Sloni podruhé u Groot Okevi

Mrkl jsem do GPS mapy na IPADu. „Myslím, že vím, kam mají namířeno“, povídm. Sloni mířili k waterhole Groot Okevi, vzdálené asi 1km. Vede tam odbočka z hlavní silnice, mohli bychom si tam na ně počkat. Dojeli jsme na hlavní, našli odbočku a po kilometru jízdy jsme dorazili k waterhole. Právě odtud odjížděla dvě auta s turisty. U vody byla skupinka impal a právě odcházelo stádečku kudu.

„Pokud mají namířeno sem, jsou tu do půl hodiny“, řekl jsem, když jsem přeměřil vzdálenost na mapě.
Nemuseli jsme čekat ani tak dlouho. Za cca 15 min tu byl první slon, dorostenec, který dychtivě doběhl k vodě a začal pít. A za ním se valil zbytek stáda.
Měli jsme neskutečnou kliku – a také správný úsudek. Naše auto tentokrát stálo slonům v cestě od napajedla.

Vůdčí samice si nás chvíli opatrně prohlížela, pak usoudila, že nepředstavujeme nebezpečí – a vedla stádo těsně vedle nás!

Tentokrát jsem napočítal určitě přes 20 slonů, ale všiml jsem si, že někteří sloni se vodě vyhnuli a pokračovali do vršku a dál stejným směrem! Žeby mířili k další blízké waterhole Klein Okevi?

Nakonec zbyl u napajedla obrovský samec. Byl určitě o třetinu větší než samice – a o čtvrtinu převyšoval druhého největšího samce. Byl v říji, stejně jako některé ze samic. Když stádo prošlo kolem našeho auta, zamířil k nám i samec. „Teď už to bude v pohodě“, povídám. A bylo – samec důstojně prošel před autem a následoval stádo do buše.

V ten moment k waterhole dorazila další auta. Potkala se s odcházejícím stádem. Povedlo se mi natočit auto jedoucí po cestě za důstojně kráčejícím slonem.

Cesta kolem pánve Etosha

Objeli jsme waterholes Goas, Noriams, Nuamses, Springbokfontein a Batia. Už bych nedokázal dát dohromady, kde jsme co viděli. Každopádně to bylo druhově pestré: springboci, oryxové, kudu, zebry Burchellovy, spousty žiraf, buvolci káma. Ti mě obzvlášť potěšili, měl jsem velkou radost, že je vidím zblízka.

Objížděli jsme pláň Etosha kolem waterhole Okerfontein. Na pláni byli vidět pakoně modří (také pakůň hřivnatý, resp. žíhaný - zkrátka gnu, blue wildebeest). Pakoně se zřejmě stahovali na pláně, kde roste nízká tráva a také tu zdálky vidí predátory. Smíšená stáda pakoňů a zeber, jaká znám ze Serengeti, jsme tu nepozorovali.

Povedlo se nám zastihnout skupinku buvolců káma blízko u cesty. Konečně jsem si je pořádně nafotil. Mám buvolce moc rád.
Hodně zdálky jsme viděli velké sloní samce pokryté bílým prachem. Zkoušeli jsme jim nadjet po hlavní silnici, ale byli moc daleko.
U waterhole Ngobib jsme nafotili krásné stádo impal černočelých, které žijí jen tady v Etoshe.

Všude bylo vidět spousty žiraf angolských (southern giraffe). Kupodivu i na solné pláni.

Velice mě překvapilo, když jsem viděl  žirafy pást se na trávě, třebaže o kus dál byly houštiny mopanových stromů. Žirafy se široce rozkročily stejně jako když pijí, a pásly se na trávě.

Halali a odpolední cesta zpět

Poobědvali jsme hamburgery v kempu Halali. Pro zpáteční cestu jsme zvolili Rhino Drive, cestu se slibným jménem, avšak hubeným výsledkem – jedno stádo impal černočelých, endemických pro Etoshu, a jedna skupinka zeber Burchellových – plain zebra.

Boužel se přesouáme rychlostí 60 km/h, takže je docela malá šance vidět menší zvířata a určitě toho hodně mineme.

Waterholes Salvadora, Charisaub, Sueda a Homob byly buď vyschlé, nebo tam nic zajímavého nebylo.

Vraceli jsme se do Okaukueja v záři zapadajícího slunce, nekonešnou plání podél solné pánve. Prach zvířený auty, co jela před námi, prozařovaly sluneční paprsky paprsky a dodávaly krajině podmanivé kouzlo.

Waterhole Nebrowni, kde jsme ráno viděli spoustu zvěře,  byla večer opuštěná. Je vidět, že čas hraje roli.