Blízké setkání s gorilou

Byl čas k návratu. Nosiči za námi přinesli hole a batohy. Vydali jsme se do svahu směrem ke stezce, po které jsme ráno přišli. Šplhal jsem s mým porterem za Peterem. Pak můj porter ukázal vlevo od stezky vzhůru.Vidím, že tam sedí gorilí samec. Jeden z mladších "blackbacků". Začal jsem chystat foťák, ale porter povídá: "He wants to pass." Uvědomil jsem si, že samec chce následovat tlupu, která se pohybovala v křoví proti potoku, doprava od naší stezky vzhůru.

Vyšli jsme s porterem asi dva metry do kopce, otočím se - a samec se dal do pohybu. Kamerou jsem ho zachytil v půli stezky, na metr a půl ode mě. V tu chvíli jsem si prožil ultimátní adrenalinové setkání s gorilou. Byla to neskutečná síla, viděl jsem jizvy na jeho hřbetě a mohl bych mu spočítat každý chlup.

Vyšplhali jsme od potoka na původní pohodlnou stezku.. Začalo lehce pršet, tak jsem si vzal nepromokavou větrovku a přikryl si batoh. Cestu zpátky jsme prožili v mírném rauši, opojeně jsme si vyprávěli své zážitky s gorilami.

Kolem půl jedné jsme zastavili, nosiči nasekali listy, my jsme si na ně sedli a snědli si lunchboxy. Po jedné jsme byli zpátky na základně.

Dostali jsme diplom za úspěšné vystopování goril a vyrovnali jsme se s nosiči (můj dostal 70 000 ugandských šilinků, asi 20$).
Nosiči chodí s turisty jednou měsíčně. Práce je pro ně skvěle zaplacená, proto o ni je zájem a musí se střídat. Když jsem viděl, jakým terénem dokázali protáhnout teto z Tchajwanu, nepochybuji, že dokážou nagorily dostat doslova každého.
V shopu u základny jsem si koupil figurku gorily a jedno triko. S triky je tu docela bída, snad to zachrání letiště.