Den 6. - GPS track

Lvi na salámovém stromě, 3.3.2013

Od Lake Magadi jsme pokračovali k Moru Kopjes. Viděli jsme tam na stromě levharta s ulovenou antilopou.
Kopjes jsou žulové pahorky a seskupení balvanů vystupující nad travnatou savanu. Díky bizarně zvětralým tvarům a zajímavé vegetaci tvoří Moru Kopjes celek s estetikou japonských zahrad. Jinak tam nebyl k vidění ani daman. Damani tam určitě žijí, ale v tuhle denní dobu byli zalezlí někde  ve stínu.

Podle mapy tam má být rhino area - oblast výskytu nosorožců, my jsme ale z nosorožce neviděi ani ocas. Snad se víc zadaří zítra v kráteru Ngorongoro.

Od Moru Kopjes jsme sjeli k potoku vroubenému horečkovými akáciemi. Podle mých map je tu potok jen v období dešťů, v období sucha vysychá.
Tady jsme narazili na druhou největší atrakci dnešního dne. lví strom. Byl to obrovský salámovník (sausage tree), na kterém odpočívala rozložená lví smečka.

 Byly tam tuším čtyři dospělé lvice a pět nebo šest odrostlých mláďat.

Lvi napřed jen pochrupovali, pak se dvě lvice začaly poš´tuchovat o místo, jedna z nich se zvedla a odešla na druhý konec stromu.

Přišlo mi, že se lvice na stromě nedrží drápy, nebyla si moc jistá. Vůbec se to nedá srovnávat s levhartem!

Velká migrace na Lake Magadi podruhé, 3.3.2013

Opustili jsme novorozené mládě a odjeli k Lake Magadi. Našli jsme tu skupinu aut pozorujících lvici s čerstvou ulovenou kořistí - mladou zebrou. Poprvé v životě jsem viděl predátora s kořistí.

Hodně mě překvapilo,že na těch deset patnáct metrů jsem jasně cítil pach syrového masa, podobný jako když táta bourá ulovené prase.
Lvice si žraní hodně uživala, olizovala maso, otáčela si zebru a trhala maso silnými řezáky.

Projeli jsme mostek přes řeku Mbalageti a znovu jsme obdivovali neuvěřitelnou masu zvěře, chaos u napajedla a skupinky zvířat pasoucích se ve zvířeném prachu.

Kdysi jsem viděl jakýsi dokument o pakoních a Velké migraci. lake Magadi tam bylo vylíčeno jako zkouška srovnatelná div ne s přechodem Mary. Autor zdůraznil, že jezero je sodné a může pakoňům rozleptat kopýtka.
Tak opravdu nevím: jezero bylo plné plameňáků, pily v něm impaly i zebry a velké stádo jezero v klidu obcházelo z obou stran. Autor toho filmu možná trošku přifoukl realitu, aby dostal dramatickou story.

Chladím si nohy a mám hlad. To je dobré znamení, že prášek na průjem začíná zabírat. Jen aby mi neotekla ta noha. Koneckonců tuším, že některé z těch nejhnusnějších kousanců mám už z Tarangire anebo z přejezdu k Lake Ndutu.
S Davidem a Marcelkou jsme se shodli, že Lake Ndutu může i za náš průjem, protože tam používají nějakou alkalickou vodu na mytí lidí i ovoce. Tak příště si na to dát pozor!

Majda vedle mě čte Lehká fantastično od Terryho Pratchetta a nahlas se směje nejlepším kouskům. To jsem moc rád!

Narození pakoně, 3.3.2013

Migrující stádo se přes noc hnula, na první skupinku pakoní jsme narazili kousek od mostu přes Mbalageti. Zastavili jsme, abychom udělali pár fotek a záběrů. Bylo to stejně dobré jako včera, navíc ve výborném ranním světle.

Najednou nás Dickson upozornil na samici pakoně, která se chystala rodit. Z rodidel už jí trčela kopýtka mláděte. Samice si lehala, tlačila a opět vstávala a pokračovala dál v chůzi jakoby nic. Mám pocit, že jsem někde četl, že to takhle může trvat i hodiny, aniž by se tím ohrozil život mláděte nebo matky.

