Den 7 - GPS track

Lví smečka v kráteru Ngorongoro, 4.3.2013

Po obědě jsme se ještě krátce projeli po kráteru. Po mostě jsme přejeli říčku Munge. Všimli jsme si pár aut o kus dál, tuším že blízko bývalé lokality německé farmy z konce 19. století. Když jsme přijeli blíž, uviděil jsme lví smečku právě po hostině nad uloveným buvolem. Buvolovi byla vidět obnažená žebra a stržená tvář. Tipl bych, že lov mohl proběhnout za úsvitum protože maso už bylo oschlé.

Lví smečka vypadala impozantně. Byli tu dva samci s černou hřívou, asi pět nebo šest lvic a dva mladí samci už s vyvinutou hřivou. Tuším, že je otcové brzy vyženou ze smečky.

Jeden z dospělých samců dřímal vedle kořisti, ale nekompromisně odehnal každého, kdo by se chtěl přiblížit.

To bylo završení naší návštěvy kráteru Ngorongoro. Opět jsme měli veliké štěstí. Viděli jsme lov hyeny, zkompletovali si Velkou Šestku spatřením nosorožců a ještě jsme viděli nádherné lvy. Jen škoda, že jsme nemohli blíž ke slonům. Rád bych byl věděl, zda mezinimi je i legendární The Boss, neuvěřitelně mohutný slon s gigantickými kly, kterého tu prodávají na pohlednicích.
Cestu z kráteru jsem prospal. Zastavili jsme se v Ngorongoro Sopa Lodge, abychom se poptali, zda nemají to antibiotikum. Doktorka v Serengeti Sopa mi dala dvě platíčka, na dobrání potřebuji tři.

Ptáci v kráteru Ngorongoro

Čáp simbil (Abdim's Stork)

Ibis posvátný (African sacred ibis)

Drop Kori, samec v toku (Kori bustard, Dickson to vyslovoval jako Kori bastard).

 

Luňák hnědý (Black kite). Obávaný zloděj jídla.

Jeřáb královský, státní symbol Ugandy. V kráteru jsme jich viděli spousty.

Nosorožci v kráteru Ngorongoro, 4.3.

Pokračovali jsme dál po dně kráteru. Čas od času se Dickson musel vsnout pod auto a přivázat neposlušný hřídel.
Projížděli jsme kolem spousty pakoní, zeber a buvolů, ale po tom, co jsme zažili včera a předevčírem v Serengeti nás pakoně a zebry přestaly vzrušovat. Zahlédli jsme pár antilop losích, ale příliš, příliš daleko na pořádnou fotku.
Pak Dickson odbočil na cestu k waterhole, kde stálo pár aut. Lidi z nich se dívali směrem k bažině Mandusi, kde se zvolna pohybovali obrovští sloní samci, o něco blíž se páslo stádo buvolů a vpravo nehnutě stáli dva býci antilopy losí.

 Všechno to bylo nejméně dvěstě metrů od nás, sloni snad půl kilometru (opravdu si nejsem jistý odhadem). Říkám Dicksonovi, ať jede dál, ale Dickson povídá: "Theris are rhinos". Majda skočila po dalekohledu a nadšeně hlásila: "Nojo, jsou tam dva nosorožci!"

O něco před stádem buvolů se pásli dva dospělí nosorožci. Mohli být podobně daleko, jako byli nosorožci při naší první návštěvě Ngorongoro v roce 2011 - asi to mají tak nastavené, že si drží distanc.
Něco jsem nafotil a natočil, ale výsledek není kdovíjaký - přece jen to bylo příliš daleko. Naštěstí se alespoň netetelil vzduch.
Jeli jsme na oběd k hippo poolu (jmenuje se to Ngoitokitok Springs).
Picnic site u hrošího jezírka se vůbec nezměnilo. Stále stejné hnusné turecké hajzly a na třicet aut. Asi nejvýraznější byla skupinka Indů, byla jich tu tři auta.

