Blízké setkání s nosorožci

Od brány už JJ nešel po stopách, vedl nás po kraji lesa. Asi po 300m ukázal na stopy mířící do buše. Vydali jsme se po nich – a opět jsme kroužili a motali se mezi trnitými keři. JJ ale velmi dobře věděl, co dělá: po chvíli nás dovedl k místu, kde nosorožci odpočívali. Bylo tam jasně patrné lože vytlačené do prachu a písku.
A za malou chvilku jsme mezi keři uviděli hřbet velkého nosorožčího samce!

Oproti včerejšku, kdy nosorožci nehnutě stáli na otevřeném prostranství a jen občas popošli pár kroků, byli dnes hluboko v těžko prostupném buši. A samec se vydal směrem k nám.

JJ začal na nosorožce volat: „Come on bully, it’s JJ! Cam down, JJ is coming!” Volal a tleskal kloboukem o dlaň. Nás zastavil a samce obešel velkým kruhem, přitomm na něj stále volal. A samec jej následoval, otočil se od nás a nechal se odvést pár desítek kroků opodál, kde bylo trošku volnější prostranství. Zkoušeli jsme fotit a filmovat, ale pro husté křoví všude kolem to šlo dost těžko.

 JJ se vrátil k nám, vzal si tři z nás a odvedl nás na místo s lepším výhledem. Řekl nám, že pokud se nosorožec vydá směrem k nám, musíme od něj pomalu ustupovat, abychom si udrželi vzdálenost. Samec byl neklidný a po chvíli se skutečně vydal k nám.

Nebyl to příjemný pocit, ale z nějakého podivného důvodu jsem se bál jen rozumově, pocitově tolik ne. Daleko větší respekt jsem měl v Etoshe z gigantického samce u Rietfontein Waterhole, tam jsem se opravdu bál. Tady jsem si byl vědom rizika, ale strach jsem tolik necítil, i když riziko bylo tady mnohem větší. Kdyby se nosorožec rozhodl zaútočit, asi by nám nebylo pomoci. Snad je to proto, že slon je o tolik větší, zatímco bílý nosorožec drží hlavu u země a není o tolik větší než já.

Každopádně jsme asi dvakrát nebo třikrát museli na pokyn JJ ustoupit a on nosorožce uklidnil a odvedl pryč.

Samec byl asi nervózní i proto, že byl sám. Samici nebylo vidět. JJ ji po chvíli v buši našel a samce k ní přivedl. Po chvíli se samec zklidnil, zastavil se a začal si se samicí třít rohy o sebe. JJ nás zavedl docela blízko ke zvířatům. Stál jsem na 4m od obrovského samce bílého nosorožce, 2,5 tuny živé váhy. Díval jsem se mu do očí, fotil a točil. Byl to životní zážitek – tohle už mi nikdo nevezme. Navíc jsem se na nosorožce díval proti stěně stolové hory Waterbergu, takže některé fotky mají zajímavé pozadí.

JJ měl nosorožce opravdu výborně přečtené. Vyprávěl, že je zná od okamžiku, kdy přišli do Waterberg Wildlife Reserve. Oni znají jeho a jsou na něj zvyklí. Jinak bychom se k nim v žádném případě nemohli přiblížit tak nablízko.

Stopování nosorožců

V pátek 17.7. ráno jsme měli na programu game tracking – stopování zvěře po vlastní ose. Nasnídali jsme se, zabalili a v 8:00 už jsme stáli před recepcí Waterberg Wildlife.

Náš průvodce si říkal JJ a byl to mladý sympatický Herrero. Šla s námi ještě čtyřčlenná německá rodina.
Stopování bylo samozřejmě zaměřeno na osorožce. Byl jsem lehce skeptický  včera jsme nosorožce našli až u západní hranice rezervace Waterberg Wildlife, docela daleko na to, abychom tam šli pěšky. Nicméně jsme vyrazili. JJ nás vedl přes hlavní cestu a do buše. Sledovali jsme zvířecí pěšinky, místy to bylo hůř prostupné- Všude byly různé stopy a starý trus žiraf, kudu a jiných antilop. Bylo vidět, jaké tu panuje sucho – nikde nebyla tráva, zelené byly jen některé stromy a keře. A sisal – oldupai, ze kterého prý Křováci - Sanové vyrábějí šípový jed.
Na jedné z cest JJ našel čerstvé stopy nosorožců. Šli jsme po nich do buše. Chvílemi jsme docela bloudili, JJ ztrácel stopu a znovu ji nalézalo 20m dál, chodili jsme v kruzích. Pak jsme po stopě vyšli na cestu vedoucí k západnímu plotu. JJ nám ukazoval stopy – jasně tříprsté otisky kopyt, na místech s jemnějším prachem byla jasně vidět textura nosorožčí kůže na chodidlech. Našli jsme několik hromad čerstvého trusu, na pár místech otisky toho, jak samec hrabal kopyty a značil si teritorium – ale nosorožci nikde.