Samice byla možná nervózní z ostatních aut, která se k nám sjela, ale naštěstí po chvíli zase odjela, když se nic nedělo. My jsme byli trpěliví, měli jsme dobrý výhled, samice mohla od nás být padesát metrů (?), na rozumné hranici mého velkého teleobjektivu. Naštěstí se držela na slunci, jen občas byla zakrytá keřem nebo skupinkami přetahujících pakoní a zeber. Jeden pakoní býk samici chvíli střežil, ale pak následoval stádo.

Nakonec jsme se dočkali. Samice si lehla, zatlačila a mláděti vykoukla hlavička, pak si stoupla, popošla, znovu si lehla a porodila mládě.

Bylo hrozně pomačkané a mokré, vzápětí se na ně nalepil prach, ale snad do minuty začalo zvedat hlavičku.
Dickson nám řekl, že mládě by mělo vstát do pěti minut. Tomuhle to trvalo snad tři a půl minuty. Napřed zvedlo zadní nohy, chvilku se potácelo v kleku na předních a pak se svalilo. Zkusilo to znovu, znovu po kolenou předních nohou, a pak se poprvé postavilo.

měli jsme opět neskutečnou kliku, byli jsme v pravý čas na pravém místě a měli jsme víc trpělivosti než ostatní auta.

Sledovali jsme první krůčky mláděte snad půl hodiny. Dívali jsme se, jak se pokouší poskočit a popoběhnout, jak mu to nejde a padá, ale přesto s každým dalším pokusem získává víc jistoty a stability. Zázrak přírody.

Sledovali jsme, jak se mládě snaží napít, jak samici olizuje zadní nohy a nakonec přijde na to, jak správně natočit hlavu a poprvné se přisaje.

Měli jsme strach, aby pach porodu nepřivábil nějaké predátory, ale objevil se jen pes ušatý, který měl nejspíš zálusk na placentu. Porod placenty už jsme nezaznamenali, samice si čerstvého potomka, pečlivě olízaného a postupně nabírajícího fazónu, pomalu odvádí k nejbližší skupince pakoní čekajících o kus dál ve stínu. Byl to neskutečný zážitek!

Ranní safari kolem Mbalageti, 3.3.2013

Tak, noha už se chladí, můžu se pustit do popisování dnešních zážitků. Moc dobře jsme se nevyspali, v noci bylo docela vedro, vstávali jsme v 5:45 a už v 7 jsme odjížděli na safari. Vyjeli jsme do údolí řeky Mbalageti. Chtěli jsme jet proti roudu po levém břehu, ale brzy jsme potkali protijedoucí auta se zataženou střechou a zavřenými okny. Řidič jednoho z nich řekl Dicksonovi, že zamýšleným směrem je hrozně moc much tse-tse. Při pohledu do údolí plného horečkových akácií (yellow-fewer acacia) jsem se ani moc nedivil, ačkoliv ten strom je v tom celkem nevinně, žlutou zimnici rozhodně nezpůsobuje, pouze se vyskytuje v mokřejších terénech, které svědčí také nejrůznějšímu protivnému hmyzu.

V údolí jsme viděli dva velké sloní samce, pěknou sloní rodinku s mláďaty a pár zeber, pakoňů a buvolů.

Moc se mi líbila skála na hřebenu Olgarabosko, ozářená ranním sluncem.

Vrátili jsme se zpět k dřevěnémo mostku přes Mbalageti a pokračovali směrem ke kopci Elmakati a Lake Magadi, kde jsme včera pozorovali Velkou migraci.

Zdravotní potíže, 3.3.2013

Popis dnešního dne musím bohužel začít zase zdravotním stěžováním. Záda se sice nepatrně lepší, ale mám nepěkný průjem. Naštěstí jen ráno a v poledne, ale i tak :-(.
To bych měl celkem v pohodě dát. Co mě ale začáná vážně trápit jsou kousance na nohou, hlavně kolem kotníku (zase!!) Jsem vážně trubka, vezu s sebou vysoké boty a nasazuju je, až když jsem požraný!