Dickson během oběda za Davidovy asistence úplně vymontoval zlobivý hřídel, takže ze čtyřkolky jsme měli přední náhon. Příšerné zvuky při jízdě zmizely a jízdní vlastnosti nám zatím postačují, Lake Manyara je na rovině a odtamtud do Arushe bude už jenom asfalt.

Kráter Ngorongoro, oprava auta a lovící hyena, 4.3.

Dnes ráno jsme opustili Sopa Lodge a přes Naabi Hill dojeli do Ngorongoro. cestou jsme nikde nestavěli, tak jsme snad kolem 11:00 projeli bránou.
Dicksonova Toyota Landcruiser celou cestu přes Serengeti vydávalo horší a horší zvuky, až se uprostřed sjezdu do kráteru ozvala rána a další jízda začala být vyloučená. Doplížili jsme se na dno kráteru, Dickson vlezl pod auto a zjistil příčinu - uvolnilo se mu ukotvení hřídele přenášejícího dozadu pohon 4x4. Dickson tomu nějak anglicky říká, nevzpomínám si jak.

Nějak to provizorně opravil - pomocí vypůjčené piksly oleje a gumového pásku to ukotvil, aby mu to tolik nelítalo.
Během opravy mu asistoval David, my ostatní jsme pozorovali zvěř a dávali pozor na blížící se šelmy. Kráter vypadal o dost jinak, než při naší první návštěvě v roce 2011. Téměř celé dno kráteru bylo zelené, zvěř byla rozptýlena po celé ploše kaldery a největší masa zvěře byla v severní části kráteru, kam bohužel nevede moc cest. jezero bylo o hodně větší než minule a kromě něj byla na ploše řada menších napajedel a vodních ploch.

Asi dvěstě metrů od nás jsme si všimli hyeny. Napřed se pohybovala jen krokem, ale zdálo se, že si obhlíží blízko se pasoucí pakoně. Pak začala poklusávat. pakoňů se zmocnil neklid a začali se také pohybovat. Hyena zrychlila - a já začal lovit kameru. Něco z lovu jsem snad natočil, ale v rozhodující fázi mi hyena i unikající pakoně zmizeli za terénní vlnou.
Dickson právě naštěstí dokončil provizorní opravu, takže jsme mohli popojet k hyeně. Hned vedle cesty žrala mládě pakoně, které právě strhla. 

Ze tří metrů jsme pozorovali zakrvácenou tlamu hyenym jak se noří do břišní dutiny pakoně, jak odtrhává kusy masa i s kůží a hladově rozkousává žebra. Bylo vidět, jak obrovskou sílu má v čelistech, kůži i kosti krájela jako nic. 

Za chviličku byla mrtvolka na dva kusy. Kolem se začali opatrně přibližovat šakali, kteří se těšili na svůj díl hostiny. 

Ani jsme nevyčkali konce tohoto představení, Majdě ani marcelce se hltající zakrvácená hyena pranic nelíbila.

Na pláních Ngorongoro, 1.3.2013

Cestou dolů z vysočiny Ngorongoro na planinu jsme viděli pár pakoňů a zeber, žirafy a nádherného samce antilopy losí. Úžasné zvíře! Minule jsme viděli jen zdálky jednu antilopu z terasy Tarangire Wildlife Lodge. Tady to bylo mnohem lepší.

Dickson nám vyprávěl o nízkých akáciích. V jejich plodech prý žijí symbiotičtí mravenci. Když žirafa plod utrhne a začne žvýkat, mravenci vylezou a žirafu poštípají, takže plod vyplivne. (Dohledal jsem, že se ten druh jmenuje anglicky Whistling thorn - podle trnů, které ve větru hvízdají - nebo Ant-galled Acacia, latinsky Acacia drepanolobium, české jméno jsem nedohledal).

Dole na pláni bylo znatelně živo. Od Olduvai Gorge byla savana zelená a plná gazel Grantových a Thomsonových.
Dozvěděli jsme se od Dicksona, že Oldupai je masajský název divokého sisalu - jukovitého sukulentu, která tam hojně roste. Během období sucha slouží Masajům jako zdroj vody. Nevím, proč Britové říkají Olduvai a ne Oldupai.

