Šli jsme po stezce asi hodinu, když Peace povídá, že stopaři lokalizovali gorily, že nejsou daleko, ale bude dobré přelézt údolí, abychom si to zkrátili. A přesně v tu chvíli začal hardcore. Terén byl zarostlý třímetrovými rostlinami podobnými kopřivám. Naštěstí nepajzaly. Dolů k potoku byl sráz, jinak to nazvat neumím. Jestli to správně chápu, vedla tam stezka proražená pralesními slony, protože jsme na ní našli jejich trus. Nebyla ale vůbec vyšlapaná, Peace musela srpem prosekávat cestu přes kopřivovité šlahouny. A zatraceně to klouzalo.
Šli jsme dost pomalu, hlavně kvůli tchajwanské tetě, kterou její porter musel vést za obě ruce a držet celou cestu dolů. Její manžel si jí vůbec nevšímal.
Na dně údolí tekl mělký potůček, který jsme snadno přebrodili. Sloní stopy uhnuly doprava po potoce a my jsme se začali škrábat vzhůru. Svah byl strmější než kryrská Rozhledna. Bez hole bych to prostě nevylezl. Tahle jsem zapíchl hůl, vzepřel se na ní a povylezl. Pochopil jsem, proč se pralesu Bwindi říká "neproniknutelný".
Vyškrábali jsme se na sloní stezku, která vedla po vrstevnici v půli kopce. Peace povídá, že jsme blízko goril.
A opravdu, po pár metrech jsme v porostu uviděli sedět gorilí samici. Na stezce čekali dva stopaři s vysílačkou, kteří nás sem navigovali. Ráno vždycky gorily vystopují a jsou s nimi celý den.
Sundali jsme batohy (ti z nás, kteří si je nesli), odložili hole a nechali s nimi nosiče na cestě. Vzali jsme foťáky a kamery - někteří mobily - a šli jsme na gorily. Memory a oba stopaři šli první, navigovali nás a odsekávali šlahouny a rostliny bránící ve výhledu. Přitom vydávali uklidňující brumlavé vrčení. Podobné, jako gorily. Skupina, kterou jsme navštívili, měla dva samce se stříbrným hřbetem, několik mladších samců a skupinu samic s mláďaty. Dominantní samec měl jednu ruku kratší, prý už od narození.
Potíž byla v tom, že výhled byl hodně omezený. Fotit mohli najednou nanejvýš tři nebo čtyři lidi ze sedmičlenné skupiny. Gorily chvilku poseděli, my jsme cvakli pár fotek, a pak se hunly dolů ze svahu. Takhle se přemístily několikrát. A guidi nás museli znovu navést a prosekat nám výhled.
Přitom se někteří turisté tlačili dopředu bez ohledu na ostatní - pán z Wolfsburgu, strejda z Tchajwanu a teta se svým nosičem. Takže jsme se dostali ke gorilám, začali fotit - a teta z Tchajwanu nás obešla, stoupla si před nás a začala si fotit selfíčka mobilem. Na zabití. Navíc to naprosto nezvládala fyzicky, nosič jí musel neustále podpírat a tahat.
Viděli jsme oba "silverbacky" - stříbrohřbeté samce. Dominantní vůdce tlupy byl vážně neuvěřitelný kus. Druhý stříbrák v jednu chvíli vystartoval na guidy, řval a útočil. Guidi proti němu mávali srpy a snažili se ho zahnat. Stál jsem hned za nimi, viděl jsem opičákovy vyceněneé tesáky, ale bohužel jsem to nenatočil.
Šli jsme dost pomalu, hlavně kvůli tchajwanské tetě, kterou její porter musel vést za obě ruce a držet celou cestu dolů. Její manžel si jí vůbec nevšímal.
Na dně údolí tekl mělký potůček, který jsme snadno přebrodili. Sloní stopy uhnuly doprava po potoce a my jsme se začali škrábat vzhůru. Svah byl strmější než kryrská Rozhledna. Bez hole bych to prostě nevylezl. Tahle jsem zapíchl hůl, vzepřel se na ní a povylezl. Pochopil jsem, proč se pralesu Bwindi říká "neproniknutelný".
Vyškrábali jsme se na sloní stezku, která vedla po vrstevnici v půli kopce. Peace povídá, že jsme blízko goril.
A opravdu, po pár metrech jsme v porostu uviděli sedět gorilí samici. Na stezce čekali dva stopaři s vysílačkou, kteří nás sem navigovali. Ráno vždycky gorily vystopují a jsou s nimi celý den.
Žádné komentáře:
Okomentovat