Cesta k Lake Mburo

Ráno jsme se rozloučili s gorilími horami Bwindi. Ještě před snídaní jsem fotil hory s mlžným oparem - "gorily v mlze". Sotva jsme vyjeli, začalo pršet. A lilo a lilo. Vesničky a městečka se vyprázdnily, lidé zalezli do domů a chatrčí. Celé dopoledne jsme strávili na cestě. Hodinku jsem si schrupl, pak jsem koukal na deštěm smáčenou Afriku.

Na oběd jsme zastavili v městě Mbarara. Zastavili jsme tam v ohrazené restauraci pro cizince, kde nám při vjezdu securiťák zrcátkem kontroloval spodek auta, jestli tam nemáme bombu. V areálu byl obědový bufet a mizerně zásobený craftshop. Znovu jsem tam držel v ruce knížku "Birds of Uganda", kterou jsem si chtěl koupi už v Ziwa Rhino Sanctuary. Naštěstí jsem si vzpomněl na narvanou knihovnu doma a knihu jsem pokorně vrátil do regálu.

Ještě před obědem přestalo pršet. Kus za Mbararou se krásně vyčasilo. Ronald sjel z hlavní silnice směrem na Lake Mburo. V jedné vesničce zastavil, abychom si mohli vyfotit dobytek Ankole. Tak ohromné kravské rohy jsem ještě neviděl. Jedna kráva měla rohy přes metr s rozpětím nejméň metr dvacet. Možná víc. Každopádně větší než jakýkoliv buvol, co jsme tu viděli.

 K autu se seběhly děti z vesnice, tak jsme jim rozdali zbytek bonbónů. Jeden chlapeček se nás hrozně bál, plakal a křičel, ani bonbon si od nás nechtěl vzít.

Když mu ho pak podala černošská holčička, uklidnil se. Děti se sesypaly na Honzu a ohmatávaly ho, jako by se chtěly ujistit, že je to taky člověk. Malý chlapec cumlal bonbon zabalený, tak jsem mu ho rozbalil.

Jdeme stopovat gorily

Sedím na terase naší chatky, dívám se na deštný prales a užívám si jeho zvuky. Po ruce mám foťák na ptáky. Někde v dálce hřmí. Je mi dobře.
Ráno jsme vyrazili na stopování goril. Na základně se nás sešlo na 30 lidí. Ronald nám vyjednal zařazení do vhodné skupiny. Každý jsme si najali jednoho nosiče, aby nám nesl věci. Můj nosič dostal batoh s lunchboxy a vodou. Svoje fotověci a kamery jsem si nesl sám.

Naše rangerka měla poetické jméno Peace. Kromě nás tří šel ještě manželský pár z německého Wolfsburgu a staří manželé z Tchajwanu. Pán měl světlé kalhoty a bílou košili a alespo%n trošku sportovní obuv. Paní měla lehkou hedvábnou halenku, kabelku a střevíce s přezkou. Do lesa naprosto nedostačující vybavení. Překřtili jsme je na "strejdu s tetou".

Kromě nosičů (porters) a turistů nás doprovázeli ještě dva ozbrojení vojáci. Každý měl kalašnikov s bajonetem, prý aby mohli střelbou zahnat pralesní slony.

Po briefingu jsme se vydali do lesa. Dost brzy jsme uhnuli na stezku, která vedla víceméně po vrstevnici. Tím myslím, že nešplhala přímo do svahu. Jinak vedla nahoru a dolů, aby trefila brody přes potůčky tekoucí z hory. Hned na prvním brodu přes bahniště se ukázalo, že teta z Tchajwanu má nejen špatné boty, ale naprosto to nedává fyzicky. Její porter jí musel hodně pomáhat a podpírat jí. Můj nosič se také pokusil mě podpírat, ale dal jsem mu najevo, že ho opravdu nepotřebuju. Díky dlouhé vycházkové holi jsem skákal po kamenech jako kamzík.

Stezka byla dobře vyšlapaná a proklestěná, ale to je tak všechno. Stromy padlé přes cestu tu nikdo neřeší, nanejvýš do nich vyseknou zásek na oporu pro nohy.

Šlo se mi vyloženě dobře. Nebylo žádné vedro, tak nanejvýš 20°C. Cítil jsem se mnohem lépe než v Kyambura Gorge. Měl jsem pouštní boty, dlouhé kalhoty, termotriko, safari košili a safari vestu na kameru.

Gorila Valley Lodge

Gorila Valley Lodge leží na konci hlubokého údolí. Z okna se díváme na hory NP Bwindi Impenetrable. Trochu jsme řešili, kterou z gorilích tlup zitra navštívíme. Podle Ronalda je jedna dost blízko, ale obtížným terénem, druhá má být asi 3 hodiny cesty, ale lepším terénem. Pár turistů, které jsme vyzpovídali u večeře, tvrdil, že ta nejbližší rodina je o ničem - jen 30 min cesty, a terén je prý mizerný a obtížný u všech variant.

Honza se toho bojí kvůli zádům. Já bych šel do drsnější varianty, ale přizpůsobím se. Kolega turista říkal, že noc před pokusem prý vzrušením skoro nespal. Takhle to já nemám. Těším se, ale nijak převratně. Poškám a uvidím.