Cestou ke hranici národního parku Serengeti začali přibývat pakoně. Před hranicí parku jsme uhnuli na lake Ndutu směrem na západ. A začal masakr. Kam oko dohlédlo, všude se pásli pakoně, oba druhy gazel a zebry. Byla to neskutečná masa zvěře! Jeli jsme třicet kilometrů od hlavní silnice k jezeru přes další a další spousty zvěře.

Tahle fotka ukazuje tu spoustu zvěře, jen když se pořádně zvětší.

Viděli jsme ještě dvě další stáda antilop losích, neboli Eland antelope. Bohužel jsou velice plaché, takže je těžké udělat pořádnou fotku. Mají únikovu vzdálenost možná sto metrů, takže nám nebylo nic platné, že Dickson sjel ze silnice, aby nás dostal blíž. Tedy silnice: prašné pisty v podobě dvou vyježděných kolejí. Narozdíl od ostatních národních parků, v Ngorongoro Conservancy Area je dovoleno jezdit autem kdekoliv, nejen po cestách.

Ještě k únikové vzdálenosti: gazely Thomsonovy a Grantovy nám někdy doslova uskakovaly pod koly naší Toyoty Landcruiser, únikovou vzdálenost mají pár metrů. Pakoně jsou komfortní na patnáct metrů, zebry zrovna tak.

Po cestě jsme viděli čtyři hyeny odpočívající v brázdě.

Lake Ndutu se nachází na západním konci Olduvai Gorge. Okolí jezera tvoří akáciový buš. Zjevně tu žijí sloni, vegetace je hodně polámaná. Lake Ndutu je rozlehlé, má možná pět kilometrů na délku, ale teď je tu málo vody. Zřejmě v období dešťů naprší víc. Vyfotili jsme si pár plameňáků, kteří se brodili v mělké vodě. Hrochy jsme neviděli, asi je na ně jezero příliš mělké.

Cestou do lodge jsme na cestě potkali krásného frankolína  žlutohrdlého (yellow-necked francolin - alespoň doufám, že to je on).

Poznámka 11.10.2020: Tenhle pták je frankolín šedoprsý, Pternistis rufopictus - Grey-Breasted Spurfowl.
Zítra pojedeme na ranní safari v okolí jezera, pak se vrátíme na oběd a budeme se přesouvat do Sopa Lodge v Serengeti.

Den 4 - GPS track

Přejezd vysočiny Ngorongoro, 1.3.2013

Dnes ráno jsme se rozloučili s Tarangire. Cestou k bráně jsme ještě udělali malý okruh na srázu nad řekou. Viděil jsme pěkné sloní stádo s velkými samci, stádo buvolů a pár žiraf. Letos je vůbec vidět velká spousta žiraf.

Těsně před branou do Tarangire jsme pozorovali hejno čápů marabu a supů hodujících na mrtvole impaly. Napřed se cpali dva velcí supi královští (lappet-faced vulture) a tlupa menších supů afrických (white-backed vulture) uctivě čekala opodál. Pak supi královští poodlétli a malí se vrhli na mršinu. Kolem se procházelo pár čápů marabu a tu a tam si zobli. Supi afričtí ale měli smůlu, za chvíli se párek supů královských vrátil a malí museli vyklidit pole.

