Na hranicích Konga

Přijeli jsme k picnic site na kopečku a sjeli k řece Ishasha. "The other side is Kongo", povídá Ronald. Tak jsme zastavili a šli k řece. Do Konga jsme to měli míň než 10m. Peter vzal kámen a hodil ho přes řeku. Nikdy jsem si nepomyslel, že se ocitnu takhle blízko Konga. Udělali jsme si tam společnou fotku.

Pomalu jsme se vraceli k lodgi. Vjeli jsme do severního okruhu. Tady byla savana vypálená. Ze spálené trávy čněly zelené akácie a jakési keříky. Občas zlatavý flek trávy, která vypalování přežila. I tak tu byla zvěř - odušky, prasata savanová, ptáci, buvoli. Přijeli jsme ke "kob mating grounds", kde se samci předváděli samicím se zvednutou hlavou a snažili se o spáření.

Dojeli jsme na konec planiny. Na hraně stálo auto s posh turisty, kteří si užívali sundowner - drink při západu slunce.

Ronald sjel z cesty a zavezl nás k hyenímu doupěti. Dva výrostci se tu váleli - jeden klimbal, druhý ohlodával kost. Moci si nás nevšímali. Za chvilku přišla jejich matka. Pozdravili se ztopořením a očicháním penisů a klitorisů - u hyen se to nepozná, vypadá to stejně.

Z nory vylezlo roztomilé štěně a připojilo se ke ztopořovacímu rituálu. Pak si matka lehla opodál a mláďata si hrála. Byl to skvělý závěr bezvadného dne.

I když jsme neviděli ani šimpanze, ani stromové lvy, zažili jsme úžasné dobrodružství a užili si skvělé safari. Moc se mi tu líbí. Ishasha mi přijde nejlepší z celého NP Queen Elizabeth.

Stonožka

"Dotkol som sa toho červa, ale nie rukou."
"No fuj, Petere!"
"Myslím, že to nieje červ, ale stonožka."
"Nó, stonožky, ty nejsou vůbec jedovatý, to je všeobecně známo."

Safari po dešti

Ale zpět k safari. po obědě v Ishasha Jungle Lodge jsme vyjeli na game drive. Sotva jsme nasedli do auta, spustil se hustý liják. Období sucha je u konce, nadchází období dešťů. Ohnisko lijáku bylo na sever od nás, ale i tady padaly provazy vody a foukal slušný vichr.

Jižní cíp národního parku Queen Elizabeth pojmenovaný po hraniční řece Ishasha je úplně jiný než zbytek parku. Je to přehledná travnatá savana, teď porostlá zlatavou trávou, s parkovým akáciovým porostem. Asi nejvíc připomíná Serengeti. Kromě akácií se tu vyskytují i fíkovníky, na kterých lehávají vyhlášení stromoví lvi. Ty jsme dnes neviděli, ale nepředbíhejme.

 Jeli jsme na jih po páteřní cestě. Na náhorní plošině jsme vjeli mezi velké stádo buvolců opi promíchaných s voduškami kob. Bylo čerstvě po dešti a v děrách a výmolech na silnici stály kaluže vody. Vodušky i buvolce se k nim stahovali a pili.

Buvolce topi mám moc rád, jsou to nádherná zvířata. V Tanzanii jsem je viděl v Serengeti a v kráteru Ngorongoro, ale vždycky jen pár kusů.

Tady bylo snad stopadesátihlavé stádo.
Projížděli jsme zvolna po silnici, zleva přetahovali topi, měli jsme spoustu zvířat vlevo i vpravo. V dálce před sebou jsem tušil vysočinu Bwindi, nalevo jsme měli escarpment příkopové propadliny, vpravo se táhla zlatavá savana až k řadě stromů, které označovaly hraniční řeku Ishasha. Za ní se zvedal břeh, který už ležel v Lidově demokratické republice Kongo.

Odbočili jsme z hlavní silnice a vjeli jsme branou do oblasti game trails. Ronald se snažil najít lvy. Objeli jsme pár fíkovníků, ale déšť lvy zřejmě vyhnal.

Projížděli jsme pláněmi a obdivovali vodušky kob a velká stáda buvolů.Výhodou plání u řeky Ishasha je dohled do dálky, takže člověk vidí zvěř na kilometry.

U mokřadu jsme pozorovali dva pěkné slony, kteří se popásali na křoví. Fotil jsem frankolíny rudohrdlé, ale s největší pravděpodobností z fotek nic nebude.

Přesun do oblasti Ishasha a tabu Wagandů

Čekal nás 70 km dlouhý přesun národním parkem Queen Elizabeth do oblasti Ishasha. Kolem druhé odpoledne jsme dorazili do luxusní Ishasha Jungle Lodge. Tady nehrozí mytí v bush shover, ani suchý záchod splachovaný dřevěnými pilinami, ani spaní ve stanu. Máme prostornou chatu, pravda s plátěnými stěnami a rákosovou střechou, ale se sprchou, záchodem a bidetem. Víc pohodlí, než potřebujeme. Kuchyně je tu výtečná, k večeři jsem měl kozí maso s brambory.

