Z Jinji do Mbale

Cesout z Jinji do Mbale na úpatí Mout Elgon se postupně měnila krajina. Byla sušší, méně stromů. Podél silnice sušili bílé kořeny kasavy - manioku. S těžkými kovy a výfukovými zplodinami si tu tedy hlavu nelámou.

Za Jinjou leží království kmene Wasoga, království se jmenuje Busoga. Na Wikipedii jsem se dočetl, že současný král se jmenuje Henry Wako Muloki a usiluje o auronomii a přeměnu Ugandy ve federaci.

V úžinách podél řeky pěstovali rýži v obdélníkových políčkách. Některé bažiny podél řek byly zarostlé vysokým papyrem.

Domky Wasoga se liší od Waganda. Mnohem častěji se objevují kruhovité chatky se špičatou střechou. Viděli jsme původní - z proutí oplácaného hlínou, cihlové i celoplechově, všechny stejného tvaru.

Zastavili jsme se na chvilku u fotbalového hřiště, kde právě probíhal zápas. Většina hráčů hrála bosky.

Seběhly se k nám děti, které jsme podělili žvýkačkami.

Ve Mbale jsme lehce zakufrovali, než jsme našli náš hotel Mbale Resort. Je hodně luxusní, až moc na můj vkus.

Mount Elgon, která se nad městem tyčí, má hodně strmé skalnaté svahy. Jsem zvědavý na zítřejší trek. Jdeme jen s Peterem, honza bude dopoledne léčit záda a odpoledne všichni pojedeme na Sipi Falls.

Počátek Nilu

Do Jinji jsme dojeli po poledni. Přejeli jsme po mostě Viktoriin Nil. Byl to pro mě skvělý pocit!
Hned za mostem jsme zastavili na oběd. Měl jsem arašídovou polévku s kuřecím masem, super ochucenou. A místní specialitu - dušené kozí maso s omáčkou, zabalené v banánových listech. K tomu rýži, sladký brambor a pyré z banánů, které chutnalo jako bramborová kaše.

Banány tu mají exkluzivní a prodávají je doslova všude. Zelené zvané matoke se používají na vaření, malé žluté k jídlu. Ty mají úplně jinou chuť, než ty fádní, co člověk koupí u nás.

Po obědě jsme jeli k Source of the Nile. Nedá se to přeložit tupě jako pramen, spíš počátek Nilu. Je to legendární místo, kde Speke v roce 1862 vyřešil otázku pramene Nilu - byť museli další cestovatelé potvrdit jeho hypotézu, protože Speke nesledoval tok řeky až po Albertovo jezero - to úplně minul.

Mám v tom tak trochu hokej: Speke objevil Viktoriino jezero i Viktoriin  a Alexandřin Nil, Baker objevil Albertovo jezero a vodopády Murchison Falls. Stanley v roce 1875-76 Viktoriino jezero obeplul. ale Albertovo jezero minul a navštívil je až při záchraně Emina Paši. Kdo tedy finálně Spekovu teorii potvrdil? Nevím.

Každopádně: toto místo je legendární. Vodopády Rippon Falls, které tu Nil vytvářel, jsou dnes pod vodou přehrady. Zbyla tu jen peřej. Sjeli jsme k vodě, kde je pár krámků a stanoviště loděk. Tančil tam dívčí sbor sirotků doprovázených muzikanty. Sice to byla bohapustá komerce, ale bylo to fajn.

Chvíli tam zacláněli místní černoši, kteří se pletli mezi dívky a nechávali se svými partnerkami mobilem zvěčnit při tanci. Ale pak zmizeli a my šli k řece.

Na tomhle východním břehu je socha Mahátmy Gánhího, kterého po smrti v Indii zpopelnili, ale popel z jeho srdce rozptýlili do Nilu, jak si přál.

Spekeúv pomník je na západním břehu na návrší, ze kterého se díval na vodopády.

Ve vodě lovili kormoráni dlouhoocasí  s červenýma očima (Reed cormorant) - plavali s tělem ve vodě a potápěli se. 

Po břehu chodily malé bílé volavky. Na ostrůvku v proudu rostly husté stromy, na kterých postávali čápi zejozobi afričtí.