Cestou na Ngorongoro jsme se zastavili ve starém známem shopu se suvenýry ve Mto Wa Mbu. Vsadil bych se, že od roku 2011 tam na těch soškách neutírali prach.
Povedla se mi nepříjemná věc. Zakopl jsem o zvýšený práh do shopu a ukopl si palec. Hodně mě to otrávilo. Musím teď chodit v sandálech s flastrem na palci.
Zastavili jsme u vyhlídky na Lake Manyara  na srázu Velké příkopové propadliny. Okamžitě se na nás sesypali prodavači masajských šmuků ("Real ivory from the national park, papa"). Jeden z prodavačů nám naskočil na auto a nechtěl se pustit, dokud si něco nekoupíme. Nakonec jsme nakoupili hrst šmuků za pět dolarů a Majdě na krk zaručeně pravý lví zub z nějaké hovězí kosti.
Udělali jsme zastávku v souvenir shopu nahoře na srázu Velké příkopové propadliny cestou do Karatu (podle mapy by se to místo mohlo jmenovat Kilima Moja, ale bez záruky - je to kousek od místa, kde jsme v roce 2011 odbočovali z hlavní silnice ke Kirurumu Tented Camp). Ten druhý shop byl výrazně lepší než ten ve Mto Wa Mbu. Nakoupíme tu, až se budeme vracet.
U brány do Ngorongoro jsme potkali sympatickou paní ze Slovenska, která nás vyfotila.

David si tu koupil trojnohou masajskou stoličku z kraví kůže.

Vyjeli jsme nahoru na hřeben kráteru Ngorongoro. Dole pod námi pluly nad planinou cáry mraků.

Na té nejlepší vyhlídce hned u křižovatky se bohužel staví vyhlídová plošina se zábradlím, to lešení ta dost hyzdí výhled.

Udělali jsme povinnou zastávku u Grzimkova pomníku. Na Picnic Site o kus dál jsme se naobědvali.
Náš oběd - tradiční Tarangire lunch box: sendvič se sýrem, sendvič se slaninou, vejce, jablko, banán, tmavý koláč a buráky na africký způsob, solené ve vnitřní hnědé slupce. K tomu mangový džus v krabičce s brčkem.

Svahy Ngorongoro jsou mnohem zelenější, než v roce 2011. Je vidět, že tu občas prší.

 

Zastavili jsme blízko brány do kráteru. Tady už šlo fotit podstatně lépe. Vyfotil jsem si znovu masajskou bomu Seneto v Malanja Depression.

Track: Den 6 - Ngorongoro - Lake Eyasi

Name:		Day 6 Ngorongoro
Date:		27.10.2011 8:23 am
Distance:		119,9 kilometers
Elapsed Time:		8:20:53
Avg Speed:		14,4 km/h
Max Speed:		90,3 km/h
Avg Pace:		04' 11" per km
Min Altitude:		1 081 m
Max Altitude:		2 359 m
Start Time:		2011-10-27T05:23:33Z
Start Location:
	Latitude:	3.176861º S
	Longitude:	35.473900º E
End Location:
	Latitude:	3.507920º S
	Longitude:	35.371266º E

Loučení s Ngorongoro

Pomalu se završila naše návštěva Ngorongoro. Čas pobytu v kráteru je správou parku přísně omezen na šest hodin, při překročení lhůty se musí zaplatit plný poplatek za dalších šest hodin

Vyjeli jsme z kráteru serpetinou Lerai Ascent Road, která vede svahem pod Ngorongoro Wildlife Lodge. Byla to tropická rallye, ostré stoupání, ostré zatáčky a místy prudký sráz těsně vedle cesty.

Cesta začíná dole v savaně a končí nahoře v hustém tropickém lese. Byla to hodně zajímavá zkušenost. Naše Toyota Landcruiser měla nové tlumiče, které tam Dickson namontoval včera večer (tlumič nám rupl včera cestou ze Serengeti), teď dostaly řádně zabrat.

Rozloučili jsme se s kráterem Ngorongoro u pomníčku profesora Bernharda Grzimka a jeho syna Davida na hřebeni kráteru.
 David Grzimek zahynul v kráteru Ngorongoro dne 10.1.1959 při leteckém neštěstí, když se jeho letadlo srazilo se supem. Jeho otec Bernhardt Grzimek byl slavný zoolog, předseda Frankfurtské zoologické společnosti. Mám doma několik jeho knih, včetně slavné Serengeti nesmí zemřít. Po jeho smrti sem bylo přeneseno i jeho tělo.

