Do Jinji jsme dojeli po poledni. Přejeli jsme po mostě Viktoriin Nil. Byl to pro mě skvělý pocit!
Hned za mostem jsme zastavili na oběd. Měl jsem arašídovou polévku s kuřecím masem, super ochucenou. A místní specialitu - dušené kozí maso s omáčkou, zabalené v banánových listech. K tomu rýži, sladký brambor a pyré z banánů, které chutnalo jako bramborová kaše.
Banány tu mají exkluzivní a prodávají je doslova všude. Zelené zvané matoke se používají na vaření, malé žluté k jídlu. Ty mají úplně jinou chuť, než ty fádní, co člověk koupí u nás.
Po obědě jsme jeli k Source of the Nile. Nedá se to přeložit tupě jako pramen, spíš počátek Nilu. Je to legendární místo, kde Speke v roce 1862 vyřešil otázku pramene Nilu - byť museli další cestovatelé potvrdit jeho hypotézu, protože Speke nesledoval tok řeky až po Albertovo jezero - to úplně minul.
Mám v tom tak trochu hokej: Speke objevil Viktoriino jezero i Viktoriin a Alexandřin Nil, Baker objevil Albertovo jezero a vodopády Murchison Falls. Stanley v roce 1875-76 Viktoriino jezero obeplul. ale Albertovo jezero minul a navštívil je až při záchraně Emina Paši. Kdo tedy finálně Spekovu teorii potvrdil? Nevím.
Každopádně: toto místo je legendární. Vodopády Rippon Falls, které tu Nil vytvářel, jsou dnes pod vodou přehrady. Zbyla tu jen peřej. Sjeli jsme k vodě, kde je pár krámků a stanoviště loděk. Tančil tam dívčí sbor sirotků doprovázených muzikanty. Sice to byla bohapustá komerce, ale bylo to fajn.
Chvíli tam zacláněli místní černoši, kteří se pletli mezi dívky a nechávali se svými partnerkami mobilem zvěčnit při tanci. Ale pak zmizeli a my šli k řece.
Na tomhle východním břehu je socha Mahátmy Gánhího, kterého po smrti v Indii zpopelnili, ale popel z jeho srdce rozptýlili do Nilu, jak si přál.
Spekeúv pomník je na západním břehu na návrší, ze kterého se díval na vodopády.
Ve vodě lovili kormoráni dlouhoocasí s červenýma očima (Reed cormorant) - plavali s tělem ve vodě a potápěli se.
Hned za mostem jsme zastavili na oběd. Měl jsem arašídovou polévku s kuřecím masem, super ochucenou. A místní specialitu - dušené kozí maso s omáčkou, zabalené v banánových listech. K tomu rýži, sladký brambor a pyré z banánů, které chutnalo jako bramborová kaše.
Banány tu mají exkluzivní a prodávají je doslova všude. Zelené zvané matoke se používají na vaření, malé žluté k jídlu. Ty mají úplně jinou chuť, než ty fádní, co člověk koupí u nás.
Po obědě jsme jeli k Source of the Nile. Nedá se to přeložit tupě jako pramen, spíš počátek Nilu. Je to legendární místo, kde Speke v roce 1862 vyřešil otázku pramene Nilu - byť museli další cestovatelé potvrdit jeho hypotézu, protože Speke nesledoval tok řeky až po Albertovo jezero - to úplně minul.
Chvíli tam zacláněli místní černoši, kteří se pletli mezi dívky a nechávali se svými partnerkami mobilem zvěčnit při tanci. Ale pak zmizeli a my šli k řece.
Spekeúv pomník je na západním břehu na návrší, ze kterého se díval na vodopády.
Po břehu chodily malé bílé volavky. Na ostrůvku v proudu rostly husté stromy, na kterých postávali čápi zejozobi afričtí.
A nad Nilem prolétli dva orli jasnohlasí. Bohužel jsem je nevyfotil.
Voda v Nilu byla teplá, ale krásně čistá. Hned bych se smočil celý, ale měl jsem strach z infekcí a z bilharzie. Ronald nám vyprávěl, jak za časů genocidy Tutsiů ve Rwandě v roce 1994 házeli Hutuové mrtvá těla do Kagery, která je odnášela do jezera. Takže měli v Ugandě hygienický problém.
Voda v Nilu byla teplá, ale krásně čistá. Hned bych se smočil celý, ale měl jsem strach z infekcí a z bilharzie. Ronald nám vyprávěl, jak za časů genocidy Tutsiů ve Rwandě v roce 1994 házeli Hutuové mrtvá těla do Kagery, která je odnášela do jezera. Takže měli v Ugandě hygienický problém.
Žádné komentáře:
Okomentovat