Dnešek jsme strávili na Mount Elgon. Ráno nás Ronald zavezl k hoře. Původně jsme měli do národního parku vyrazir z vesnice Budadiri, ale tam nám místní guide řekl, že nejkratší trek dělají celodenní a nejdelší na tři dny.
Jeli jsme tedy do Kapkwai na severu hory. Cestou jsme viděli spoustu skvělých míst - skály, banánové plantáže, pěstování kávy pohromadě s banány, spoustu krav, tlustoocasých ovcí a černošských dětí.
Úplně neuvěřitelný byl trh, kterým jsme projeli v jedné vesnici. Všude byly hromady zeleniny, banány, zelí, cibule, rajčata, malé rybky na ošatkách, a všude lidí, že se nedalo projet.
Kapkwai je vysoko na hoře, tuším kolem 2000m nad mořem.Při stoupání na horu jsme se obdivovali úžasným výhledům do krajiny.
Na základě rangerů v Kapkwai měli geniální ohřívač hrnců - asi metrové parabolické zrcadlo.
Náš průvodce se jmenoval Paul. Měl maskáče a kalašnikov. Tvrdil, že v lese nejsou žádné velké šelmy, jen cibetky a ženetky. Vybrali jsme si pětikilometrový trail na tři hodiny. Ronald se vrátil do Mbale přivézt Honzu a já, Peter a Paul jsme vyrazili do pralesa.
Procházka byla výborná. Vedla převážně tropickým lesem.
Les je tu přece jen sušší než v západní Ugandě, ale i tak je pěkně bujný. Sbíral jsem zajímavé listy a našel jsem modré pero turaka.
Neviděli jsme skoro žádnou zvěř ani ptáky. Zdálky jsme zahlédli skupinku kočkodanů diadémových -
blue monkey. Ptáků bylo slyšet plno, ake viděli jsme jich jen pár. Užili jsme si hlavně rostliny. Stezka byla dobře vyšlapaná, přes potůčky vedly mostky, do strmějších svahů schody nebo žebříky.
Došli jsme pralesem k vodopádu Chebonet Falls. Vodopád neměl moc vody, výšku možná 7-10m, těžko odhadovat.
Na zpáteční cestě jsme vyšplhali na hřeben, ze kterého byla nádherná vyhlídka. Viděli jsme dolů do údolí i do hor - na vrcholky obklopující centrální kráter. Mount Elgon byla prý v minulosti nejvyšší hora Afriky, vyšší než Kilimanjaro. Pak se láva ztratila v hloubi země a vrcholek sopky se zhroutil.
Podobný scénář jako u kráteru Ngorongoro, pouze vrcholky Mount Elgon jsou podstatně vyšší - dosahují výšky 4321 metrů nad mořem. Kaldera má 7x8km. Průvodci tvrdí, že to je největší (nebo alespoň jedna z největších) kalder na světě. Nechtěl jsem jim kazit radost, ale Ngorongoro s kráterem o průměru 40 km je trošku někde jinde.
Zastavili jsme se u jeskyně, kterou místní obyvatelé uctívají jako posvátnou. Mladí muži se tam modlí před obřízkou, kterou tu provozují veřejně při slavnostech jednou za dva roky, Také tam rodiče chodí na obřad pojmenování dětí a utvoření rodiny.
Cestou z hřebenu chudék Peter zkusil. Kolena mu nedovolí kloudný ohyb, a tak se šoural a spouštěl po zadku a funěl a potil se, až mi ho bylo líto. Já jsem jen lehce cítil kolena, ale jinak jsem skákal jako kamzík.
Po obědě jsme zajeli na slavné Sipi Falls. Vodopády na řece Sipi jsou celkem tři. Viděli jsme prostřední a horní. Oba jsou nádherné, vysoké určitě přes 20m.
Horní vodopád byl ještě o něco lepší než ten prostřední.
Cestou k hornímu vodopádu jsme se zastavili u skupinky malých kluků, kteří sjížděli kopec na originálních dřevěných tříkolkách. Ze dřeva měly i kola.
Zítra jedeme do Ziwa Rhino Sanctuary. Ronald vymyslel severní cestu přes Sorobi a Liru. Nasliboval nám vodopády Karuma Falls na Nilu. Tak jsem zvědav, jak to budeme stíhat.