Hřeben je v tomhle místě široký jen dvacet-třicet metrů, z jedné strany spadá do kráteru, z druhé strany do otevřené krajiny. Hodně působivé místo.

Ptáci v Ngorongoro

Hned ráno jsme v Ngorongoro potkali krásného dropa. Dickson nás poučil, že drop je největší pták Tanzanie, který ještě dokáže létat. Dohledal jsem, že to je drop kori (v článku na české Wikipedii je vyfocený samec v toku s nafouklým krkem. Anglicky Kori bustard, latinsky Ardeotis kori).

 

Jeřáb královský je ve státním znaku Ugandy. V kráteru Ngorongoro jsme jich viděli několik, vždycky v páru.

Pštrosí samec byl překvapivě osamocený. Pštrosi v Tarangire a Serengeti byli většinou ve dvojici nebo trojici.
Mrzí mě, že nemám žádnou fotku hadilova písaře. Zahlédli jsme je několikrát v Serengeti i v Ngorongoro, ale nedali se rozumně vyfotit.

Tohle hnízdo snovačů viselo na větvi nad potokem. Škoda, že se nepovedlo zachytit jeho obyvatele.
Opodál bylo na stromě hnízdo kladivouše afrického. Dickson nám ho ukazoval, ale bohužel jsem ho nevyfotil ani nenatočil.

Nespočetná stáda Ngorongoro

Měl jsem doposud z kráteru Ngorongoro trošku smíšené pocity. Nějakou zvěř jsme sice viděli, ale s neuvěřitelným bohatstvím Serengeti se to nedalo srovnávat. Také jsme přemýšlel, kam se poděla stáda, která jsem ráno viděl dalekohledem z terasy lodge.

Vrátili jsme se k odpočívající lvici. Ta se během našeho oběda přesunula na druhou stranu silnice, rozvalila se tam a spala. Chvilku jsme ji pozorovali a fotili. Odměnila nás tím, že se po chvíli probudila, párkrát zazívala a předvedla nám své tesáky. Pak se zvedla, líně došla na dva metry od našeho auta a tam zalezla do roury pod mostkem na cestě. To nemělo chybu.

K nosorožcům jsme přijeli ve chvíli, kdy zalezli za obzor do malého údolíčka na pláni. Už jsme je neviděli.
Pomalu jsme se vraceli k cestě ven z kráteru. Do kráteru vede jen jedna cesta dovnitř od západu, tou jsme ráno přijeli. Cesta ven z kráteru vede na jižní straně kráteru serpentinou od lesa a ústí blízko lodge, kde jsme spali. Obě cesty jsou jednosměrné, protože jsou velmi úzké a ne úplně pohodlné a bezpečné.

Jeli jsme podél bažiny Gorigor Swamp a tam to začalo. Nezměrné stádo zeber a pakoňů, hned vedle stáda buvolů, táhnoucí se na kilometry daleko. Neskutečná podívaná! Fotil jsem a točil jako o život. Tohle byla větší pecka než Serengeti, tohle byla Afrika, jakou jsem ještě neviděl, o jaké jsem jen snil.

Když jsem po chvíli zpozoroval dva obrovské sloní samce u bažiny, k dokonalosti tomu už nic nechybělo. Na jedné fotce tak mám zebry, pakoně, ty dva slony a prasata bradavičnatá. Nevím, co víc lze chtít od safari.

Zdá se mi, že sloní býci v Ngorongoro jsou obrovští. O dobrý metr větší než zvířata, která jsme viděli v Tarangire (o mladících ze Serengeti nemluvě). Na spodní fotce je vidět poměr velikosti jejich klů vůči tělu pakoňů. Jejich výšku bych odhadl na víc než čtyři metry. Opravdu neuvěřitelné kusy!

Na pláni blízko lesa jsme viděli geparda. Seděl v trávě a pozoroval stádo zeber, pak se zvedl a odklusal. Bohužel byl hodně daleko, takže fotka je spíše dokumentační.