Naabi Hill a Serengeti, 2.3.

Po úspěšném dopoledním safari u Lake Ndutu jsme zamířili k Naabi Hill, vstupní bráně do Serengeti. Tady jsme se naobědvali. Udělal jsem pár fotek zajímavých ptáků.

Vyšplhali jsme na pahorek Naabi Hill a rozhlédli jsme se po rozlehlých pláních.

Na jihu směrem k vysočině Ngorongoro je nízká zelená tráva, kterou mají rádi pakoně. Je vidět, že tam v tomto období prší.
Na severu směrem k Simba Kopjes a k Seroneře je savana vyprahlá a suchá.
Už asi hodinu stojíme severně od Naabi Hill a čekáme na pakoně. Pozorujeme migrující stádo, které se přiblížilo k silnici. Teď už čtvrt hodiny stojí  na místě a odhodlává se vyrazit na přechod silnice.

Vpředu jsou samci, pak zebry a samice s mláďaty a na konci zase samci. Tipuji na dvěstě kusů minimálně. Opodál se pase stádo gazel Grantových a Thomsonových.
Je fascinující, jak se stádo cílevědomě pohybuje za vůdčím samcem. Míří neomylně na jihozápad, do oblasti s nízkou čerstvou trávou.

Dopolední safari kolem Lake Ndutu, 2.3.2012

Ranní safari bylo hodně o šelmách. Jeli jsme se podívat na močál Ndogu, bažinatou oblast na sever od jezera Ndutu. Projeli jsme kolem jezera a vyjeli na planinu, kde se páslo stádo gazel Grantových. Vyfotil jsem mohutného samce, který byl silně promořený klíšťaty.

 Při přejezdu planiny jsme viděli rodinku psů ušatých (anglicky bat-eared fox - nechápu, proč se česky jmenuje pes ušatý, podle mě je to jasná liška). Rodinka se vyhřívala na ranním sluníčku vedel ústí své nory.

Psi si nás vůbec nevšímali, byli jsme od nich na dva metry.

V buši jsme viděli stádečko žiraf, nejbližší na čtyři metry. Vyfotil jsem krásný portrét. Myslím, že by málokdo uvěřil, že to není foceno v zoo.

U potoka vytékajícího z močálu jsme pozorovali párek hus egyptských se třemi housaty.

Na pláních Ngorongoro, 1.3.2013

Cestou dolů z vysočiny Ngorongoro na planinu jsme viděli pár pakoňů a zeber, žirafy a nádherného samce antilopy losí. Úžasné zvíře! Minule jsme viděli jen zdálky jednu antilopu z terasy Tarangire Wildlife Lodge. Tady to bylo mnohem lepší.

Dickson nám vyprávěl o nízkých akáciích. V jejich plodech prý žijí symbiotičtí mravenci. Když žirafa plod utrhne a začne žvýkat, mravenci vylezou a žirafu poštípají, takže plod vyplivne. (Dohledal jsem, že se ten druh jmenuje anglicky Whistling thorn - podle trnů, které ve větru hvízdají - nebo Ant-galled Acacia, latinsky Acacia drepanolobium, české jméno jsem nedohledal).

Dole na pláni bylo znatelně živo. Od Olduvai Gorge byla savana zelená a plná gazel Grantových a Thomsonových.
Dozvěděli jsme se od Dicksona, že Oldupai je masajský název divokého sisalu - jukovitého sukulentu, která tam hojně roste. Během období sucha slouží Masajům jako zdroj vody. Nevím, proč Britové říkají Olduvai a ne Oldupai.

Cestou ke hranici národního parku Serengeti začali přibývat pakoně. Před hranicí parku jsme uhnuli na lake Ndutu směrem na západ. A začal masakr. Kam oko dohlédlo, všude se pásli pakoně, oba druhy gazel a zebry. Byla to neskutečná masa zvěře! Jeli jsme třicet kilometrů od hlavní silnice k jezeru přes další a další spousty zvěře.

