát je trasa mírně pozměněna. Vypustil jsem Lake Eyasi a přidal Arusha National Park a oblast Lake Ndutu na hranici Ngorongora a Serengeti. Tam jsem ještě nebyl a moc se tam těším: mělo by to být zase něco trošku jiného.
Být to na mě, asi bych nejel znovu do Tanzanie na ta stejná místa. Zkusil bych pravděpodobně Keňu,namibii anebo jižní Afriku. Ale Majdu uchvátilo Ngorongoro, a protože udělala úspěšné přijímačky na církevní gymnázium, chtěl jsem jí ten zážitek dopřát.
Přijdu si už jako zkušený africký cestovatel (ha ha, po jedné cestě), ale je pravda, že na tuhle cestu jedu lépe připraven. vezu méně oblečení (všude tam lze prát), dvě videokamery (starou pro jistotu a novou s vychytaným stabilizátorem) a budíka, abychom zítra nezaspali.
Do Prahy nás odvezl Míša (táta s mámou jsou v Konstantinových Lázních). Lídu jsem dnes ráno vezl na chirurgii zrentgenovat koleno, které si včera narazila na bruslích. Ráno si ani nebyla schopná oblíct ponožku, cítíl jsem se provinile, že si odjedu a nechám doma ženu, která skoro nemůže chodit, ale David Livingstone taky nechal doma starou se souchotinami, a navíc Lídě ta noha do odpoledne splaskla.
Mám obavu, jak se nám podaří usnout a jak se nám podaří ráno vstát. Budík je nařízený na 4:40, snad to bude v pohodě.
Ještě pár slov o cestě: jedeme opět se Stella Travel, ve čtyřech. Kromě mě a Majdy jede ještě David Kůs a jeho přítelkyně Marcelka Turková. Jsem zvědav, jak to bude pasovat dohromady.
Poletíme přes Amsterodam a Nairobi na Kilimanjaro Airport. Zítra už budeme usínat jen kousek od Arusha National Park!
Máme v plánu: Arusha NP (dvě noci - jeden den), Tarangire (dva dny - dvě noci), Lake Ndutu (jednu noc), Sopa Lodge v Serengeti (dvě noci), Ngorongoro (jedna noc) a cestou na letiště ještě Lake Manyara. Je toho hodně. Těším se moc! Hlavně musím fotit a točit.

Let do Evropy

Přeletěi jsme do Nairobi. Oproti letišti Kili je letiště v Nairobi úlpně jiná třída: spousta obchodů, duty-free shopy a lidé a letadla z celého světa. Zapadli jsme do hospody, dali si večeři (měl jsem hamburger s hranolkami a zmrzlinu - vítejme zpátky v civilizaci) a mastili Prší.
Noční přelet do Bruselu byl tak nepohodlný, jak to tak bývá. Naštěstí jsem to prospal. Mám bolavé nohy, už se těším, jak z letadla vypadnu. V Bruselu máme asi devět hodin pauzu. Asi se zajdeme do města podívat na čurajícího chlapečka.

Mezipřistání v Kigali

Mezipřistáli jsme v Kigali ve Rwandě. Už mám letadla plné zuby, po 9 hodinách z Bruselu je toho až až.
Z Kigali jsem neviděl nic moc. Je tma, město svítí úplně stejně jako kdekoliv na světě. Silnice u letiště byla osvětlená veřejným osvětelením. Letištní budova je malá, asi jako v Burgasu. Letiště je kupodivu na kopci nad městem, když jsme popojížděli po ploše, bylo vidět město pod námi.
Kousek ode mě sedí česká rodina - rodiče a dvě děti. Dětí je v letadle přiměřeně, zřejmě jejich rodiče nesdílí předsudky o zaostalé a nebezpečné Africe, kam se odváží jen nezodpovědní dobrodruzi a šílenci.

Let nad Ugandou

Je už regulérní tma. Podle mapky jsme někde nad Ugandou. Hodně dlouho jsme letěli nad Súdánem, je to opravdu obrovská země.
Tak před půl hodinou bylo vidět Bílý Nil klikatící se mnoha rozvětvenými rameny mezi ostrovy a spoustou jezer. Asi je tam hodně bažinatá půda. Už vyšly hvězdy, nebe má modročernou barvu a pod námi není vidět nic.Dostali jsme večeři - výborný bramborový a krevetový salát s bulkou a čaj.