Začínám mít pocit, že mi začíná pravá noha trošku natékat. Zatím je to v normě, konec konců jsem se celý den potil ve vysokých botách, ale ení to nic příjemného. Hlavně aby se to začalo zlepšovat! Opravdu nerad bych dopadl jako minule, kdy jsem si přivezl z Afriky nepěkně oteklou nohu.
Mám pocit, že mám lehkou teplotu. Nic katastrofálního, ale stejně ... Asi zkusím zjistit, jestil tu není nějaký doktor, aby mi píchl antibiotikum. Anebo si na to dám zatím obklad. Hlavně aby Majda byla v pohodě! Zatím vypadá dobře, ale od rána má taky průjem. Vzhledem k tomu, že k snídani spořádala misku ovoce, talíř míchaných vajec a opečenou slaninu, snad to nebude nic vážného. Průjem konec konců může být i z Malaronu.

Serengeti Sopa Lodge, 2.3.

Serengeti Sopa Lodge má nádhernou polohu na úbočí Niaroboro Hills.Dívá se dolů na pláň a údolí řeky Mbalageti. Z okna se díváme na rozlehlou savanu, kde zvolna protahuje pár buvolů. Jsem hodně zvědavý na zítřejší safari. Chceme vyjet už v 7:00.

 Ještě musím napsat o štípancích. Máme hnusně poštípané nohy od much tse-tse ještě z Tarangire, k tomu pár štípanců od komárů z Lake Ndutu. Dnes si spustíme moskytiéy, které jsme včera zanedbali. A zítra rozhodně vysoké boty. Nafackoval bych si, táhneme to s sebou a pak je vezeme v autě. Jak jsem starej, tak jsem blbej.
Ukopnutý palec se zdárně hojí, štípance mažeme, snad bude všechno OK.

Aby toho nebylo málo, hnul jsem si se zády. Nejspíš to mám z toho, jak jsem včera zvedal střechu od auta. inu, už mi není třicet. Vlastně zítra oslavím čtyřicáté druhé narozeniny. Věk, který se podle Stopařova průvodce po galaxii pojí se smyslem života. Asi je to myšleno tak, že ve čtyřiceti dvou už by člověk měl mít pojem, o čem to celé je. Tak uvidím a nechám se překvapit :-).

Den 5: GPS track

Velká Migrace u Lake Magadi, 2.3.

Těch pakoňů u Naabi Hill jsme se nakonec nedočkali. Stádo se k přechodu silnice prostě neodhodlalo. Snad po hodině čekání jsme to vzdali a vyrazili dál na severoseverovýchod. Viděli jsme krásné buvolce topi a buvolce stepní, kteří odpočívali vedle cesty.

 Buvolec stepní (Coke's hartebeest, Dickson to vyslovoval jako Koku Hartebest) je nádherné zvíře, údajně je to nejrychlejší antilopa v Serengeti. To by člověk nehádal.

Buvolec Topi je podle mě jedno z nejkrásnějších zvířat v Serengeti. Bohužel jsme viděli jen tuhle jednu skupinku.
U Simba Kopjes jsme uhnuli z hlavní cesty doprava, směrem na severovýchod. A u kopce Elmakati to začalo: narazili jsme na Velkou migraci.

 Obrovské stádo zeber a pakoní se táhlo od jihu na sever, kam oko dohlédlo. Zvířata nebyla rozptýlena jako na pláních u Lake Ndutu, ale shromážděna ve skupinách blízko u sebe.

Pakoně i zebry měli mladé.

Zebry se většinou popásaly, pakoně se schovávali ve stínu pod sluncem.

Zahnuli jsme na jih k jezeru Magadi. jeli jsme snad tři kilometry naproti stádu, které se zvolna sunulo proti nám. Tady se pakoně nestyděli, přebíhali cestu před i za naším autem.

Projeli jsme kolem jezera až k místu, kde cesta náspem překračuje řeku Mbalageti, močál kolem ní a přítok od jezera Magadi. Bylo vidět, že na druhém břehu je ještě neskutečně velký zbytek stáda.

Koncentrace a množství zvěře bylo nepopsatelné. Odhadl bych celkový počet zvířat na desítky tisíc, možná až dvěstě tisíc. Převažovaly zebry, ale bylo tu i hodně pakoní.

Tady jsme zažili tu pravou Velkou migraci: pakoně i zebry chtěly přejít řeku, ale zároveň se bály, takže z vody prudce vybíhaly.

Některé vstupovaly do místa, kde bylo vody po břicho a hltavě pily.