Tahle fotka ukazuje tu spoustu zvěře, jen když se pořádně zvětší.

Viděli jsme ještě dvě další stáda antilop losích, neboli Eland antelope. Bohužel jsou velice plaché, takže je těžké udělat pořádnou fotku. Mají únikovu vzdálenost možná sto metrů, takže nám nebylo nic platné, že Dickson sjel ze silnice, aby nás dostal blíž. Tedy silnice: prašné pisty v podobě dvou vyježděných kolejí. Narozdíl od ostatních národních parků, v Ngorongoro Conservancy Area je dovoleno jezdit autem kdekoliv, nejen po cestách.

Ještě k únikové vzdálenosti: gazely Thomsonovy a Grantovy nám někdy doslova uskakovaly pod koly naší Toyoty Landcruiser, únikovou vzdálenost mají pár metrů. Pakoně jsou komfortní na patnáct metrů, zebry zrovna tak.

Po cestě jsme viděli čtyři hyeny odpočívající v brázdě.

Lake Ndutu se nachází na západním konci Olduvai Gorge. Okolí jezera tvoří akáciový buš. Zjevně tu žijí sloni, vegetace je hodně polámaná. Lake Ndutu je rozlehlé, má možná pět kilometrů na délku, ale teď je tu málo vody. Zřejmě v období dešťů naprší víc. Vyfotili jsme si pár plameňáků, kteří se brodili v mělké vodě. Hrochy jsme neviděli, asi je na ně jezero příliš mělké.

Cestou do lodge jsme na cestě potkali krásného frankolína  žlutohrdlého (yellow-necked francolin - alespoň doufám, že to je on).

Poznámka 11.10.2020: Tenhle pták je frankolín šedoprsý, Pternistis rufopictus - Grey-Breasted Spurfowl.
Zítra pojedeme na ranní safari v okolí jezera, pak se vrátíme na oběd a budeme se přesouvat do Sopa Lodge v Serengeti.

Odjezd ze Seronery

Kolem desáté hodiny dopolední jsme se vrátili do lodge. Snědli jsme pozdní snídani, zabalili věci a vyrazili na jih. Nejeli jsme po hlavní cestě, ale východ od ní přes Masai Kopjes. Na jedné z kopjes jsme viděli lvici is obojkem a vysílačkou.

O kus dál jsme měli možnost pozorovat tři lvice při lovu. V mokřině zarostlé hustou trávou se lvice pomalu přibližovaly ke skupince tří antilop. Bohužel byly od nás docela daleko, takže se nedalo moc fotit.

Nejsem si jistý, co to bylo za antilopy. Na místě jsem si myslel, že to jsou impaly, ale Dickson říkal, že to byly antilopy bushbuck. To by měl být lesoň pestrý (obrázky třeba tady a tady, později jsme ho viděli také na Lake Manyara). Což se mi nezdá - na obrázcích na Internetu má lesoň tmavší srst na čumáku a kolem krku, na hřbetě má bílé pruhy a na bocích bílé značky. Na fotce je vidět srst světle pískové barvy, pod bradou bílá. Co to bylo, to se s jistotou už asi nedozvím, protože fotky nedovolují bližší určení. (Mnohem později jsem to vyřešil.)


Jedna ze lvic číhala za malým travnatým kopečkem. Nejbližší antilopa se pásla na druhé straně toho pahorku, nebyly od sebe dál než deset metrů. Ostatní antilopy se pásly kousek opodál. Další dvě lvice pomalu obkličovaly antilopy zprava. Lvice schovaná za kopečkem nechtěla útočit, asi chtěla počkat, až její kolegyně naženou zvěř do rány. To se ale nestalo - jedna z antilop asi lvy zvětřila, vyrazily na útěk, lvice za kopečkem také vyrazila, ale už bylo pozdě. Kořist byla nenávratně pryč. Antilopy utekly do savany a lvice zklamaně zůstaly samy v mokřadu.