Agama černokrká (Uganda Blue-headed Tree Agama)
Ronald říkal, že kozí maso nesmrdí kozinou, protože je počlivě stahují a kůže nikdy nepřijde do styku s masem. Kozí maso je tu dražší než hovězí. U Wagandů je vepřové, kozí a kuřecí pro muže, hovězí pro ženy, skopové nejedí vůbec, to draze prodávají muslimům.Ronald říkal, že mají striktní tabu - muž nikdy nevstupuje do kuchyně. Když jde ke tchánovi, nikdy se nezouvá, protože kdyby měl díru v ponožce nebo kdyby mu smrděly nohy, měl by hroznou ostudu.

 Styky s rodiči jsou hodně striktní, muži mluví s tchánem, ale s tchýní se jen pozdraví. Totéž žena vůči rodičům manžela. Při návštěvách musí mít muž na sobě tradiční bílou tuniku, která zakryje, kdyby se nedopatřením vzrušil, a také ukryje případné nedostatky na postavě.

Kyambura Gorge - konec mise

Jak jsme se propracovávali soutěskou k jihu, terén se zhoršoval. Stezka byla strmější, přibývalo bahnitých úseků. Prales nabízel nádherné scenérie a fascinující zvukovou kulisu, ale opice žádné, o šimpanzích nemluvě. Za celou vycházku jsem se nedostal k poloze vhodné k focení opic, i když jsme je zdálky zahlédli.

Moc mě potěšilo, když jsme z jednoho místa výše položeného zahlédli tři slony, kteří masakrovali houští u řeky. Fascinovalo mě, jak se prodírají neprostupným křovím a jak se cpou bujnými výhonky pralesní vegetace.

O kus dál jsme v kališti zastihli rodinu prasat pralesních, ale zmizeli v pralese, než jsme mohli začít nebo fotit.

Nešťastný Bernard asi po třech hodinách naši vycházku ukončil. Práv na čase. Kompletně propocení, utahaní a špinaví jsme vyklopýtali na pláň nad soutěskou, kde už čekali naši řidiči. (Bylo nás jen šest - my tři, postarší manželský pár a jeden sólista).

Na základně rangerů se kluci převlékli z mokrých hadrů. Z dálky jsme obdivovali úchvatný reliéf soutěsky Kyambara Gorge - hlubokého zářezu do zlatavé savany s bujným a kypícím pralesem na dně.

Kyambura Gorge

Kyambara Gorge je soutěska dlouhá 18km, kterou vyhloubila řeka Kyambara do pískovcových usazenin.

Je unikátní tím, že v soutěsce roste deštný prales a na okolních pláních je travnatá akáciová savana. Ronald to vyslovuje jako "čambara".

Ráno jsme zabalili a rozloučili se s Queen Elizabeth Bush Camp. Kyambara Gorge je necelou půlhodinu cesty. V 8 jsme dostali briefing a vyrazili z pláně na dno soutěsky.

Postupovali jsme stezkou vyšlapanou slony. Tu a tam jsme nalézali sloní trus různého stáří. Náš průvodce Bernard nám vysvětlil, že na konci období sucha je savana vysušená a sloni a puvoli chodí do soutěsky pít z řeky.

Na dně soutěsky protéká řeka a kolem ní se rozprostírá regulérní prales. Je mnohem bujnější než Kibale, protože má dostatek vody. Shora jsme viděli, že některé stromy ironwood v soutěsce kvetou v předtuše nadcházejícícho období dešťů.

 

 

Pralesem vede spousta stezek. Některé vyšlapané rangery a turisty, jiné zjevně slony a buvoly. Dole u řeky jsme vstoupili do hroší stezky zahloubené na metr do terénu. Na konci stezky jsme došli k řece, kde odpočívala rodinka hrochů.

Bernard říkal, že v národním parku Queen Elizabeth bylo před 20 lety na 15000 hrochů, ale přý způsobovali nadměrnou erozi půdoy, a tak se správa parku rozhodla jejich stavy zredukovat.

Snažili jsme se najít šimpanze, ale nedařilo se. V pralese bylo dusno jako v prádelně. Nebylo ani tak hrozné horko, tipl bych lehce přes 30°C, ale kvůli vysoké vlhkosti jsme se potili jako zvířata. Nejhůř bylo asi Peterovi, hned pak Honzovi. Já jsem to zpočátku dával, ale první krpál mě odrovnal a pak už jsem se koupal v potu jako všichni.

Terén byl obtížný, kvůli řece jsme šplhali do půlky výškuy soutěsky a zase zpět, brodili se potůčky, překračovali padlé stromy a prodírali se křovím. Aych nelhal - všude byla stezka vyšlapaná, ale rozhodně ne udržovaná.

Viděli jsme guerézy černobílé, red tail monkeys, ale to bylo z opic všechno. Došli jsme znovu k řece a přebrodili ji po pohodlné visuté lávce. Ani tam nám štěstí nepřálo. Šimpanzi tam buď nebyli, nebo se rozhodli být v úkrytu a zticha.

Uganda 2017: Den 11: Trasa