Kyambura Gorge - konec mise

Jak jsme se propracovávali soutěskou k jihu, terén se zhoršoval. Stezka byla strmější, přibývalo bahnitých úseků. Prales nabízel nádherné scenérie a fascinující zvukovou kulisu, ale opice žádné, o šimpanzích nemluvě. Za celou vycházku jsem se nedostal k poloze vhodné k focení opic, i když jsme je zdálky zahlédli.

Moc mě potěšilo, když jsme z jednoho místa výše položeného zahlédli tři slony, kteří masakrovali houští u řeky. Fascinovalo mě, jak se prodírají neprostupným křovím a jak se cpou bujnými výhonky pralesní vegetace.

O kus dál jsme v kališti zastihli rodinu prasat pralesních, ale zmizeli v pralese, než jsme mohli začít nebo fotit.

Nešťastný Bernard asi po třech hodinách naši vycházku ukončil. Práv na čase. Kompletně propocení, utahaní a špinaví jsme vyklopýtali na pláň nad soutěskou, kde už čekali naši řidiči. (Bylo nás jen šest - my tři, postarší manželský pár a jeden sólista).

Na základně rangerů se kluci převlékli z mokrých hadrů. Z dálky jsme obdivovali úchvatný reliéf soutěsky Kyambara Gorge - hlubokého zářezu do zlatavé savany s bujným a kypícím pralesem na dně.

Kyambura Gorge

Kyambara Gorge je soutěska dlouhá 18km, kterou vyhloubila řeka Kyambara do pískovcových usazenin.

Je unikátní tím, že v soutěsce roste deštný prales a na okolních pláních je travnatá akáciová savana. Ronald to vyslovuje jako "čambara".

Ráno jsme zabalili a rozloučili se s Queen Elizabeth Bush Camp. Kyambara Gorge je necelou půlhodinu cesty. V 8 jsme dostali briefing a vyrazili z pláně na dno soutěsky.

Postupovali jsme stezkou vyšlapanou slony. Tu a tam jsme nalézali sloní trus různého stáří. Náš průvodce Bernard nám vysvětlil, že na konci období sucha je savana vysušená a sloni a puvoli chodí do soutěsky pít z řeky.

Na dně soutěsky protéká řeka a kolem ní se rozprostírá regulérní prales. Je mnohem bujnější než Kibale, protože má dostatek vody. Shora jsme viděli, že některé stromy ironwood v soutěsce kvetou v předtuše nadcházejícícho období dešťů.

 

 

Pralesem vede spousta stezek. Některé vyšlapané rangery a turisty, jiné zjevně slony a buvoly. Dole u řeky jsme vstoupili do hroší stezky zahloubené na metr do terénu. Na konci stezky jsme došli k řece, kde odpočívala rodinka hrochů.

Bernard říkal, že v národním parku Queen Elizabeth bylo před 20 lety na 15000 hrochů, ale přý způsobovali nadměrnou erozi půdoy, a tak se správa parku rozhodla jejich stavy zredukovat.

Snažili jsme se najít šimpanze, ale nedařilo se. V pralese bylo dusno jako v prádelně. Nebylo ani tak hrozné horko, tipl bych lehce přes 30°C, ale kvůli vysoké vlhkosti jsme se potili jako zvířata. Nejhůř bylo asi Peterovi, hned pak Honzovi. Já jsem to zpočátku dával, ale první krpál mě odrovnal a pak už jsem se koupal v potu jako všichni.

Terén byl obtížný, kvůli řece jsme šplhali do půlky výškuy soutěsky a zase zpět, brodili se potůčky, překračovali padlé stromy a prodírali se křovím. Aych nelhal - všude byla stezka vyšlapaná, ale rozhodně ne udržovaná.

Viděli jsme guerézy černobílé, red tail monkeys, ale to bylo z opic všechno. Došli jsme znovu k řece a přebrodili ji po pohodlné visuté lávce. Ani tam nám štěstí nepřálo. Šimpanzi tam buď nebyli, nebo se rozhodli být v úkrytu a zticha.

Uganda 2017: Den 11: Trasa