Cestou z Naabi Hill jsme projížděli přes neuvěřitelná stáda gazel Thomsonových a Grantových. Počet gazel odhaduji na desítky tisíc - savana jich byla plná, kam až okok dohlédlo. Byly to převážně gazely Thomsonovy, mezi nimi byly rozptýleny i větší gazely Grantovy. Opravdu neuvěřitelná hojnost zvěře!

O kus dál se páslo stádo zeber. A zase, zebry byly na kilometry daleko. rozprostředné po travnaté pláni Serengeti. Oproti gazelám byly zebry více rozptýleny, tvořily menší skupinky o dvou až šesti kusech, které se pásly dál od sebe. Na dálku nešlo rozeznat zebrování, černé a bílé prohy splývaly v šedou barvu a vzdálené zebry připomínaly kameny. Fotili jsme jako o život. Tady se lvi o potravu opravdu nemusejí bát.
Viděli jsme i krásné buvolce Topi, mé oblíbené antilopy. Ve stepi vypadají neuvěřitelně majestátně.

Kousek před návratem na hlavní cestu jsme měli možnost pozorovat geparda odpočívajícího na vrcholku kopce.

Příjezd do Serengeti

Serengeti je velmi rozlehlá, prašná, travnatá planina. V masajštině znamená Serengeti "Místo bez konce". Sjeli jsme ze svahů Ngorongoro a zamířili na severozápad. Jeli jsme snad dvě hodiny vyschlou plání, bez zvěře, jen tu a tam vyschlé koryto anebo masajská boma.
Slavnou Olduvai Gorge jsem neslavně zaspal. Pak se poznenáhlu začala objevovat zelená tráva a gazely Grantovy (větší, s bílým zadkem) a gazely Thomsonovy (menší, s výrazným černým pruhem na břiše). Jak nás Dickson poučil, oba druhy se kříží navzájem.

Jak jsme se blížili k Naabi Hill, gazel silně přibývalo. Musely jich tam být podél cesty stovky. Viděli jsme i několik buvolců stepních. Naabi Hill je brána do Serengeti, ačkoliv vlastní hranice parků Ngorongoro a Serengeti leží o dost jižněji. U brány jsme si snědli pozdní oběd (bylo asi půl čtvrté odpoledne).

Vyšplhali jsme na skalnatý kopec a dalekohledem si prohlédli tu spoustu zvěře kolem kopce: gazely, zebry, buvolce i slony.

Na vrcholku jsme nafotili nádhernou modročervenou agamu.
Za Naabi Hillem pokračovala neuvěřitelná hojnost zvěře. Hlavně gazely, ale i buvolci stepní a buvolci Topi s modročernýma nohama.
U Simba Kopje jsme zastihli obrovské stádo zeber. Byly jich tam stovky, stádo se táhlo až k obzoru. Na jednom z kamenů se vyhřívala lví rodinka - snad čtyři dospělé kusy. Tři lvice jsme viděli dobře, ze čtvrtého zvířete byl vidět jen ocas.

Pod kamenem byla v trávě dvě lvíčata a další dvě se schovávala ve skalní rozsedlině. Měli jsme neuvěřitelné štěstí, viděli jsme je snad na 10-15 metrů.

Lvi pořád spali, ale nakonec alespoň jedna ze lvic zvedla tělo z vyhřátého kamene a předvedla nám siluetu proti nebi.

Jeli jsme dál na sever. Světla s pozdním odpolednem ubývalo, navíc se zatáhlo nebe. Viděli jsme ještě tři žirafy, geparda v dálce a pěkné sloní stádo. Sloni v Serengeti jsou šedí, v Tarangire byli víc do černa.

Už za soumraku jsme přijeli k hroší tůni u Seronera Wildlife Lodge. Zastihli jsme krásného hrocha venku z vody a o kus dál spoustu hrochů s mláďaty, převalujících se ve vodě, Bohužel byla už skoro tma. Zkusíme tam zajet ještě zítra, je to opravdu kousek.