 Bylo to neskutečné divadlo, zázrak přírody. Jen doufám, že se mi to povedlo pořádně nafotit a natočit.

Naabi Hill a Serengeti, 2.3.

Po úspěšném dopoledním safari u Lake Ndutu jsme zamířili k Naabi Hill, vstupní bráně do Serengeti. Tady jsme se naobědvali. Udělal jsem pár fotek zajímavých ptáků.

Vyšplhali jsme na pahorek Naabi Hill a rozhlédli jsme se po rozlehlých pláních.

Na jihu směrem k vysočině Ngorongoro je nízká zelená tráva, kterou mají rádi pakoně. Je vidět, že tam v tomto období prší.
Na severu směrem k Simba Kopjes a k Seroneře je savana vyprahlá a suchá.
Už asi hodinu stojíme severně od Naabi Hill a čekáme na pakoně. Pozorujeme migrující stádo, které se přiblížilo k silnici. Teď už čtvrt hodiny stojí  na místě a odhodlává se vyrazit na přechod silnice.

Vpředu jsou samci, pak zebry a samice s mláďaty a na konci zase samci. Tipuji na dvěstě kusů minimálně. Opodál se pase stádo gazel Grantových a Thomsonových.
Je fascinující, jak se stádo cílevědomě pohybuje za vůdčím samcem. Míří neomylně na jihozápad, do oblasti s nízkou čerstvou trávou.

Záhadná antilopa ze Serengeti - Bahnivec severní

Psal jsem tu o neúspěšném lovu lvic na antilopy, který jsme pozorovali ve středu 26.10.2011 na cestě ze Seronery do Ngorongoro.

Cituji z předchozího příspěvku:
 Nejsem si jistý, co to bylo za antilopy. Na místě jsem si myslel, že to jsou impaly, ale Dickson říkal, že to byly antilopy bushbuck. To by měl být lesoň pestrý (obrázky třeba tady a tady, později jsme ho viděli také na Lake Manyara). Což se mi nezdá - na obrázcích na Internetu má lesoň tmavší srst na čumáku a kolem krku, na hřbetě má bílé pruhy a na bocích bílé značky. Na fotce je vidět srst světle pískové barvy, pod bradou bílá. Co to bylo, to se s jistotou už asi nedozvím, protože fotky nedovolují bližší určení.

Nedalo mi to a ještě trošku jsem se tím zabýval. Dospěl jsem k závěru, že se jedná o bahnivce severního (Bohor reedbuck, Redunca redunca, také tady na české Wikipedii, tady na anglické, tady na stránce Ultimate Ungulate).
Bahnivci se v Serengeti vyskytují. Sedí vzhledově: na fotce vpravo je jasně vidět tvar hlavy s velkými slechy, písková barva, bílé břicho a okolí tlamy, náznakem je vidět i tmavší skvrna pod ušními boltci - vyústění pachové žlázy. Pasuje i způsobem života v mokřinách.
Možná, že jsem si i špatně zapamatoval, co říkal Dickson, a popletl jsem si reedbucka s bushbuckem.

Záhadná mangusta

Teď se vrátím trošku v čase. Mangusty jsme viděli už v Serengeti a v Tarangire. Tyto druhy se mi povedlo určit.

Na téhle fotce je stádo paviánů v Tarangire. Mezi paviány se pohybuje tlupa mangust žíhaných (Banded mongoose, Mungos mungo).

V Serengeti jsme viděli tuhle velkou mangustu s černou špičkou ocasu, jak rozhrabává sloní trus, aby se dostala k larvám hmyzu. Určil jsem ji jako promyku ichneumon (Egyptian mongoose, Herpestes ichneumon).

V národím parku Lake Manyara jsme viděli tenhle druh mangusty. Bylo to docela na blízko a mám dvě povedené fotky. Přesto nejsem schopen identifikovat druh. Podle Internetu žije v Tanzanii na jedenáct druhů mangust, ale mangusta z Lake Manyara se nepodobá žádné z těch, ke kterým jsem sehnal fotku. Je podobná jedné fotce promyky bengálské, ale to je druh, který žije jen v Indii. Mohla by to snad být mangusta jižní (Dwarf mongoose, Helogale parvula), ale tam mi zase úplně nesedí velikost - tohle zvíře si pamatuji větší. Je to zkrátka záhada.