JJ nás varoval, že pokud nosorožci pořád půjdou, tak je nedohoníme – pohybují se o něco rychleji než pěší člověk. Došli jsme až k plotu a po stopách zatočili na sever. Došli jsme až k bráně na hlavní silnici – a vrátný zavolal na JJ, že tudy nosorožci prošli v 6 hodin ráno a že šli od brány směrem po silnici.
Bylo k 10:00 dopoledne a já jsem se začal v duchu smiřovat s myšlenkou, že nosorožce nevystopujeme. Pokud před námi mají čtyřhodinový náskok, nepřišlo mi možné, že bychom je mohli dohnat.

Pěší safari v Okonjimě

Ráno jsme si přispali až do 9:00. Po snídani jsme šli na pěší safari – Self trail. Jsou tu tři značené stezky pro pěší a dokonce cyklostezka.

Vybrali jsme si pětikilometrový Giraffe trail vedoucí na skalnatý sráz s vyhlídkou na rezervaci.

 

Tuhle stopu jsem považoval za žirafí, ale je to zebra.

 Byla to příjemná procházka, nebylo moc vedro a buš s termitišti byl pěkný na pohled.

Bohužel jsme neviděli nic moc zvěře – jen z vyhlídky jsme v dálce pod sebou dalekohledem pozorovali kudu, pakoně a zebry.

Na zpáteční cestě jsme vyplašili prase bradavičnaté – těch je tu opravdu hodně a odvažují se do bezprostřední blízkosti lodge.

Track: Den 9 Lake Manyara - pěší safari

Name:		Day 9 walking safari
Date:		30.10.2011 9:32 am
Distance:		4,47 kilometers
Elapsed Time:		1:51:27
Avg Speed:		2,4 km/h
Max Speed:		36,4 km/h
Avg Pace:		24' 56" per km
Min Altitude:		955 m
Max Altitude:		968 m
Start Time:		2011-10-30T06:32:24Z
Start Location:
	Latitude:	3.423273º S
	Longitude:	35.850764º E
End Location:
	Latitude:	3.395655º S
	Longitude:	35.853564º E

Vyrážíme na pěší safari

Dnes ráno byl nad velkou příkopovou propadlinou nádherný východ slunce. Mrkl jsem na něj jedním okem přes moskytiéru a usnesl jsem se, že budu ještě hodinu spát.

Dopoledne jsme věnovali pěšímu safari. Bylo to nad plán, ale chtěli jsme využít čas. Na letišti Kilimanjaro Airport jsme měli být až večer, takže jsme měli celé dopoledne rezervu.
Ve Mto Wa Mbu jsme se potkali s průvodcem. Jeli jsme kolem banánových plantáží k jezeru Manyara. Pěstují se tu červené banány.Průvodce nám vyprávěl, že někdy chodí na plantáže hroši a sloni. Místní zemědělci musí volat rangery z rezervace, aby je zahnali.

Vystoupili jsme z auta a pokračovali pěšky akáciovým lesem. Bylo to mimo národní park. Fotili jsme krásné zoborožce šedé, bohužel se mi nepovedlo fotku správně zaostřit. V lese byly také kočkodani diadémoví.

Po chvíli jsme vyšli na pláň u jezera. Pásla se tam stáda masajského dobytka. Viděli jsme pár zeber a cestu nám zkřížilo stádo pakoňů a stádečko gazel Thomsonových.

Pěší safari je něco úplně jiného než tradiční safari z auta. Zvěř je o hodně plašší, mnohem dříve reaguje. Autem se dá přiblížit blíž. Na druhu stranu je pěší safari bezprostřednější, člověk to jinak vnímá, než když vidí buvola z auta. na pláni byla nízká travička a místy vysrážená sůl.

Prohlédli jsme si zblízka kostru pakoně potaženou vyschlou kůží. Průvodce nám kostru nadzvedl - zjevně mu nevadilo sahat na torzo rukama. Inu, Afrika.

Přešli jsme travnatou pláň - asi kilometr pod pálícím sluncem. Bylo slušné horko. Pak tráva skončila a šli jsme po ztvrdlém bahně pokrytém solnou krustou. Blíž k vodě už bylo bahno bez krusty a pak jsme se začali trošku bořit.