Batoh se našel!

Ta úplně nejlepší věc ,která na mě čekala v Mikumi, byl můj ztracený batoh. Konečně si můžu vyčistit zuby vlastním kartáčkem a vyspat se v pyžamu!

Batoh stále není. Dopoledne kolem Mwagusi

Ráno po snídani jsme jeli na letiště Msembe domluvit se ohledně batohu a night drive na dnešní večer.
Batoh opět nedopadl. Prý ho ráno zapomněli naložit do letadla Coastal Airlines. Prý zítra.
Problém je, že zítra odjíždíme z Ruahy do Mikumi. Takže se začaly vymýšlet varianty, jako řže mi batoh do Mikumi pošlou autobusem.

 Korunu všemu nasadila Leina. Volala mi, že batoh pošlou do Mikumi - Martha prý zajistí, aby se určitě naložil, a manager z lodge ho vyzvedne a v lodgi na mě bude čekat. A prý mě to bude stát 50$ / něco za Marthu, něco za managera. Byl jsem už dost naštvaný, řekl jsem Leině, že nic platit nebudu a ať se domluví se Stellovou. Tak se snad domluvili.

Jeli jsme na game drive kolem hory Kimila Matonge. Cestou jsme viděli pár skupinek slonů a konečně jsem vyfotil zoborožce tanzanského - Ruaha Hornbill (Tanzanian Red Billed Hornbill).

 V lesích kolem hory jsme toho moc neviděli. Je tam špatná viditelnost, všude křoví a stromy. Zahlédli jsme antoilopy losí - elandy, ale hned zase zmizely v lese.
O kus dál Igor objevil sloní rodinku, kerou jsme si vychutnali.

Veverka bušová - Smith's Bush Squirrel

Nejlepší část dopoledního safari byla oblast kolem řeky Mwagusi. Řeka byla místy úplně vyschlá.

Kolem řeky se procházela stáda slonů, kudu, žirafy a impaly.

Viděli jsme jednoho velkého samce, jak se vyvaluje v bahně. Pak vylezl a přecházel koryto řeky přímo před námi. Byl to nejsilnější a největší býk, jakého jsme dosud viděli.

Krajina za Mwagusi je nízká, rovná, bez vysokého buše. Kolem řeky rostou vysoké palmy dumy thébské. Viděli jsme dvě sloní rodiny docela zbízka, sloni na tři metry. Nemělo to chybu.

Cesta byla místy docela zarostlá a špatně průjezdná, v jednu chvíli to autem hodilo tak, že jsem Petera praštil foťákem do bhlavy.

Na oběd jsme dojeli až něky kolem třetí. Po obědě jsme vyrazili do jižní části parku. Jeli jsme podél řeky. Viděli jsme plno hrochů a velká sloní stáda.

Bohužel jsme neviděli žádné šelmy. Nazpátek jsme se vraceli přes náhorní plošinu zarostlou bušem a baobaby, kde nás strašně žraly mouchy tse tse.

Před večeří jsme zajeli k bývalému přívozu a k mostu přes Ruahu.

Msembe Airstrip - čekání na batoh

Ráno jsme vstali před sedmou. Slunce právě lezlo nad obzor. Jeli jsme na dobrou snídaní - africkou omeletu s normální omeletou, osmažené párky a med.

 

Na baobabu stál na hnízdě čáp sedlatý.

Po snídani jsme jeli na nedalekou skalku nad řekou.

 Na hromadách žulových balvanů se vyhřívali damani skalní. Někteří šplhali i po větvích baobabu.

Fotili jsme ptáky - pestrobarevné mandelíky dlouhoocasé, Lilac Breasted Roller. Podle Honzy Plívy to jsou nejkrásnější ptáci na světě.

O kus dál se pásly impaly.

Pak  nás Michael odvezl na letiště Msembe Airstrip, abychom si z letadla z Daru vyzvedli moji bagáž. Přiletělo první letadlo, druhé, třetí - nic. 6ádné z nich nemělo můj ztracený batoh. Pak jsme zavolali Leině. Ta nám řekla, že letadlo z Daru do Ruahy odletělo moc brzy a další že jsou soukromá a cizí bagáž neberou. Takže můj batoh přiletí snad zítra. To bylo asi 11 dopoledne. Čekali jsme na tom zatraceném letišti dvě hodiny nadarmo.

Konečně Tanzanie

Let z Dubaje byl moc příjemný. Spal jsem, pak jsem si pustil film Bohemian Rhapsody v cenzurované verzi s arabskými titulky. Byla tam vystřižená erotika a polibek Freddieho s jeho milencem.

Z letadla bylo vidět somálské pobřeží, Indický oceán a cíp Zanzibaru.

Dar es Salaam z výšky byl hodně zajímavý.

Na letišti nás čekala pakárna kolem víz. Stáli jsme postupně čtyři fronty, v každé udělal úředník jeden drobný úkon. třeba sejmutí otisků prstů nebo kontrolu žádosti o vízum, a poslal nás dál. Nakonec jsme čekali v houfu před poslední kanceláří, ze které vždy po několika minutách (třeba pěti až deseti) vyšel úředník a přinesl tři čtyři pasy lidí, které vyvolával jménem. Celá procedura zabrala déle než dvě hodiny. Bylo to dost úmorné.

Pak jsme prošli pasovou kontrolou a já s hrůzou zjistil, že nemám batoh. Zasekl se pravděpodobně v Istanbulu.

Dost mě to rozhodilo - už toho na mě bylo trochu moc. Musel jsem jít vyplňovat formulář o ztrátě zavazadla, s tím, že není vůbec jasné, kde batoh je a kdy se k němu dostanu. Je to dost nepříjemné, mám sice jedno náhradní triko, trenky, kraťasy, ale nic víc.

Na letišti jsem vyměnil 500$ xs 1 140 000 tanzanských šilinků. Přepočet na koruny je zhruba 1:100. Koupil jsem také kartu s datovým tarifem, ale nefunguje mi - nejdou s ní posílat SMS do Česka.

Na letišti nás čekala Martha, zástupjyně cestovky, a řidič s africkým jménem Mumin.

Na hotelu Trinity Airport  nás Martha překvapila požadavkem na 980$ jako pokrytí nákladů s pozdním příletem. Krmě přebookování letenky za 3x220$ nám chtěla naúčtovat spoustu dalších nákladů, které by pak pokryl claim za Turkish Airlines. Poněkud se mi to nezdálo, tak jsem vyjednával s Marthinou šéfkou Leinou a vtáhl jsem do toho Lídu Stellovou. Nakonec jsme zaplatili 600$ s tím, že zbytek se dořeší později. Teď jsme po večeři, utahaní a zpocení.

Trinity hotel je nevzhledný, jen recepce s restaurací a ubytovací budovou, uprostřed africké čtvrti s úzkými domky, boudami a příšerně děravou cestou. Na přespání za nízkou cenu OK., bez štěnic, ale neuchvátí. Nebýt toho ztraceného batohu, bylo y to OK. Takhle nic moc. Snad se to zítra vyřeší.