"Celý život čekáš na jednu chvíli - a najednou je to zítra."
Cestu do Ugandy jsem plánoval už v roce 2015. Tentkrát to nedopadlo: jeli jsme do Namibie, protože Majdě ještě nebylo 15 a nepustili by ji na gorily. Teď už by na gorily jít mohla, ale nejede s námi. Jedeme jen ve třech s Honzou a Peterem. Včera večer mě táta hodil do Prahy k Honzovi, kde jsem přespal. Ve čtyři hodiny ráno jsme vstali a jeli na letiště. Odlet z Prahy byl v půl sedmé ráno. Letěli jsme přes Amsterdam.
Je to moje čtvrtá cesta do Afriky. Je hrozné, jak snadno si člověk zvykne na takové věci, jako rušné letiště v Amsterdamu, let nad zasněženými Alpami nebo přelet přes Středozemní moře. Až příliš snadno si na to zvykne: to už jsem viděl, žádné překvapení, to dobře znám. Když jsem letěl poprvé, nemohl jsem se nabažit.
Honza má bolavá záda. Docela dost. Snaží se to rozhánět obstřiky, hřejivými náplastmi, prášky proti bolesti a vodkou s džusem. Přijde mi to jako docela vražedná kombinace, ale Honza se tváří, že to je OK.
Je to moje čtvrtá cesta do Afriky. Je hrozné, jak snadno si člověk zvykne na takové věci, jako rušné letiště v Amsterdamu, let nad zasněženými Alpami nebo přelet přes Středozemní moře. Až příliš snadno si na to zvykne: to už jsem viděl, žádné překvapení, to dobře znám. Když jsem letěl poprvé, nemohl jsem se nabažit.
Honza má bolavá záda. Docela dost. Snaží se to rozhánět obstřiky, hřejivými náplastmi, prášky proti bolesti a vodkou s džusem. Přijde mi to jako docela vražedná kombinace, ale Honza se tváří, že to je OK.
Žádné komentáře:
Okomentovat