A nad Nilem prolétli dva orli jasnohlasí. Bohužel jsem je nevyfotil.
Voda v Nilu byla teplá, ale krásně čistá. Hned bych se smočil celý, ale měl jsem strach z infekcí a z bilharzie. Ronald nám vyprávěl, jak za časů genocidy Tutsiů ve Rwandě v roce 1994 házeli Hutuové mrtvá těla do Kagery, která je odnášela do jezera. Takže měli v Ugandě hygienický problém.

Kampala

Druý den naší cesty Ugandou byl hlavně o přesunu. Pouhých 250 km jsme jeli celý den. Vyjeli jsme ráno z Entebbe v 8:30. Dojeli jsme na předměstí Kampaly a jali se ji objíždět. To nám trvalo skoro celé dopoledne.

Všude byl neuvěřitelný mumraj, silný provoz a na silnici zpomalovací hrboly.

Teď přeruším líčení dne: sedíme v restauraci hotelu v Mbale a čekáme na večeři. A kousek odtud se ozval hlas muezzina svolávajícího věřící k modlitbě. To zažívám poprvé.

Zpět ke Kampale: je to asi vůbec nejsilnější zážitek, co jsem v africkém městě zažil. Na ulicích byly spousty lidí, podél cesty jeden krámek za druhým: ženské prodávající mango či banány, prodavačky zeleniny, "krys na špejli", vaječných omelet či vaječné pochoutky jméem rolex - rolled eggs, zavinutá palačinka plněná vaječnou omeletou, zabalená v igelitové fólii.

Prodavači mobilů, postelí, sedacíc souprav nebo kování na ulici nepřekvapili, to už jsem viděl kdysi v Arushe. Co překvapilo byl páchnoucí ryí trh a řezníci. Ti měli různé druhy masa vystavená na ulici, aby bylo vidět, že je maso čerstvé. Ronald říkal, že jedí jen maso poražené dnes ráno. Maso staré několik dní nejedí.  Ryby pocházejí z Viktoriina jezera a jsou to především tilapie a nilští okouni.

Kousek vedle trhu byla jatka. Hrozně to tam smrdělo a byla tam neuvěřitelná kvanta čápů marabu, kteří se krmí na zbytcích. Ty se tu vyhazují na ulici. Marabu sežerou všechno.

U tržiště jsme se na chvilku zastavili. Ronald se tu setkal se svou rodinou: manželkou, dospívající dcerou, předškolním chlapcem a tak dvouletým prckem. Ten se nás vyloženě bál, asni nikdy neviděl bílé lidi. Když jsem poddával ruku Ronaldově dceři, tak ji přijala a přitom si klekla na zem. Cítil jsem se přitom dost trapně, nevěděl jsem, co mám dělat. Ronald nám pak vysvětlil, že to patří ke slušnému chování mladé dívky, která tak projevuje úctu.

Dopravu brzdily křižovatky. Kde není kruháč, dopravu řídili policajti a tvořili se kolony. Zdržely nás určitě nejmíň o hodinu.

První ráno v Ugandě

První ráo v Ugandě mě probudil budík. Šli jsme spát v půl druhé ráno místního času. Jsou tu dvě hodiny časového posunu.

 Na letišti jsme snad dvě hodiny čekali na vízum. Dělají tu s ním štráchy jako v USA: sejmuli nám otisky, vyzpovídali nás, vyfotili - ale fotku, kterou jsem měl s sebou z domova, nakonec nechtěli.

 

Náš průvodce se jmenuje Ronald a je to sympatický holohlavý chlapík s bříškem. Prý má rád pivo.

Zahrada u guesthouse krásně kvete. Škoda že neumím pojmenovat všechny rostliny. Je tu plno ptáků.

Viděl jsem veliké ibisy hagedaš, který tady říkají hadada. Přelétají tu ve dvojicích a dělají děsný kravál. Je tu docela dost hmyzu, ale nemám pocit, že by tu komáři nějak moc útočili. V noci na zahradě hlídali velcí psi.

Uganda 2017 - Den 2: Trasa