Červánky

Tak neklesáme ani zdaleka. Pod námi je hodně oblačnosti, vysoké kupovité věže z mraků prokreslené večerním sluncem. Už začíná házet červánky. Krajina pod námi je zelená, viděl jsem několik řek.

Vysoká oblačnost

Vletěli jsme do vysoké oblačnosti. S letadlem to trošku hází, museli jsme se připoutat. Mám pocit, že už klesáme, ale možná se mýlím. Před chvílí byla pod námi ještě poušť, ale už tam byly vidět říčky a větší plochy zeleně.

V letadle nad Súdánem

Sahara pod námi je zahalená v oparu. Schovávám kameru, přes protislunce se stejně točit nedá. Pod námi se objevují mraky - první oblačnost nad Afrikou.
Za francouzskou dámou přišla její vnučka, je podobná holčičce z filmu Lucie postrach ulice. Dívají se z okna a říkají "Supérb" a "Tréžoli" (nevím, jaký je správný pravopis, ale je to přesně tak, jak to říkal knížepán v Rumcajsovi).

Znovu přelétáme Nil, který tu tvoří obrovité "S". v řece je vidět hodně ostrovů, nebo spíše písečných naplavenin. Na obrazovce přestali vysílat mapu letu a pustili nějaký film. To mě otrávilo. Přepnout se to nedá. Tak zase budu jen hádat, kde tak asi jsme.
Brzy bychom měli minout Chartúm. Tam se odděluje Modrý Nil, který přitéká z jihovýchodu z Etiopie, a Bílý Nil, který přitéká od jihu z Viktoriina jezera a Ugandy. Tedy, odděluje se ve směru našeho letu. Po směru vody stéká.

Nad Saharou

Na dvě hodiny jsem usnul. Když jsem se probudil, byla pod námi Sahara.
Vím, že jsme letěli podék západního pobřeží řecka a Pelopponésu. pak jsme přeletěli nad Krétou - povedlo se mi zapnout obrazovku, která ukazuje mapu let, tak vím, že Kréta byla pod námi, i když jsem ji nezahlédl. To je ta potíž s výhledem z letadla, člověk vidí do stran, ale pod sebe ne.
Podle mapky jsme nad Afriku vlétli v Egyptě někde docela blízko Tobrúku, u hranic s Libyí. Teď jsme nad pouští, na západ od Asuánu. Proletělijsme nad městem Baris, to jsem z okna zahlédl. Nedá se moc točit, odpolední slunce mi svítí přímo do kamery a obraz nestojí asi za nic.
Sahara vypadá z výšky jinak než Gobi. Je tu mnohem víc vidět působení větru, písečné přesypy a duny, písek navátý kolem skalních hřbetů. Teď jsme minuli velké jezero. Blížíme se k hranicím Súdánu, v poušti se objevuje zeleň - zřejmě tu někdy teče voda. Vypadá to jako zarostlé údolí kolem potoka, které se místy roztahuje do šířky a z obou stran je sevřené pískem. V dálce svítí jezera, jak se voda rozlévá.
Povídám si s paní vedle mě - já se svojí angličtinou a ona francouzsky. Teď říkala "magnifique".

Pod námi už je zase jenom poušť, cesty rovné jako podle pravítka.

Teď vidím v dálce Nil! Blížíme se k Asuánské přehradě, jsme blízko Abú Simbelu a přelétáme hranici Súdánu. Nil je doširoka rozlitý, ale jak se dívám po směru letu, vidím konec vzedmutí Asuánské přehrady a dál proti proudu už jen původní říční koryto. Řeka má tyrkysovou barvu, která se odlesky proti slunci barví do zlatova, takže na obzoru to vypadá, jako by se pouští plazil had z roztaveného kovu.
vzpomínám na Staše a nelu z knihy Pouští a pralesem, jak prchali do Chartúmu. Vzpomínám na Hanzelku a Zikmunda, kteří stejně jako my opustili říční koryto a vzali to rovně přes skalnatou poušť, aby si zkrátili cestu přes dlouhý oblouk řeky.
Letušky rozdávají nanuky. To jsem v letadle ještě nezažil.