Trable s Turkish Airlines

Let do Istanbulu byl v pohodě, většinu jsem ho prospal. Jídlo při letu bylo dost bídné, kam se Turci hrabou na Emirates. Do Istanbulu jsme dorazili po jedné odpoledne, zhruba v době, kdy jsme měli přistáva ve Vídni.
Trasa z Daru vedla na sever přes somálské Mogadishu, až k pobřeží Arabského poloostrova. Pak otočili kurs severozápadně podél pobřeží (ale stále nad Rudý mořem), na špičku Sinaje do Alexandrie a pak nad pyramidami (Peter je viděl z okna), opět změna kursu na sever směr Istanbul. Zřejmě se chtěli vyhnout přeletu přes Izrael.
V Istanbulu jsme dostali nové letenky na let do Vídně v 17:40. Takže se domů dostanu kdoví kdy v noci. Turci jsou psi pohanští, arogantní, neschopní. Kluk na transfer desku byl arogantní až hrůza.
Šli jsme s Igorem hledat lounge a když jsme obešli všechny tři, co tu jsou, řekli nám, že ta správná tu ještě není. Dali jsme si dobrý oběd a nakoupili sladkosti - koupil jsem domů baklavu a nadívané datle. Bylo to dost drahé, ale co už. Teď na světelné tabuli svítí zpoždění 30 minut. Paráda. Když se dostanu do postele před jednou v noci, můžu mluvit o štěstí. 

Odlet z Afriky

Večer jsme se potkali v lodgi s Marthou. Chtěla se se mnou objímat, ale nepustil jsem si jí k tělu. Nejsme žádní kamarádi. Domluvili jsme se, že v jednu hodinu ráno pro nás přijede šofér Mumin.
Šli jsme si v deset hodin lehnout, ale moc jsem toho nenaspal. Mumin byl přesný jako hodinky, chvíli po jedné ráno jsme byli na letišti. Sehnal jsem tam nášivku na vestu a koupil s průvodce po Mikumi a Selous Game Reserve.
Odbavací procedura byla africky důkladná, zabrala asi hodinu a půl. Nicméně Turkish Airlines se opět předvedly - letadlo mělo tři hodiny zpoždění. Odlet z Daru byl po páté.
Šli jsme do letištní lounge, lehli si na gauč a spali. Spal jsem asi hodinu, dost mi to pomohlo.